27. červenec

Žádný rozumný člověk s umírněným srdcem na pravém místě se nemůže ubránit úžasu při pohledu na antiku. Je tu jakási rozumnost, mravní pevnost, a přitom žádný extrém, žádné přepínání. V antice se stále ctily podmínky vycházející ze samé podstaty života. Oproti antice jsme my, barbaři, neustále přepjatí. Dalo by se to hned ukázat na samé podstatě každé civilizace, totiž na náboženství.

Pokud se v antice nevedly žádné náboženské války, pokud bohové tu byli právě to, co všechny lidi spojovalo, pokud se tu nikdo nepovažoval za vyvolence Božího, který by si činil nárok ovládat absolutně okolí, rozhlašovat bezbřehý, fanatický a sektářský mysticismus, pokud se tu nikdy tolik nedbalo na obřady jako na čin a skutečnou míru, potud u nás, kde prý vyznáváme „nejlidštější náboženství lásky“, tomu bylo vždy naopak. Říkáme tomu s oblibou, že máme více srdce a pevnější víru než antika, avšak já bych spíše mínil, že jsme fanatičtější, nesnášenlivější, více krvelační a méně vyrovnaní. Pravá lidská míra je nám cizí.

Třebaže na tom Evropa byla vždy proti antice špatně, nyní je na tom katastrofálně. Pro neustálou nespokojenost s tím, co je člověku možno, pro lpění na formalitách a také pro fanatismus je nyní zcela bez náboženství a v naprosté anarchii. Krotila-li kdysi autorita církve, moudrost získaná těžkou prací a tradice všechny tyto neblahé pružiny, jež máme v duši, nyní se vybíjejí zcela bez zábran.

Bylo by totiž jistě pošetilé zůstat na tom, že většina zdejších lidí je jen lhostejných, ziskuchtivých a rozkošnických. Obávám se, že je tomu naopak: oni mají rozervaná srdce, jsou bez duchovní míry, a tak propadají odporným duchovním nemocem. O rozkoši nemají vůbec ponětí, neboť již velký mistr rozkoše, Epikúros, říkal, že není rozkoše tam, kde není rozumu, vyrovnanosti a mravnosti. Majetek a lhostejnost jsou jediné věci, jež jim zbývají a jež ještě více drtí jejich srdce, neboť není nic průhlednějšího než to, že to obé je z hlediska skutečných duchovních potřeb spíše zkázou než spásou.

Této situace samozřejmě využívají mniši, fanatici a nenávistníci. Štvou ty duše do ještě větší rozervanosti, jen aby jim dali pozlátko „duchovní jistoty“, kterou potom tyto duše, jež žádnou skutečnou jistotu nemají, uplatňují se slepým a krvelačným fanatismem právě proto, aby svou rozervanost přehlušily.

Pokud tu křesťanství už dávno upadlo a stalo se pouhou sektou, potom o antice tu není ani slechu. Intelektuál už nemusí umět latinsky ani řecky a o antice musí snad ještě vědět jen to, že vůbec existovala. Kdyby to však nevěděl, porušil by jen bonton, nikoli souručenství nevědomých. Tito prokletí příživníci se stáhli ke svým malichernostem a nemají za vzdělanost velikost a ušlechtilost ducha, nýbrž jen míru titěrných znalostí. Mnozí z nich, zvláště ti mladí, kteří všeobecnou hnilobu a zápach vlastní hnijící duše ještě těžko snášejí, píchají si drogy, aby utekli z tohoto krásného světa, který je pro ně příliš těžký, a jsou zapřísáhlými odpůrci každé správné míry.

Konečně musím se této zemi trochu pomstít za nemoci a strádání, jež mi způsobila. – Dále bych jí chtěl přiřknout naprostou byrokracii, která ještě nikdy v historii nebyla do té míry uskutečněna. Jednak složitost poměrů, jednak nesamostatnost poddaných a jejich velkou lhostejnost, jednak nedostatek velikosti a spontánní hnidopišství, jednak policie, nedostatek tradic a mravních zábran zde vytvořili ohromné množství úředníků, jejichž masa drží téměř absolutní moc.

Abych to lépe dovodil. Chtěl bych nejprve určit za úředníka člověka, který má moc kontrolovatelnou zase jenom jinými úředníky, a který se při výkonu této moci úzkostlivě drží formalit místo zdravého rozumu a srdce; úředník je tedy člověk-stroj, jenž je součástí velkého mechanismu. Smysl tohoto mechanismu není zdaleka tak pochopen a oceňován jako jeho čistě mechanický pohyb. Úředník je proto politický orgán absurdity. Žije z absurdity, bez ní by ztratil svůj raison d´être. Velmi dobře to lze nahlédnout právě v díle Kafkově.

