Goethe na začátku 19. století představoval knížete evropské literatury, kol nikdo mu nebyl roven. Sláva francouzského osvícenství pohasla a věk velikých romanopisců (včetně Huga) teprve začínal. Nejsem si jist, zda by Goethe přišel na chuť Thackeraymu, Balzakovi či jiným novým umělcům včetně prokletých básníků, byť zejména tito nesli dále poselství jeho díla, jak už jsem psal jinde. Pro něj totiž umění niterně vychovává a buduje v pozitivním, ne kritickém smyslu. Goethův básník zná tajemství světa, o něm učí, k němu zvedá posluchače a čtenáře. Jeho role je spíše mystická či náboženská než společenská. Přitom ale pokud možno bez blouznění, bez teologických systémů, bez pouček. Svět jako takový, jak se dává ve svých detailech i celku básníkovi, je smysluplný, hluboký, osobní. Spinozovská víra, jak ji Goethe přejal (nikoli co do obsahu, ale co do prožitku), má své posvátno v jednotlivcově vztahování se k prosté skutečnosti kolem, která je víc, než se zdá v banální a všední perspektivě. Proto je básník také univerzální duch, vzdělanec a zároveň prostý mudrc, pohrdající vší samoúčelnou učeností. Básník není pro Goetha svědomím národa, mluvčím společenských skupin, nemá analyzovat ani vyjadřovat sebe. Má vyslovit to víc, co dává životu smysl, a co je kolem nás ve světské příručnosti. Konkrétnost prožitku je předpoklad pravdivosti, protože člověk je nejblíž tomu, co ho převyšuje – zatímco abstraktní interpretace vnášejí do všeho rušivý element naší omezenosti, našich předsudků, schémat, interpretací. Poezie je všelidská, je napojena na kulturu velkých epoch, ze které také čerpá podněty, protože konkrétní vychází vždycky právě ze stejného, z převyšujícího.

Tak bych shrnul Goethovo (neteoretické) pojetí básnictví. Vliv těchto myšlenek ale nebyl příliš silný ve Francii nebo v anglosaském světě. Dodnes, řekl bych, je tady Goethe nedoceněn a pomíjen (stačí se podívat na názory Eliotovy). Vysvětlení může spočívat v tom, že německá literatura je pro Francouze i Anglosasy příliš mladá, neprošla s nimi ruku v ruce stejným vývojem od dob renesance, kdy oni přejímali žezlo z krajů italských. Němci měli proto větší vliv směrem na východ a zejména na Slovany. V Rusku se sice mluvilo francouzsky, západní myšlení ale sem pronikalo spíše v německém duchu (např. vliv Schillera). Zaostalým Slovanům muselo jistě vyhovovat německé zadumání, míchání protikladů, přijímání celých změtí myšlenek a kvasu světonázorů. Anglofrancouzská kritičnost, nadhled a civilnost jim byla podobně jako Němcům cizí. Proto se právě něco z Goethova pojetí poezie prosadilo zejména u Puškina, u Lermontova, u Mickiewicze, kteří představují první světové básníky svých národů (pokud jde o Němce, silný vliv Goetha je patrný u Nietzsche, naopak žádný významný anglofrancouzský básník se nezdá velkým Němcem ovlivněn, až tedy na Byrona a Shelleye).

Goethe nepředstavuje typický německý kulturní zmatek. Nemusel se dívat přes plot na anglofrancouzský svět jako někdo, kdo mu ještě nedorostl. Eliot, který i přes odstup vůči Shakespearovi uznával tohoto dramatika za nejvýznačnější postavu anglické literatury, měl mít mnohem větší zájem o Němce, který Shakespeara vzkřísil z mrtvých. Po epoše klasicismu to byl právě Goethe, kdo shrnul dědictví anglofrancouzské a vůbec evropské kultury. Stal se tak mostem na východ, a to nejen v duchu Západovýchodního dívánu. Goethe sdílel kulturní pluralismus Herderův, vyrůstající z humanismu a ze základní jednoty lidstva. Dnes by se také mohlo říci, že tato koncepce je eurocentrická, ale já osobně se k ní stále spíše kloním. Je to jednotlivec, kdo je odpovědí. Lidi spojuje láska, nenávist, bolest, štěstí, konkrétná prožitek vlastní existence a tajemství světa. Ve skutečnosti je goethovský jednotlivec blízko jednotlivci Montaigneovu, na začátku 19. století to tak ale mohlo být sotva cítěno. Na jedné straně tu byl prudký optimismus spojený s vědou a pokrokem, s myšlenkami Francouzské revoluce a její svérázné přeměny v osobě Napoleona, na druhé straně návraty táhly tehdejší lidi mnohem víc do gotiky, baroka, k restauraci náboženství, než do renesance.

