V květinovém mraku z východu přichází Beatrice a Dante „byl zchvácen dávné lásky mohutností“. Domnívám se, že jeho stav ukazuje až na původní milostnou, pozemskou lásku k Beatrici a zahrnuje tak v sobě všechny ty lásky od milostné přes duchovní po lásku k Beatrici jako k čisté abstrakci a symbolu. Celá síla Dantovy osobnosti jako by se v tom shrnovala, proto asi zde na prahu od země odpoutaného ráje připomíná „dávnou lásku“. Vergil takřka neznatelně odchází, Dante za ním pláče a přísná Beatrice mu říká, že bude mít ještě závažnější důvod k pláči. Beatrice s hlavou zahalenou do závoje Danta poníží. Proč prý stoupal nahoru k štěstí ráje? Je v tom nepřímá výtka jeho hříšnosti a nehodnosti (možná i v tom smyslu, že jí nebyl věrný); Dante palčivě trpí a pak, pohnut k tomu zpěvem zástupů, si ulevuje v pláči: „krůpěje proudem z úst a očí tekly“. Musel to být zoufalý pláč, když mu tekly i sliny – ale Beatrice s tvrdou výsostností mluví o Dantově nedobrém životě. Jak se po její smrti (ačkoli jí přibylo půvabů a ctností) od ní odvrátil k jiným (v tom může být i milostná výtka, především však výtka odvrácení od Beatrice jako symbolu dobra ke zlu pozemskosti) a jak upadal, až mu nebylo jiné pomoci, „leda mu zjevit zatracenců zmatky“. Nyní však musí Dante prý trýznivě litovat svých hříchů, chce-li pokračovat v pouti do ráje.

V jedenatřicátém zpěvu chce Beatrice po Dantovi, ať uzná své hříchy a zpovídá se, ale on je ochromen a tak zmaten, „že pohnul se mi hlas, však jenom tiše, / a než z úst vyšel, zhasl v téže době“. Spíš než řekne, beze zvuku vysloví ano a se slzami a vzdechy se duševně zhroutí. Beatrice zmírní a scéna kulminuje v její rekapitulaci Dantova života s povzdechem pochopení. Měl touhu po ní, jež ho vedla k pravému dobru, ale „jakým se jamám vlčím vyhýbati / a jakým řetězům ti bylo asi, / že naděje jít vpřed ses musel vzdáti?“ Jeho hřích se v této tercíně stává tragickým, není plně jeho vinou – země je plná vlčích jam a řetězů. Hned v následující tercíně slyšíme Danta autora s velkou trpkostí a otřásající vzpomínkou ústy Beatrice bilancovat svůj život: „a jaké přednosti a jaké krásy / na čele jiných zjevovaly se ti, / že držel ses jich jako zdroje spásy?“ – a na to poutník odpovídá: klamné věci času svedly mé kroky. Beatrice dále Dantovi vytýká, že po její smrti nerezignoval na život (snad se měl uchýlit do kláštera nebo jít do nebezpečí na smrt), a urazí ho. On vzdorně zvedne tvář, ale neunese, že jeho nejmilovanější je mu teď tolik zdrojem bolesti a spadne na zem do mdlob. Probere se ve chvíli, kdy ho Beatrice ponořuje do řeky.

