Dnes existují lidé, kteří jsou přesvědčeni, že každá národní literatura má velkou bohatost tvůrčích lidí, jimž stojí za to věnovat pozornost. Zatlačováním vrcholu pyramidy blíž a blíž k jeho základně se postupně rozšiřuje stále bezmeznější plocha sobě rovných a v této rovnosti také bezvýznamných autorů. Každé nižší patro je rozlehlejší než to vyšší, jenže právě ta rozlehlost je vnímána pozitivně: jednak jaksi říká, že jsme si všichni rovni, že žádné velké, mimořádné osobnosti neexistují, dále také snižuje umění na úroveň pochopitelnou hlupákům s tituly, kteří by nikdy nemohli najít obživu v akademickém světě, kdyby vzdělanost měla snad znamenat přemýšlení nad těmi nejlepšími myšlenkami a díly světové kultury všech dob. Vzdáme-li se ovšem elitářství uměleckého a vzdělanostního, zůstane z umění a vzdělanosti cosi zbytečnějšího a nižšího než obyčejná práce na poli.

A tak je tomu i zde v Česku, kde se uchovává stále prkennější a absurdnější kult té naší, „české“ literatury. Kolik hodnotné literatury by pak museli mít Poláci! Nebo jsou snad Češi o něco výkonnější, od Boha nadanější? Ano, máme ve zvyku poněkud shlížet na Poláky jako na zabedněné katolíky (i Češi ale byli silně katolický národ až do konce devatenáctého století – katolicismu se vzdali jen kvůli nacionalismu, s nímž byl, na rozdíl od Poláků, dosti špatně slučitelný) a na nacionalisty, ale náš vlastní nacionalismus je mnohem pokřivenější a byl, je i bude jakousi šosáckou povinností, komplexem méněcennosti, a nikoli hrdostí, jako je tomu u Poláků. Mickiewicz mi byl v tomto ohledu velkou školou. Básník, jejž ctil i Puškin, básník Puškinovi rovný. Češi dosud ani v Máchovi tak velkou básnickou osobnost neměli.

Pro mne byla základním milníkem v cestě za Mickiewiczem četba Pana Tadeáše. Může to být tak deset let. Čítával jsem ho ve vlaku s vrcholným nadšením – ba tehdy jsem ho kladl i nad dílo Puškinovo, který mi Mickiewicze svou polemikou vlastně doporučil. Až pak jsem se dostal ke Dziadům, jejichž nacionalistická a náboženská horoucnost je mi mnohem cizejší. Přesto i zde lze vidět velikost básníkova ducha, jeho šíři a hloubku, jeho odhodlání jít svou cestou, podstoupit oheň základních otázek a stanout tváří v tvář sobě samotnému. Často se to říká i o českých básnících a de facto to může použít kdokoli na kohokoli – slova jsou jen slova. Pokusím se v následujících článcích ukázat, že Mickiewicz patří mezi světové klasiky právem. A je-li tomu tak, měl by pro nás – tím spíše, že Poláci a Češi jsou národy sousedské a navzdory všem rozdílům blízké – být než celá naše národní literatura, která se do světové klasiky dosud nikdy nedostala.

Oproti Máchovi měl Mickiewicz dostatek duchovní potravy a času vyspět. Zvláště Pan Tadeáš je psán se šťastným nadhledem, duchaplně a vtipně. Líbil by se jistě Diderotovi pro jeho koncept umělecké tematizace prostých, rodinných vztahů i Goethovi pro jeho lásku k uměřenosti, tradičnímu způsobu života a k přírodě. Rozervaný romantik Dziad, bojující o pravý cit a za svůj národ, v Tadeášovi dospívá k načrtnutí životního ideálu sebevědomé, jasně vkořeněné pospolitosti, která vyrůstá ze složitých dějin místních poměrů. Kraj na pomezí Ruska, baltských národů, Němců, kraj chápající sebe jako polský, čili slovanský a katolický, ale především jako svůj. Identita lidí přitom není definována národnostně, ale spíše místně, a zrovna tak společenské rozvrstvení je spíše rozmanitostí než hierarchií. Nad vším je přitom člověk, ať Polák, Rus či Žid a Němec, člověk a jeho osud. Pan Tadeáš není ale nějakou verzí realistického románu, loutkovou hrou typů, má blíže k citovým meditacím Goethovým (Vilém Mister či Spřízněni volbou). Není analýzou, vypreparováním vztahů, ale (samozřejmě dosti idealizovaným a romanticky prožívaným) svědectvím o hodnotném životě, který v této formě již pominul. Všechno to hemžení lovu, všechny ty hádky, střety starého a místního světa s tím velkým a novým, vše je to jako obraz na stěně venkovské chalupy – obraz pro upomínku, pro pohnuté zastavení nad krásou, které zůstává, protože je zobrazena.

