Děj Pana Tadeáše (Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění Praha 1955) je umístěn na litevský venkov někdy brzy po roce 1810. Ocitáme se v prostředí drobné šlechty, která tu žije po věky a ctí tradiční způsob života. Váhal bych přitom nazvat příběh jen tak romantický. Je totiž vyprávěn z velkého odstupu a příliš blahosklonně, chybí vášeň. Ba lze říci, že romantismus zde vystupuje v postavách mladíků (Tadeáše a hraběte) jako nevyzrálost a naivní poddajnost. Nejde ale ani o realistickou povídku, o lidské typy, byť Mickiewiczovy postavy (jako jakési loutky) jsou vedeny každá nějakou základní ideou, nějakou rolí, kterou hraje ve společenství. Zatímco však typy sloužívají k tomu, aby se ukázala nějaká analytická pravda o fungování společnosti, Mickiewiczova Litva je neanalyzovatelná, protože žije právě v jeho nitru – je to jeho vzpomínka, jeho sen. Všechno je idealizované, nikde není vpuštěno nic opravdu disharmonické, banální. Ano, Pan Tadeáš se nám může právem zdát přeslazený a bez mravního náboje. Ne že by v něm nebylo krve a statečnosti, pohnutých osudů, velikých ideálů a obětí. Ale všechno je nakonec tak jasné jako čtení pro dívky z klášterní školy. Není tu vážný spor hodnot či jejich střet s autenticitou jednotlivce. Události popletly a vyvolaly vše, oč v Tadeášovi jde, a podařilo se je také šťastně rozplést. Svět zůstává celistvý, smysluplný, bez mráčku. Všechno má svůj řád, své místo. Náboženství se spojuje s přírodní lyrikou a též s věkovitým životem společenství v jeho pozemské zkušenosti a moudrosti.

A tento Mickiewiczův svět by byl odpudivě prázdný, nicotný, kdyby nebyl snem, niterným vyznáním, které se v lecčems podobá Proustovu velkému románu. Na rozdíl od něj však Mickiewicz může považovat to, co líčí, za svůj svět, protože všechno to pominulo a jako takové je to drahé všem krajanům. Naopak Marcel odchází z rozjetého vlaku, který ignoruje to, že všechno se hroutí, co bylo, nýbrž plnou parou směřuje s lhostejností k jednotlivci vpřed. Proto v Panu Tadeášovi najdeme tolik pohody, nadhledu a štěstí, protože člověk se v obrazu, který je Mickiewiczem malován, ztotožňuje se vším, vše se tedy proměňuje v médiu niterné vzpomínky. Vylíčit takový jasný sen z dětství není ovšem snadné. Autor se musí vystříhat na prvním místě sentimentu a zalykání se v nevypověditelném. Musí být konkrétní, vtipný a měl by dát všemu pravděpodobný, čtenáři srozumitelný základ. Cokoli líčí, budiž jasné a krásné tak jako každému jeho domovina (u Prousta naopak domov teprve je hledán). Tomu výborně vyhovuje poněkud neobratný, prostý třináctislabičný verš s rýmem AA, BB…, kterým ovšem Mickiewicz zachází mistrovsky, dostane-li se k něčemu důležitějšímu. Dává si, v souladu se základním charakterem díla, záležet víc na vyjádření přírody a citů než na příběhu, na dialogu a dramatizaci. To s tím, co postavy vidí, slyší, cítí, s tím padáme do hloubky Mickiewiczova srdce, naopak činnost postav je pouze kulisa, záminka.

