1. května 1998

Je nereálné (a hloupé) chtít, aby laik při poslechu nebo četbě básně poznal, že je to sestina nebo sonet, a pro toto poznání dílo ocenil. Forma má v umění obecně smysl tehdy, když se neoceňuje její zvládnutí, ale její účinek. Samozřejmě forma může být cizí dané době, může vyvolávat u člověka, který nemá dostatečný přehled, vnímavost a otevřenost, potíže. Umění, dělané jen pro úzký okruh estétů, je nicméně infantilní záležitost. Proto přistupuji zde i jinde k uměleckému dílu jako k něčemu, co bylo vytvořeno pro člověka vůbec, nikoli jen pro odborníka dostatečné jemnosti. I když má totiž sdělitelnost v umění vždycky své meze, lze říci, že je skutečně omezována jen tehdy, brání-li existenciálnímu prožitku, jak se dlouhodobě vpisuje do nitra vnímatele a proměňuje kvalitu jeho vnitřního života. Na vyšším stupni, než je pouhý prožitek, je jeho diskursivní uchopování, kterému říkám vkus. Vkus je tedy schopnost opravdové debaty o uměleckém díle, což nutně vyžaduje vnitřní otevřenost svobodě umění a myšlení. Subjektivní preference je naproti tomu jen postojem v moři postojů jiných lidí.

Ústředním motivem Cézannova obrazu Žena s konvicí na kávu jsou ženiny ruce a především obličej. Je zvláštní (a pro velké umění typické), že z něčeho, co připomíná materiál kýčovitých voskových figurek, vytváří Cézanne jen malou technickou, ale velkou uměleckou, transformací obličej živé bytosti s hlubokým výrazem, který v sobě skrývá nekonečno lidové moudrosti a soucitu. Stačilo by hlavu napřímit, zbavit ji červených skvrn, urovnat ústa a zesvětlit oči, abychom získali nicotný, prostituovaný obličej umělé figuríny. Pleť na obličeji i na rukou vyvolává dojem hrubosti a všednosti, což harmonuje s prostým, modrým šatem i se stejně obyčejným stolkem, dveřmi, hrnkem a konvicí. Žena (v širokých šatech) sedí s rukama svěšenýma (ale nespojenýma) v klínu a upírá oči do myšlenkové dálky. Je upracovaná, ale je zdravá, voní z ní venkov, síla, smysl pro život a chuť k němu. S tím je v souladu nos, široký a vyčnělý. S očima je zase v souladu bolestný úsměv, v němž je cosi ze smutku nenapravitelné ztráty, ale zároveň cosi ze smíření (moc času, již asi každý mohl zažít sám na sobě a kterou se podařilo ve vyhrocené, ohromující síle vyjádřit Turgeněvovi v Živých ostatcích, v epizodě ze slavné prózy Lovcovy zápisky).

Je pochopitelně těžké velikou škálu různých obrazů zachytit do několika vět tak, abych se neopakoval. Je to tím těžší, že bohatství každého jednoho obrazu padá do nálevky mé osoby, a tak se do nich promítá má životní zkušenost, ale i proto, že bohatství konkrétního vcítění, jaké představuje prožitek umění, je do slovních úvah neredukovatelné bez určité míry abstrakce a zestejnění.

Žena i její okolí působí velmi čistým a upraveným dojmem, a to nejen po fyzické, ale i po duševní/duchovní stránce. Všední šlachovitost a usilovnost sklízejí po dřině bolestné pochopení lidské omezenosti a pomíjivosti, přesto však houževnaté srdce, ochotné dál trpět, to vše přemáhá a vítězí. Cézannova žena tak připomíná Balzakovu Evženii Grandetovou. Možná je zvláštní, že tento statečný, vnitřně pevný a hluboký přístup k životu oba ukázali právě na ženách. Z mého pohledu to svědčí o tom, že navzdory útlaku a zpovrchnění žen jako ozdob manželů, viděli možnost jejich skutečné velikosti, zakotvené v oběti a odříkání. Tato mravní převaha ženy mohla být silnějším důvodem a základem emancipace než jen abstraktní nauka o rovnosti obou pohlaví.