Ocitá se u Noha, v kruhu čtyř morálních ctností, které vykládají o Beatrici, že ještě než sešla mezi lidi, ony jí byly určeny za služky (zde se Dante vrací k ranému extrémnímu zbožšťování své vyvolené, neboť zde jde o živou Beatrici, která byla pozemskou ženou, ne o symbol něčeho absolutního). Brzy přistoupí i tři teologické ctnosti a přimějí Beatrici, ať odhalí svou tvář, která Danta ohromí. To vše může mít nějaký striktní symbolický význam, spíše se ale domnívám, že Dante byl veden svou fantazií a vnitřním vývojem děje a že málo znamená, že právě teologické ctnosti přiměly Beatrici k odhalení – spíše byly jen prostředkem a důvod spočíval prostě v tom, že nadešel vhodný čas. Na začátku dvaatřicátého zpěvu je Dante zcela zaujatý zjevem odhalené Beatrice a hasí „desíti roků žízeň“, tj. jako by od její smrti po tuto chvíli po Beatrici vskutku stále toužil. Je to nejspíš reflexe toho zvláštního stavu, kdy člověk sice odpadá od toho, po čem touží a co je zcela mimo jeho dosah, ale když se k tomu přiblíží, má pocit, že vždy toužil jen po tom – navíc Dante už prošel koupelí v Léthé.

Mezitím se hne zástup, Noh i vůz; Dante pak spolu se Statiem a s teologickými ctnostmi jde u pravého kola vozu, na němž sídlí Beatrice (tažená symbolem Krista a sedící na symbolu Církve – co by takto mohla symbolizovat? – není to spíše jen výraz Dantovy zoufalé touhy a zbožňování, když o ní po bohémských letech znovu psal a vzpomínal na ni?). Zatím dojdou ke stromu bez listí, k němuž Noh přiváže vůz s Beatricí, a ten stromu vrátí zeleň a barvy. Není těžké vidět v tom alegorii Kristova vykupitelství. Dante ovšem usne a když se probudí, je svědkem dalších alegorických dějství. Nejprve na strom a vůz útočí a pustoší je orel, symbol pohanských římských císařů a jejich represí proti křesťanům. Pak se do vozu vkrádá liška, symbol kacířů. Ale orel se opět objeví a nechá ve voze své peří, což symbolizuje císaře, kteří darovali církvi majetek a z toho vyvozovali nároky na svrchovanost nad ní. Ze země brzy vystoupí drak a poškodí dno vozu. Na to, koho drak symbolizuje, jsou různé názory: Antikrist, Satan, Mohamed apod. Závěrečný výjev dvaatřicátého zpěvu je nejspíše inspirován Apokalypsou (17. kap.). Z poničeného vozu vyrůstá sedm zrůdných hlav (není jasné, co symbolizují), ve voze se válí nevěstka (patrně symbol papežství), vedle ní je žárlivý a hrubý obr, který nakonec vůz odváže a odtáhne ho pryč (obr je asi Filip Sličný a děj by pak symbolizoval přesídlení papežů do Avignonu).

Dostáváme se k poslednímu zpěvu Očistce. Začíná žalmem zpívaným morálními i teologickými ctnostmi, Beatrice slzí a volá si Danta k sobě. Její řeč zvěstuje pomstu orlu, draku, nevěstce i obru – ale mluví nejasně, jako věštkyně. Zdá se pravděpodobné, že se tu vyjadřují Dantovy naděje v Jindřicha VII. Lucemburského Následují šroubované tercíny plné filozofování, autorovi jde tento žánr podle všeho obtížně. Základní myšlenky Beatriciny řeči jsou asi tyto: a) Beatrice posílá Danta hlásat lidem vše, co na onom světě viděl → Dante se má jaksi za proroka, b) duše potřísněná hříchem je nepružná v chápání, nedovede nahlížet byť teoretické pravdy → tedy lidské filozofování je nicotné proti Božímu (a přece se Dante oproti moderní době drží výpovědí rozumu o onom světě, světě za vším světským). Dante se pak napije vody z Eunoe a je „čist, uzpůsoben vyjít mezi hvězdy“.