Mickiewicz není vynikající veršovec (ale ani Goethe!), v tom ho Puškin přesahuje. Puškin je mnohem více cizincem mezi svými, je ironičtější, soustředěnější na sebe a na své prožitky. Vyrůstá ze západního individualistického humanismu a jednotlivci jsou mu hlavním námětem. Tolstoj a Dostojevskij jsou zase příliš univerzalističtí. Pro ně je Rusko více než jiné slovanstvo a víc než ostatní svět vůbec. Gogol i Turgeněv zase jsou také uvězněni v Rusku. Je to příliš velká, podivná země, aby se s ní moderní duch všelijak nesrážel v obdivu, omráčené lásce i v sarkastické kritice a pohrdání. Rusko je víc než každý spisovatel. Není možné je tak či onak přetlumočit Západu. Jenže co je slovanstvo bez Ruska?

Setkání s Mickiewiczem pro mne bylo důležité i kvůli této otázce. Člověk, nedá se asi nic dělat, je v mladém věku ovlivňován nejrůznějšími předsudky svého okolí. Ve škole či v různých knihách jsem stále jako dítě narážel na základní podtón hrdého slovanství, které je opřeno o ruský kolos. Český národ, česká kultura, český spisovatel, to vše bylo nemyslitelné bez znovuzrození češství v lůně slovanství. To, co mne však ohromovalo, nebylo slovanské (s výjimkou Puškina), byli to Francouzi Verne a Dumas či Němec May. Byla to antika, byl to ve všech ohledech – a později stále více – živel západní. Nějakou odpověď jsem hledal např. u Čapka či u Masaryka, ale tím spíše jsem ji nenašel, neboť oba jsou vycházejí opět ze Západu a nikoli ze slovanství nebo češství. Nebo snad česká kultura patří na Západ jako taková? Dá se říci, že jsme Slované spíše jen podle jazyka a nikoli podle hloubek naší kultury? Jistě, právě Mickiewicz mi pomohl udělat si v tom jasno.

Ale ne jen on. Velkou roli sehrál také Palacký, který přes svou idealizaci Slovanů dějiny naší země ukázal natolik plasticky, že jsem si uvědomil, jak od středověku máme (zde bych si dovolil hovořit i za Slováky) blíže k Polákům, Maďarům či k přilehlým Němcům než k ruskému dubisku. A Mickiewicz v Panu Tadeáši balzamuje právě naše společné kořeny, venkovský život bez velkých center, drobné šlechtice a sedláky, za jejichž humny se mění svět, ale kteří se přesto hádají o to, čí pes to ulovil zajíce. Katolicismus bez pompy a také bez Říma, otevřený pravoslavnému i židovi, snášenlivý, i když hrdý, paličatý a venkovský. Snad nejlépe by se celý dojem identity, již Mickiewicz v Panu Tadeáši maluje na připomínku zašlé krásy, dal shrnout do slova místní. A od místní není daleko k provinční.

Střední Evropa vlastně provinční je. Nejsem si jistý, jestli má smysl snažit se to tak či onak změnit. Možná potřebujeme více hrdosti na svou provinčnost. Pak si ji i mnohem lépe přiznáme a zbavíme se případného mindráku. Zdá se mi, že velký problém s tím mají zejména Češi, kteří se nejsilněji odstřihli od tradic, od kontinuity s minulostí. Možná by se i ta naše česká literatura trochu vytříbila, kdybychom ji dokázali konečně vidět jako provinční, jako tu, jež musí vždy v úctě ustoupit velkým světovým dílům, má-li si zachovat úctu k sobě samé.

Pan Tadeáš Adama Mickiewicze je tak pro mne básnickým dílem, které nejlepším způsobem a v nejlepším smyslu zachycuje provinčnost jako svébytný, krásný způsob života na této zemi. Někomu se může zdát příliš idylický a sladký, ale já tomu podléhám a lahodí mi to. Inu, Mickiewicz a já…