Dekorativní růže po levé straně připomínají zašlé časy, klid, důvěrnost, ale i naději a příslib. Všechno působí na diváka jasně, vyrovnaně a klidně. V jistém smyslu je Cézannův obraz jakýmsi čistým, z hloubky vysloveným poselstvím, jež překračuje díky geniální reflexi toho nejobyčejnějšího antiku a mýtické heroické umění vůbec. Zřejmá je zde návaznost Ženy s konvicí na kávu na Giotta a v  jiném, formálním smyslu na francouzské malíře Poussina a Watteaua (kdyby se mne někdo zeptal, v jakém smyslu to míním, dal bych mu před oči např. Giorgioneho Spící Venuši, Vermeerovu Čtenářku, Rembrandtův Autoportrét nebo Hobbemův Vodní mlýn, aby tyto obrazy srovnal s Watteauovým Svátkem života – ve vodovosti jeho barev by pak měl spatřit předzvěst Gauguina, Renoira, Cézanna a Seurata). Křesťanští autoři mohou být dále než antika v tom, že nacházejí velikost ve všedním utrpení, v nenápadné, anonymní a často zdrcující práci, již odvádí obyčejný lid. Na druhé straně síla, bezpředsudečnost a odvaha k vidění v ve vznešené harmonii, to jsou hodnoty antického umění, kterým silně převyšuje evropský klasicismus, tj. linku od Giotta přes italskou renesanci až k Cézannovi, Mondrianovi a Kandinskému. Jiná tendence evropského umění, již bych nazval romantickou, vede kdesi od byzantských ikon přes Rafaela, Watteaua, Delacroixe k impresionismu a expresionismu.

Chci se však vrátit k Cézannovu obrazu. Je-li ten srovnán s antikou, ukazuje úžasný horizont pro nečekaný rozvoj klasicismu v budoucnosti jedenadvacátého století. Totiž intenci vytvořit umění postavené na tragédii a síle všedního života zbavené všech předsudků (k tomu se velmi blíží na půdě slovesného umění Kerouac), ale také obdařené silou antiky. Nakonec snad lze cítit, že Cézannova žena ve své síle není obrácená do života, ale ke smrti (k onomu světu), což je silný romantický prvek obrazu. Ale lze vůbec sloučit antickou velikost spolu s křesťanskou pokorou a uvědoměním si životního přesahu? Naděje pro zmatek svědomí nás všech je v tom, že to lze.

Nuže, jak konkrétněji říci, v čem je tento obraz krásný? Když řeknu, že z něho jde navzdory modrým šatům, popřel bych smysl každého umění, kdybych to zkoumal jako nějaký řemeslný problém: jak to dokázal? Velikost umění není v míchání barev, ale v tom, proč se míchají, proč se hledá ten pravý odstín – nemá to být nějaký smyslový, psychologický efekt („hezký“), ale efekt duchový („krásný“). Kdybych se naučil Cézannově technice, stejně bych nenamaloval to, co on. Jedině jako pokus o nápodobu, čili já jako prostředek, nikoli já jako ten, kdo tvoří ze sebe, ze svých prožitků a své reflexe světa. Budu-li hledat v životě pravdu, a ne předstírání, můj život bude zároveň pravdou a zároveň si najde své vyjádření podle toho, jakou má vlastní přirozenost.

Vcítění jako způsob umělecké vnímavosti u tvůrce i u toho, pro něhož se tvoří, je jednota poznávání sebe i druhých. Je zpětnou vazbou, tvořící jednotu pravdy. Dík Cézannově obrazu člověk vidí v hloubce svůj úděl, vidí, že i ta největší sláva je před velikostí obyčejné ženy buď marný dým nebo táž všední dřina, odříkání a bolest, jaké zná i tato žena. Obraz mi vnuká pokoru, hlubokou úctu ke všem neznámým prostým lidem, sedřeným prací a všedním životem, z jehož klece se nejistě dívají ven. Ale je tu zároveň vítězství, dosažené vnitřním, nepoddajným, ovšem pokorným, smírem. Člověk pochopil smysl oběti a pokory, vítězí, neboť prohrál.