Adam Mickiewicz se narodil roku 1798, čili téměř ve stejné době jako Puškin. Asi stejně staří jsou ovšem i od nich tak odlišní spisovatelé jako Balzac, Heine nebo Keats. Hugo se narodil roku 1802, Byron 1788. Goethe byl o padesát let starší než Mickiewicz, ale stále ještě velmi aktivní. V letech 1813-1815 napsal Západovýchodní díván, o deset později velmi slavnou Trilogii vášně a rok před svou smrtí, někdy v době Mickiewiczovy práce na Panu Tadeášovi, dokončuje Fausta. Starý svět nicméně odchází: Novalis umřel roku 1801, Herder o dva a Kant o tři roky později, hned po Kantovi pak Schiller (1805). Mickiewicz ale nestojí v centru dění, kde se objevují nové proudy. Přišel na svět a za svůj domov pokládal naopak periferii dvou zaostalých, byť velkých říší. Jeho rodné město Nowogródek (dnes ležící na území Běloruska) patřilo na konci 18. století ruskému impériu, dříve však Polsko-Litevské Unii. Rodina Mickiewiczova se počítala k litevské šlechtě. Slovu „litevské“ ovšem nemůžeme rozumět v moderním smyslu. Litva představovala tradičně velkou polsky orientovanou říši, do níž spadala velká část dnešní Ukrajiny a Bělorusko. Být Litevcem, zejména v opozici vůči Rusům (Moskalům), znamenalo být Polákem. Polská a ruská civilizace v této části světa, jež se táhne od východního Baltu až po Černé moře, na sebe často narážely jako naprosto odlišné principy. Rusko představovalo samoděržaví a pravoslavnou víru (tak prorusky orientovaným Ukrajincem byl např. Gogol), naopak Polsko šlechtický stát s katolicko-nacionální tradicí. Až dodnes lze cítit silně toto napětí dvou kultur na Ukrajině.

Puškin a Mickiewicz tedy osudově stáli na opačných stranách barikády. Oba však se svým národem měli mnohem méně společného než spolu navzájem – o tom však více řeknu v článku, který následuje. Nyní se vraťme k Mickiewiczovu životopisu. Odešel do Vilniusu, kde vystudoval univerzitu, aby potom učil na škole v Kaunasu. Později zatčen a vyšetřován za protiruskou činnost, což vedlo až k jeho nucenému pobytu v Rusku. V Petrohradě se nicméně setkal s výborným přijetím v literárních kruzích. Jeho talent byl oceněn bez ohledu na polsko-ruské napětí zřejmě i proto, že ruské elity té doby byly spíše univerzalistické a Petrohrad byl bezpochyby nejvýznačnějším centrem západní kultury široko daleko. Během cesty po Krymu vznikly Mickiewiczovy slavné Krymské sonety, mezi nimiž lze najít také sonet inspirovaný krásou Bachčisarajské fontány (stejnou fontánou se o pár let dřív inspiroval Puškin). Puškin (a ten měl sklon k pohrdání a břitké kritice) si vážil polského génia vysoce, jak lze poznat např. z jeho poznámky k básni Měděný jezdec (A. S. Puškin: Arion, Československý spisovatel Praha 1965): „Mickiewicz popsal v krásných verších předvečer petrohradské povodně v jedné ze svých nejlepších básní Oleszkiewicz. Škoda jen, že jeho popis není přesný. Sněhu nebylo – Něva nebyla pokryta ledem. Náš popis je správnější, i když nemá živých barev polského básníka.“ Mickiewicz nás zase informuje o tom, že byli s Puškinem osobními přáteli, v úvodu k básni Pomník Petra Velikého (A. Mickiewicz: Dziady, Melantrich Praha 1947):

Z večera v dešti ruku v ruce stáli

dva mladí muži, jeden plášť je halí:

První byl poutník ze západních zemí,

neznámá oběť carské krutovlády;

druhý byl věštcem Rusi, zpěvy všemi

tam na severu proslavený všady.

Nedlouho, ale dobře se již znali –

v dnech několika přáteli se stali.

Nad překážky se jejich duše klene

jako dvě alpské příbuzné si skály,

ač navždy proudy vody roztržené:

sotva šum svojí nepřítelky slyší,

chýlíce k sobě štíty v mračné výši.

Mickiewciz posléze dostal od Rusů povolení cestovat po Evropě (nikoli však vrátit se domů). Navštívil Výmar a osobně se setkal s Goethem, přes Německo potom pokračoval na jih do Itálie, kde se konečně usadil v Římě. Zde dopisuje Dziady a napíše Pana Tadeáše. V roce 1832 odchází z Říma do Paříže, kde se žení a kde se mu nicméně vede nevalně. Spolu s Puškinem však stále představuje nejvýznamnějšího slovanského básníka na světě. Puškin ale na konci ledna 1837 tragicky umřel a Mickiewicz už nemá sobě rovného. O tři roky později získal místo na College de France, ale jen na krátký čas. Jeho mysl totiž postupně podléhala (podobně tomu bylo u Gogola) mysticismu. Až do konce života ovšem Mickiewicz doufal ve vysvobození své vlasti z područí Moskalů. Naději mu dodal nástup Napoleona III. k moci (jak rozdílně viděný z Hugovy perspektivy!). V roce 1855 umírá náhle v Cařihradu na choleru. Snažil se tam zorganizovat polské síly v rámci krymské války proti Rusku. Mickiewiczovo tělo bylo nejprve pohřbeno nejprve ve Francii, a teprve v roce 1900 bylo pak přeneseno do Krakova. Jeho pravý sen, obnova velké Litvy, se však už nikdy nepodařilo uskutečnit. Ba je dnes pro nás spíše matoucí, nazývat jej Litevcem, když „ve skutečnosti“ byl Polákem.

Mickiewiczovo dílo mělo nesmírný vliv na polskou literaturu, a to v nacionálním smyslu. Proto také bývá Mickiewicz nepochopen jako básník slovanský, evropský, světový. Je ovšem pravda, že Dziady jsou extaticky vlastenecké nad vší pochybu. A proto jsou, myslím si, také dobové, žijící a pochopitelné jen z historické křivdy, s níž se identifikuje národ. Dobře lze rozumět Mickiewiczově situaci a tomu, proč psal zrovna takto, zásadního básníka to z něj však nedělá, nemá-li básník být jen médiem, vyjadřujícím národní pocity. Možná scházelo jen málo a polský primas v poezii by se omezil jen na díla ve stylu Dziadů. Ale ať už tomu bylo jakkoli, jeho talent se osamostatnil a vyjádřil v plné síle právě při psaní Pana Tadeáše, který je určitě světovým a univerzálním dílem, zcela spadajícím pod Goethův humanismus.

Mickiewicz by měl být osvobozen z národního zajetí. Ne že by Poláci neměli plné právo na tohoto jejich autora, ne že by jeho vztah k polskému národu měl být ignorován či že by měl být snížen a haněn, to vůbec ne. Mělo by se jen připustit, že tento básník má přesah za hradby Krakova, ba polských dějin vůbec, daleko do světa. Zejména Slované by měli najít odvahu pochopit, že Mickiewicz jejich národním literaturám může být mnohem důležitějším a skvělejším vzorem než téměř všechno, co je v nich napsáno.