Za starých dobrých časů, a u nás to zatím stále tak funguje, úředníka nahrazoval člověk (typickým příkladem může být ve feudální Anglii běžný smírčí soudce), mající téměř absolutní odpovědnost před panovníkem a disponující de facto neomezenou mocí v některé, jasně vymezené oblasti. Tento člověk měl jednat podle svého dobrého zdání, podle rozumu a srdce jako někdo, kdo je zodpovědný za své činy panovníku i Bohu. Úředníci by se dali snad přirovnat k jeho služebníkům, avšak s tím rozdílem, že tito služebníci se řídí podle vůle lidské a srozumitelné, podle vůle odpovědné, zatímco úředníci se řídí formalitami a mechanismy, jichž smysl a zdroj jsou nepostižitelné a nehnatelné k odpovědnosti.

Má-li se národu dát mravnost prostřednictvím zákonů a formalit místo náboženství a tradice, místo velkých vzorů a hierarchie, je to marná snaha. Zákony se dají obcházet, Bůh nikoli. Ve zdejší složité situaci se potom parlament zaplétá do tisíců a tisíců paragrafů, v nichž se nakonec nikdo nevyzná (a zdravý rozum nejméně) a jež ti nejprotřelejší (kteří si je většinou i odhlasují) využívají ke svému prospěchu a páchání zla. Prostý člověk, kterému se zaručuje spravedlnost de iure, je de facto, kdyby na tom těm dravcům záleželo, postaven mimo zákon jaksi a priori.

Úředníci, kteří mají moc a kteří jsou kontrolovatelní jen jinými úředníky, řídíce se podle zmatených zákonů a jsouce bez mravních zásad, se pochopitelně nejen rádi nechávají podplatit, nýbrž se i spolčují a drží tak moc, s níž nikdo nepohne. Ze všeho, co jsem už řekl, vyplývá, že tato byrokracie je vlastně duchovní anarchií, a pak není vůbec těžké pochopit Kafkův Proces.

Je zřejmé, že jejich anarchie nevyplývá z politického uspořádání, také že žádná změna by tuto anarchii nevyléčila, ale naopak vše zhoršila a vyléčení oddálila. Celé dvacáté století je směsí tisíců různých politik, avšak je to jen jedna duchovní anarchie. Nízkost této země se nedá zvrátit ani sektářským fanatismem, ani zákony, nýbrž jen rozumem a vírou.

28. červenec

Lékař mě stále nepouští ven, i když v posteli už ležet nemusím. Přemýšlel jsem tedy o filozofiích dvacátého století. Dají se možná rozdělit do těchto skupin. Jednak jsou to ty, jež se vzdaly filozofování buď pro politikaření nebo ve prospěch náboženství vědy (podobně se to ve středověku dělo ve prospěch církve), na druhé straně zůstávají ty filozofie, jež se ani přes těžkou situaci moderního světa filozofování nevzdaly. Ony první směry je vlastně dosti nesmyslné a pro samu filozofii urážlivé nazývat „filozofií“.

Jak může být vůbec nazýván filozofem ten, kdo obětuje celé své myšlení politice či vědě? V zemi, kde však rozhoduje o filozofii sprostý lid a chátra (všichni ti parvenu kolem na univerzitách), je to zajisté možné. Ke správné politice je zajisté zapotřebí určitá filozofická schopnost, avšak politika nikdy nebude filozofií tak jako zdravý rozum nikdy nebude géniem filozofie. Avšak zde se nazývají filozofy dokonce takoví politici, jejichž učení bylo prázdnou demagogií, krvavou lázní a triumfem zneužití všeho svatého pro dosažení osobní moci. Tak ti nejohavnější tyrani, jako byli Lenin, Hitler, Mao a mnoho jiných, bývají dodnes více či méně bráni za myslitele či filozofy.

Pokud je stále mnozí uctívají a nejsou daleko doby, kdy je uctívala značná část lidí, pokud je pro zdejší obyvatele stále více chimérická ideologie než zdravý rozum a ryzí lidská individualita, potom není možné, aby tato země měla zdravé jádro. Je-li ovšem někdo vážně přesvědčen, že tento stav zlepší penězi či že peníze samy jsou kýženým cílem, je zajisté na velkém omylu.

Což nebyl nástup oněch ideologií umožněn právě naprostým rozkladem evropského ducha a zběsilou, nelidskou touhou po penězích, která je dosud chválena a opěvována? Což potom nelze říci, že ti, kteří uvěřili, učinili tak po právu, hnala-li je k tomu bída či naprostá duchovní chudoba (oba produkty dravého kapitalismu)? Chtěl-li Marx nahradit náboženství, tradici a pokoru ideologií, novotářstvím a pýchou, vykonal určitě velký nesmysl a zločin, ale ti, kdo se spokojují s nicotou, konají větší.

Abych se ovšem dostal dále. Stejně tak věda si nemá dělat právo rozhodovat o filozofii, nýbrž spíše naopak. Argumenty vědy, které stojí nutně na určitých předpokladech, budou na půdě filozofie irelevantní, neboť ta se zabývá právě jejich zkoumáním. Zároveň má-li předpoklad přednost před úsudkem z něj odvozeným, pak má filozofie svrchovanost nad vědami (ovšem pouze ta, která vědám a jejich předpokladům rozumí!).