Ale i tu si autor vybral velmi dobře. Spojil do jednoho klubka tři základní roviny, aby ukázal život na Litvě co nejplastičtěji: jednou tematikou je lov, druhou spor mezi dvěma rody o šlechtické sídlo, třetí láska. Láska to ovšem není romantická a týká se složitého hledání vztahů mezi dvěma mladými muži (Tadeáš a hrabě) na jedné straně a zralou ženou (Telimena) s její mladičkou schovankou (Zoška) na straně druhé. Samozřejmě všechno dopadne náležitě patřičně, a tedy nudně. Podstatný je průběh. Mickiewicz tu dosahuje postřehů a vyjádření, za něž by se nemusel stydět ani sám Proust. Tak např. Tadeáš je nejprve zamilován (mladistvě, zmateně, ba vlastně bez vlastní znalosti lásky) do Telimeny, zažívá s ní cudně romantické chvíle, ale potom si všímá příznaků jejího stárnutí. Všímá si mj. toho, že Telimeně scházejí dva zuby i toho, že „na čele a skráni / jsou vrásky; tisíc vrásek pod bradou se schrání!“ Pak je mu trapně, nicméně k původní lásce se už nemůže navrátit, což Mickiewicz vyjadřuje vskutku geniálním čtyřverším: „Chtěl marně prázdno lásky svědomím zas plnit / a leskem zraků jejích oheň citu zvlnit; / leč její hled jak jasná, chladná luna z nebe / tkví na povrchu duše, kterou uvnitř zebe.“ Jak mladík dokáže vystřízlivět, když si povšimne slabých náznaků chátrání, jež by zralejší muž dokázal snadno přejít! Čtenář může dobře ocenit jeho bystrý postřeh, neboť už ví, že Telimeně opravdu nejde tak o lásku jako o zabezpečení sebe i své schovanky. Ale tak to má i být. Nemůže jí pranic vyčítat. Všechno je srozumitelné, všechno je na svém místě, vše podléhá témuž průzračnému, domácímu řádu lidské přirozenosti. Celý motiv lásky je naprosto jasně také zarámován do rad a úmyslů starších, moudřejších, přičemž jejich autorita je jasná. Schillerovský motiv čistého mládí proti zkorumpované dospělosti naprosto chybí.

Tak je tomu i s lovem. Patří mezi ušlechtilou formu zábavy, byť se stále víc, jak je z knihy patrno, stává slabošským honem na zajíce a trpí vlivem cizáckých mód. Kdysi šlo o mužnější věc, o střet se šelmami, jako jsou vlk a medvěd. Věci kolem lovu sjednocují, ale též poskytují dobrou příležitost vnést do děje komický moment sporu dvou mužů o kvalitu svých chrtů (táhne se téměř celou knihou). Litevci jsou družní, snadno jim vzkypí krev, mají rádi hostiny, na nichž vzletné a vážné řeči, potyčky a umění zvládat situaci ve směru cíle, který kdo sleduje, tvoří celý koncert situací. Když Mickiewicz líčí lov, využívá této příležitosti ke skvělému líčení litevské krajiny, což dělá i mimo lovecké scény, kdykoli jen může. Příroda ve věčném souručenství s místním lidem je jedním z hlavních námětů Pana Tadeáše, ale zároveň přispívá k tomu, že celá báseň je tak snová. Příkladem mohou být tyto verše, malující noční řeku pod zářivým měsícem: „Svit rozprchlý kol v drobných jiskérkách se míhá, / proud chytá jej i ztápí, vlna vlnu stíhá, / a vždy zas luny světlo v prškách shůry sbíhá.“

Dojde i na lov medvěda, při němž zkušenost starého lovce už nedokáže ovládnout novotáře, a tak málem dojde k neštěstí (rozzuřený medvěd málem zabil Tadeáše i hraběte, kdyby ho nezabil přesnou ránou jeden tajemný mnich). Příchod medvěda je básníkovi dobrou příležitostí vypovědět lidovou zkazku o říši zvířat, skrývající se v hloubi litevského pralesa, v níž panují ryze bájné poměry. Mickiewiczův vysněný svět je v rovnováze, lidé i zvířata mají své. Není tu místo jen pro ty nebo ony, nýbrž pro obojí. Medvěd proto není ze své podstaty kořist, nepatří lidem jako nějaká věc, nýbrž má své právo v krajině – které ovšem bláhově přestoupil tím, že vešel na území lidí. Zde propadá jejich právu. Všechno je tedy s lovem v pořádku. „Medvěde hloupý! Kdybys v matečníku seděl, / snad o tobě by nikdy vojský nebyl zvěděl! / Však buďto ze včelnice že ti zavonělo, / či ovsa dozrálého se ti pozachvělo, / tys vyšel z divočiny v řídký pokraj boru, / tam vypátral tě hajný; měj se na pozoru!“