Vstupujeme tedy do třetí části Komedie a autor se na začátku prvního zpěvu Ráje nejprve zastavuje u své úlohy vůbec ráj popsat. Nemůže prý zcela vyslovit, co tam viděl, nikdo to nezvládne, kdo tam byl a vrátil se na zem. Dante krásně mluví o tom, že když užuž myšlenka vystihuje ráj, natolik se při tom zahloubá, že paměť jí nestačí. Jinými slovy to snad můžeme zformulovat takto: prožité tajemství ráje se nedá myšlenkově uchopit a tedy ani jasně zapamatovat, i když člověk hluboce cítí zkušenost, kterou s ním měl. Dante už nevzývá o pomoc Múzy, nýbrž samotného boha Apollóna (opět zvláštní vpád antiky do křesťanství) – prý pokud autor zachytí byť stín ráje, bude hoden vavřínů. Stěžuje si přitom, že lidé po vavřínech obecně málo sahají (ať císaři nebo básníci); taková stížnost jistě tryská z jeho energické, slávychtivé (ale touha po slávě zní na prahu ráje divně) a činorodé povahy. Zde vidíme Danta jako antického umělce, jinde jako židovského proroka – a snad, kdybychom mu položili otázku, zda skutečně byl v zásvětí, uvedli bychom jej do vnitřních rozpaků. Jako umělec ne, jako prorok možná ano.

Po slovech o vavřínu se autor vrací k ději, nastává večer, Beatrice se dívá upřeně do slunce a Dante také, potom mu zrak sjede na ni. Náhle však uslyší hudbu sfér a spatří i sluncem zalitá nebesa. Oba s Beatricí pak samovolně „stoupali skrz ta lehká těla“. Beatrice Danta poučuje jakýmsi výtahem ze sv. Tomáše a nepřestává hledět k nebi. Ve vesmíru je řád, vesmír je v ráji podoben Bohu, Bůh je věčná mocnost, která dává zákon. Tvorové podle své přirozenosti všichni směřují k Bohu, on je jejich cílem – avšak jsou vždy nedokonalí, a tak se stává, že je strhnou pomíjivé věci. Zde v ráji je to tedy hmotou nezkažená, nahá původní přirozenost, která samovolně „teče“ k Bohu a způsobuje tak Beatricin i Dantův pohyb vzhůru. Druhý zpěv začíná skvělými verši („Ó vy, kteřížto ve své bárce malé…“), v nichž se autor obrací ke čtenářům s výsostně sebejistou hrdostí a blahosklonným pohledem: následovat dále ho prý mají jen ti, kdo „svá hrdla po andělském chlebě vzpjali“ (tj. oddali se duchovním hodnotám), a i těm se říká: „pustit se smíte, řídíce se z přídy / mou brázdou na hladině, než se zkalí“. Dante rozhoduje o tom, kdo ho smí a kdo nesmí následovat, a pokud někdo smí, pak jen drže se jeho stopy. Síla těchto veršů je ohromující, i když lidsky jde vlastně především o výraz charakterové vady a selhání soudnosti. Psal je zřejmě zneuznaný člověk jaksi navzdory všem a všemu (strana pro sebe), není v nich ale nic sardonického, nýbrž průzračné a umné vědomí vlastní výsostnosti. Statius a Matelda zmizeli ze scény, aniž víme kdy a kam odešli – teď už je to jen Dante a Beatrice, kdo putují dále a dospívají k „první hvězdě“, čímž je myšlen Měsíc. Ten se Dantovi jeví jako čistý, pevný, rozzářený démant, kterým oni dva procházejí jako světlo vodou. V ráji je možné i rozumově nepochopitelné, a tak – podle Danta – tam uvidíme jako jasně platné i mimo rozum stojící pravdy víry.