Pokud to zdejší vědci a intelektuálové vůbec někdy odhalí, bude to mít zřejmě dva důsledky nesnesitelné jejich pýše. Předně se vše bude muset vrátit zase k počátkům, od nichž se poctivá snaha zatím nikdy nedostala dále, a tak se rozplyne celá pýcha „vědecká pravdy“, jež je lidskou pravdou jako jakákoli jiná (kromě pravdy zjevené). Dále bude zřejmé, že obecně chápaná a pojímaná věda, jak ostatně plyne i z velkého rozdílu mezi ní a vědou nadčasových géniů, jakými byli třeba Einstein, Eddington, Bohr, je jen neblahý výtvor nepoctivé pýchy, kde na místo filozofické poctivosti a skromnosti vládne abstrakce a svévolné předpoklady. Tato abstrakce, handlovaná školomety, vtěsnává vše do matematických formulí, čímž dělá ze života jednu velkou fantasmagorii, ve které neexistuje žádný smysl, dobro a krása. Právě tato abstrakce oddělila pravdu od dobra, zavrhla filozofii a náboženství a vše lidské uvrhla v bídný zmatek. Podmanila si ubohé a nevědomé intelektuály, kteří nikdy neměli a nemohli mít na to, aby vědě opravdu porozuměli, a dala tak příležitost davům prostředních lidí, aby zbudovali babylónskou věž vědy, stejně zmatenou a mrtvou jako pyšnou a prázdnou. Tak vznikla zdejší novověká církev, záruka pravdy, jež zmatenou lží.

Oproti slavným dobám na přelomu století, kdy pýcha vědy dosahovala zuřivých záchvatů megalomanie, je dnes jasné, že celá stavba jednou, dříve či později, spadne na zem. Jejím největším triumfem kromě sobectví, změkčilosti a prospěchářství bude ovšem bláznivá filantropie těchto lidí, kteří by chtěli svět předělat podle svých představ, a tím jej zničit. Zdá se, že jejich blahobyt a nedostatek zdravého smyslu, jež vnesli do celého světa, ničí postupně celé kontinenty, ba celou planetu. Aby zajistili páru chudákům, které tu mají na očích, lepší živobytí (a průmyslníkům jejich „nepopíratelná práva“), nerozpakují se pohnat na smrt stovky jiných, které ovšem nevidí. Výsledkem a žádaným cílem je pak dobré svědomí, které si užijí, když sedí na gauči a jedí burské oříšky u televize.

Diletantství, pýcha a unáhlenost tkvějí v podstatě těchto malých lidí, kteří mají ve svých rukou nebezpečné zbraně vědy a techniky. Nijak nakonec nejde zbavit vědu obvinění, že člověka zbavuje jeho přirozeného života, a tím jeho lidství.

Ony skutečné filozofie, jež tomuto století ještě zbyly, se ovšem jen stěží a vesměs neúspěšně snaží bojovat s touto bídou. Nejčastěji se stane, že se jich zmocní blázniví studenti a nudící se intelektuálové a přetvoří je k obrazu svému, jak se to stalo Sartreovi a Husserlovi. Dokonce také Heideggera a Wittgensteina, největších to filozofů poslední doby, se zmocnila sebranka žurnalistických intelektuálů a jejich filozofie je deformována.

Jsouce utlačováni vědou, duchovní anarchií, makarónskými intelektuály a vůbec tou všeobecnou zkázou mravů, nemohli se tito filozofové propracovat do takových systémů, jako jsou Kantův a Aristotelův, dokonce mnohdy podlehli a sami hlásali absurditu – jejich odvaha a zásluha však spočívá v tom, že nedovolili vychladnout ohni filozofie ani v tak nepříznivých podmínkách.

Pokud si nyní pročteš vše, co jsem od svého onemocnění napsal, možná se zděsíš a budeš se snažit omluvit slabost onoho ubohého profesora, který mne navštěvoval. Jednak ale ani za mnohem těžších podmínek by nebylo dovoleno utíkat z boje, když se bojuje o vlast, jednak podmínky, které ti líčím, mají-li být změněny, musí být jejich změna prověřena činem. Budou-li se moci tito lidé vrátit k náboženství a k tradici, zřeknou-li se pýchy a bláznivého přepychu, co jim pak může bránit ve štěstí? Navíc je třeba uvážit, že tam, kde není naděje, tam není už ani člověk.

Především najdou-li se mezi dospělými lidmi takoví, kteří pochopí svůj omyl a pomohou mladým, kteří se nerodí špinaví, jít správnějším směrem, pak by tito zase mohli zlepšit své potomky, a tak nakonec člověka zachránit. Nelze totiž vůbec předpokládat, že by se pro duchovní obnovu mohly nadchnout masy, a tak je třeba postupovat pomalu, volně a dlouhodobě. Kdyby se naopak stalo, že by se masy nadchly, bylo by třeba jim bránit a hledat, kde se stala chyba – neboť to, čím jsou schopny se nadchnout i masy, tím nikdy nemůže být dosaženo duchovní obnovy, nýbrž jen stále většího barbarství.