Spor o šlechtické sídlo je z dnešního pohledu asi nejméně zajímavý. Právě do něj se soustřeďuje většina děje – a děj, jak jsem řekl, je v Panu Tadeášovi vedlejší věc. Budu tedy nejvýše stručný. Proti sobě stojí strana soudcova, nižší šlechta (Tadeáš je synovec soudcův), a vyšší šlechta, představovaná romantickým hrabětem a starým sluhou, který vzpomíná na dny zašlé slávy rodu. Soudce prosperuje, má přízeň podkomořího, který v celé knize představuje nejvyšší autoritu, opatřenou přímo jakýmsi homérským epitetem o tom, že nelze jinak než mu vzdát nejvyšší poctu. Naopak hrabě, výhonek rodu po přeslici, je pouze pozůstatkem něčeho, co minulo a co se již nemá vrátit. Celý spor mezi soudcovou a hraběcí stranou má pohnutou minulost, zapadá do politického kontextu a umožňuje dobře ukázat neveselé poměry litevské šlechty pod ruským carem. Jedním z vrcholů dějové linky Pana Tadeáše je odhalení mnicha jako Tadeášova otce s velice složitým životním osudem. Děje se to na mnichově smrtelné posteli a za okolností náležitě dojemných.

Mickiewicz líčí litevskou společnost nikoli jako omezeně nacionalistickou nebo nesnášenlivou. Rusové jsou nepřátelé pouze jako porobitelé, nikoli jako Rusové. To platí též o jiných cizácích. Naděje je samozřejmě vkládána do napoleonské Francie, s Napoleonem se Mickiewiczovi Litevci cítí zajedno. Kdo jiný by je ostatně mohl osvobodit od cara? To je pro ně hlavní cíl a smysl, získat zase svobodu, žít si podle svého. Každý se může připojit, pokud k jejich zemi, zvyklostem, čili k jejich polské identitě přilne jako oni. Pan Tadeáš překonává exkluzivní nacionalismus už v první půlce 19. století! Je to, podle mého názoru, právě onen goethovský ideál poezie, co Mickiewiczovi umožňuje napsat třeba právě toto trojverší: „Žid poctivý jak Polák přilnul k rodné zemi! / Dobrovský podává mu na poděkování / svou ruku, již on líbá, nízko se mu klaní.“ Není nakonec rodná země víc než národ? Není Pan Tadeáš nakonec vyjádřením zemského a nikoli národního principu? Národ, jistě, v něm hraje zásadní roli jako národ porobený a v porobě solidární. Pozitivní, svébytný princip díla je však daleko víc v zemském cítění.

Z toho, co jsem řekl, je myslím patrno, že Pan Tadeáš je dílo mimořádné v kontextu evropské a světové literatury vůbec. Spojuje staré ideály Diderotovy o mravoučném dramatu, zabývajícím se všedními věcmi života středních vrstev, s goethovým ideálem básnictví a je jakousi předzvěstí ohromného románu Proustova. V 19. století žádný srovnatelný epos neměl vzniknout, a tak je Mickiewicz zvláštní, unikátní postavou té doby, které dlužíme zvláště my Slované mnohem více pozornosti a kongeniální interpretace. Starý svět Pana Tadeáše sice zmizel, ale možná po něm lidé začínají všude na světě stále více toužit a budou se k němu tak či onak vracet. Třeba je právě ten Mickiewiczův sen cosi, co potřebujeme víc než skutečnost.