Celý další průběh druhého zpěvu je disputace o skvrnách na Měsíci: Dante nabízí hypotézu, že je to různá hustota látky Měsíce, která to způsobuje – ale Beatrice aristotelsky argumentuje proti a načrtává středověký model nebes. V samém středu nebe (tzv. Empyreu) „tělo se otáčí, v němž soustředěné / je všechno bytí“, to je tomistický Bůh. Kolem tohoto středobodu veškerenstva se otáčejí další a další nebesa, která od něho přejímají bytí, které je a) odlišné od Boha (chudší), b) v něm zároveň obsažené (jako jakési myšlenky Boží, jimž náleží prvotnost). Všechno je to vzorově uspořádané a nikde to nedrhne. Nebeské sféry jsou uváděny v pohyb anděly (hlubinou jejich ducha); podle toho jaké blaženosti ten který anděl požívá, je též rozdíl ve světle hvězd – tj. skvrny na Měsíci jsou způsobené jakousi nižší milostí andělů, kteří řídí pohyb této sféry.

Ve třetím zpěvu Dante spatří tváře podobné těm, které vidíváme v zrcadlech nebo na vodní hladině: mimoděk hledá originál. Beatrice ho ale poučí, že ony jsou originály – a hned také říká, proč jsou tyto duše až vespod ráje: nesplnily slib. Duše jsou v ráji živeny láskou, láska je prostě logika celé rajské stavby, takže se zde budeme vždy setkávat s taktem, něhou, ochotou, vznešeností. První postavou, s níž se tu Dante střetne, je Piccarda de Donati, sestra Forese Donatiho. Ta byla původně řeholnicí, ale Corso Donati ji (nejspíše kvůli politice) násilím provdal. Zde vidíme tedy, v jakém smyslu byly sliby těchto duší nesplněny. Piccarda potom na Dantovu otázku, zda tyto duše netouží po vyšších patrech ráje, odpovídá, že nikoli – neboť láska je vede k tomu zcela se těšit z toho, co jim dal Bůh. A proto „všude je … v nebesích ráj“. Piccarda vypoví krátce příběh svého života a ukáže na duši vedle, což je Konstancie, která byla (nikoli však v souladu s historií) prý také násilím vyvedena z kláštera a stala se matkou císaře Bedřicha II. Ale sotva to Piccarda pověděla, už se ztrácí se zpěvem Ave Maria Dantovým očím, a ten pohlédne na Beatrici.

Čtvrtý zpěv začíná přirovnáním Dantova váhání mezi svými pochybnostmi k tomu, jak svobodný člověk by mezi dvěma stejnými jídly raději zemřel hlady, než by volil tam, kde volba už z definice nemá vodítko. Svobodu tedy představuje řídit se podle rozumu a rozum je chápán scholasticky jako kalkulátor abstraktních pojmů. Beatrice vysvětluje, že Danta trápí dvě otázky, a na ty odpovídá. Nejprve vyvrací Platónovo domnění, že duše žijí na hvězdách, potom sestupují do těl a po smrti se zase na hvězdy vracejí. Za druhé Beatrice řeší problém, jak je možné, že i ti, kteří byli k porušení slibu přinuceni, jsou bráni jako vinni. Smysl jejího proslovu není úplně jasný; Dantův verš se nehodí na spekulace, ve kterých je zapotřebí ostré a jasné definování složitých pojmů. Dá se říci, že Piccarda a jí podobní selhali vlastně v tom, že se podřídili násilí a nevzdorovali mu až k mučednictví. Je to určitě antikou ovlivněné pojetí etiky a klade nutně velký důraz na dokonalost a zásluhu (na rozdíl od akcentování hříšnosti a milosti).