Goethovy děti, kam řadím zejména Puškina a Mickiewicze, jsou z pohledu své doby již spíše anachronismem (z pohledu ryze uměleckého by se to dalo říci i o Hugovi a určitě též o Rostandovi). Jsou ukotveni v jakémsi zvláštním bezčasí národů vyvíjejících pod vlivy nové expanze západní kultury. Mimořádní jednotlivci, přejímající Goethovo pojetí básníka, ovšem už v jiné době a bez zřejmé perspektivy. Jejich svět bude na dlouho mrtev, jsou posledními svého druhu. Stávají se symboly národní kulturní emancipace a velikosti, přitom jejich poezie je univerzální a koření nikoli v nějakém přirozeném vývoji národní literatury, nýbrž v náhlém skoku do Goethova kulturního světa. Je přitom celkem jedno, jaký osobní vztah mohli k jeho poezii mít, neboť evropská literatura té doby prostě byla jeho knížectvím a jen jako taková mohla ovlivnit Slovany (nikoli ve svém původním anglofrancouzském podloží) tak plodně.

V Puškinovi a Mickiewiczovi lze cítit teskný nádech konce, neřešitelnosti. Jejich svět rychle míjel. Budoucnost se otvírala novým sociálním (srv. Puškin vs. Někrasov) a také ideovým, uměleckým střetům. Nastával věk mas, tříd, národů a stran, čili abstrakcí, které mají odlišovat, zatímco goethovské konkrétno spojovalo. Zcela konkrétní člověk není ani Němec, ani Francouz, ani ultramontanista, ani marxista, ani dělník, ani buržoa – a jedině tak může být otevřený jedinečnosti svého života, v níž se zrcadlí tajemství světa. K tomu se vracejí později ještě Nietzsche, Proust, prokletí básníci, Kierkeagaard či pak zejména beat generation.

Máme-li dnes pocit, že schémata moderny se hroutí, že ztrácíme identitu ve všechno rozmělňující globalizaci, že pojmy a koncepty znamenají méně než za celou dobu od smrti Goethovy, můžeme to chápat jako pád do chaosu, ale i jako příležitost k obnově civilizace, jež stála na sjednocující roli konkrétna, jednotlivce jako takového. Puškin a Mickiewcz jsou zejména pro nás ve slovanském prostředí zajímavou inspirací v tomto podniku. Zejména pro novou reflexi slovanských literatur, neboť z perspektivy našeho století už nepůsobí vůbec tak samozřejmě, že každý národ – protože národy si jsou rovny – musí mít literaturu v zásadě dost dobrou na to, aby na ni mohl být hrdý. Např. v českém prostředí nikdy nevyrostl básník, který by byl srovnatelný s Puškinem či Mickiewiczem. Oddalování takovéto reflexe se nutně obrací do slepé uličky, v níž je ostatně i světová literatura obecně. Nevíme si rady s tím, jak a zda znovu (pře)hodnotit literaturu 19. století a celý vývoj od Goetha k dnešku. Jsme blíženci starší etapy, aniž bychom to ještě pořádně tušili. Možná nastává věk opravdové obliby těch, jimž říkám Goethovy děti. Už ne kvůli národu, pokroku, straně, pravdě, ale kvůli člověku, o němž píšou – kvůli tomu, že najednou jsme všichni jenom lidé víc než kdykoli předtím.