Dante osloví Beatrici, chválí ji i pravdu, kterou říká (cílem rozumu je prý nasytit se touto pravdou: zjevenou, dogmatickou, ovšem logickou a spekulativní), ba najde odvahu se zeptat na další věc. Vysloví otázku: „zda může člověk slibů nekonání / nahradit jiným statkem…“ A Beatrice na něj pohlédne s takovou láskou, „že přemožena byla moje snaha, / a zrak jsem klopil zmateně a němě“. V pátém zpěvu Beatrice vysvětluje, že vidí v Dantově duchu rozsvěcovat se věčné světlo, to zase v ní vyvolává lásku, která se tak skvěje, že Dante musí klopit oči, protože ten lesk nesnesou. Beatrice pak složitě (podle sv. Tomáše) odpovídá na Dantovu otázku. V zásadě připouští rozvázání slibu Bohu, ovšem dává k tomu právo pouze Církvi. Na konci řeči vyzývá Beatrice křesťany ke statečnosti ve vzdorování pokušení a k většímu podřízení se autoritě Církve. Dante při svých kritikách středověké zvrácenosti kurie a církevních představitelů zůstává ortodoxním katolíkem, jeho idea je, zdá se, takováto: a) uspořádání občanské společnosti spravedlivým a mocným císařem, b) církev očištěná a řízená podle katolické ortodoxie bez velkých světských interesů, c) soulad mezi císařstvím a církví.

Beatrice s Dantem vystupují do další nebeské sféry, sféry Merkuru. Toto vystoupení Beatrici tak rozjasnilo, že samotná hvězda (Merkur) se jejím světlem ještě více rozzářila. Oba poutníky obklopí „nesčetné jasy“, což jsou tamní duše. Jedno ze světel na Danta promluví a je jím otázáno, kdo je – ale ještě předtím uvedu příklad aplikace Dantova filmového kreslířství v tak nehmatné sféře, jako je ráj. Onu duši totiž popisuje takto: „já vidím tě jak v hnízdo ukrytého / ve vlastní světlo, jež ti z očí plyne, / a když se směješ, směje se zář jeho“. V šestém zpěvu se dozvídáme, že tato duše je kdysi slavný císař Východořímské říše Justinián Veliký. Jeho řeč zabírá rozsah celého tohoto zpěvu. Nejprve císař vypráví o sobě, potom ale přejde k rozsáhlému líčení slavné historie císařství od bájných příběhů Aeneidy přes Caesara až ke Karlovi Velikému. Jako kontrast se po tomto exkursu v Justiniánově řeči objevuje současná situace císařství: kritizuje ghibelliny i Karla II. z Anjou, za jehož vinu prý pykali jeho děti (o jeho synovi ještě uslyšíme v osmém a devátém zpěvu Ráje). Justinián nakonec poukazuje na duši jakéhosi Romea, který býval ministrem provensálského hraběte, jemuž podle legendy (zřejmě jen smyšlené) velmi dobře sloužil, avšak i přesto byl obžalován z velezrady; když se z obvinění očistil, odmítl satisfakci a odešel jako žebravý poutník pryč. Osten příběhu je namířen proti anjouovské dynastii, jejíž prapředek dovedl údajně tak špatně odměňovat věrné služebníky.

V sedmém zpěvu se Justinián vrací k písni, kterou zpívali ostatní (Hosannah, sanctus Deus Sabaoth…). Jinak je celý zpěv věnován opět Beatricinu teologickému výkladu. Danta nejspíše zaskočila v Justiniánově vyprávění interpretace dobytí Jeruzaléma římským vojevůdcem a pozdějším císařem Titem (roku 70 po Kr.) jako jakési dějinné pomsty za smrt Kristovu. Beatrice osvětluje, že i když Bůh sám chtěl umřít na kříži, Židé ho nezávisle na tom sami chtěli zabít – proto zasloužili trest (v logice neosobní viny, která přechází z otce na syna a zahrnuje celý národ). Dante se dále ptá, proč si Bůh zvolil právě smrt na kříži jako způsob vykoupení lidstva. Beatrice upozorňuje, že to lze osvětlit jen trochu. Vychází z ortodoxní interpretace prvotního hříchu Adama a Evy jako pošpinění celé lidské přirozenosti. Očistit ji lze prý buď tak, že by člověk sám podal satisfakci; avšak to nelze, protože člověk zhřešil natolik, že není v jeho silách hřích odčinit. Bůh milující lidi, protože je stvořil sobě podobné, se rozhodl vykoupit je právě křížem, neboť a) každý jiný způsob by prý byl méně spravedlivý (tj. hřích je tak velký), b) Bůh chtěl být co nejštědřejší. Konečně v závěru zpěvu se řeší otázka, jak to, že hvězdy a nebe jsou stvořeny z pomíjejících živlů (oheň, voda…), jak to, že nejsou jaksi dotvořeny do věčné podoby. Pokud dosti obtížnému textu rozumím správně, autor naznačuje, že úplné dotvoření nebe bude hotovo až po vzkříšení a posledním soudu.

V osmém zpěvu vstupují oba poutníci na další „hvězdu“, totiž na Venuši. Beatrice prostředím nové sféry opět zkrásněla a Dante rozeznává ve světle hvězdy světla duší „jak v plameni se jiskra zří“. Světla k poutníkům přibíhají a jedno z nich Danta přímo oslovuje; připomíná mu jednu jeho kancónu z Hostiny. Sotva se ho Dante otáže, kdo je, světlo se rozveselí (pro ráj typický výraz úslužnosti, lásky a sdílení). Světlo se představuje jako Karel Martell, syn Karla II. z Anjou. Martell, který měl kdysi vládnout v Provence, Neapoli, Uhrách a snad i Sicílii byl pro Danta možná právě tím nadějným císařem, který všechno spraví; umřel ale už roku 1295. Jeho bratr, Robert II. z Anjou, král neapolský byl odpůrcem Jindřicha VII. a takto Dantovi trnem v oku. V odporu k němu zapomíná, jak v očistci haněl jeho otce Karla II. z Anjou, a ptá se Karla Martella, jak z dobrého otce (Karel II.) mohou vzejít špatní synové (Robert II.). Následuje scholastický výklad, který tvrdí, že Bůh vše řídí k blahu lidstva a blaho lidstva žádá různorodé talenty a dispozice, proto Bůh zabraňuje, aby byl syn vlastně kopií otce. Na závěr Karel dodá, že je neštěstí, když člověk s talentem pro něco musí dělat věci zcela jiné. Svět by prý neměl temně živořit, ale dbát na přirozenost lidí a využívat talentů, pak by prý bylo lidské plemeno dobré. Můžeme v tom snad vidět jeden z renesančních momentů Božské komedie, jakousi předzvěst nápravných a obrodných snah pozdějších dob.

Po Karlově duši se objeví jiné světlo, které se rozesvítí, a tak „mi jevilo, že líbit se mi chtělo“. Duše se typicky zeširoka představuje: „v krajinách nešlechetné vlašské země…“ Je to duše jakési Cunizzy, která se po prožitých prudkých vášních obrátila ke zbožnosti, díky tomu se pak dostala do ráje. Ukazuje Dantovi na provensálského trubadúra, který také žil kdysi vášnivými vztahy k ženám, ale později se stal mnichem, opatem a dokonce biskupem. Cunizza potom přejde k líčení katastrof, které jako trest mají zasáhnout Itálii za její zvrácenost. Tyto věci čte z andělů nazývaných Trůny (je to třetí kůr v hierarchii andělské po Serafínech a Cherubínech), ze kterých sálá Boží spravedlnost. Cunizza odejde a Dante vystihuje jakoby celou světelnou škálu univerza v krásných verších: „nahoře z radosti se rodí jasy / jak tady smích, však dole v šero mění / se stín, jak v mysl zármutek se hlásí“. Na scéně se objevuje světlo další duše, totiž onen trubadúr. V jeho řeči autor jaksi zapomíná na naprostou nadpozemskost ráje a říká: „zde na umění hledí se, jež zdobí / takový úspěch…“ Trubadúr ukazuje Dantovi na duši nevěstky Rahab, která podle druhé Knihy Jozuovy pomohla Židům v dobývání zaslíbené země. Jeho řeč ale potom přejde v tvrdé kárání soudobé církve a končí předzvěstí jejího očištění.