Někteří lidé rádi sní. Nemyslím tak snění o lepší budoucnosti, o požitcích atd., mám na mysli spíše zvláštní představu plnosti života, která se pojí s konkrétním zážitkem krásy, ať už krásy umělecké, přírodní či krásy člověka, komunity, krásy intelektuálního podniku. Tito snílci nemohou být uspokojeni materiálním blahobytem a bývají spíše odolní proti chudobě a strádání, neboť jejich život probíhá kdesi v hloubi nitra. Duše se v nich zmocňuje světa, nikoli svět duše. Do bohatství i do chudoby přinášejí zpravidla cosi aristokratického, ukazujíce tak, že urozenost ducha na bohatství nezáleží, ba že je v rozporu s mamonářstvím či s konzumem.

Povaha jejich snění nesouvisí s umanutostí, i když umanutí často mohou být. Jejich snění je spíše křehké, je bezbranné proti smýkání vášní, morálních dilemat, proti banalitě tzv. reality. Kdykoli sní, vědí, že se to, o čem sní, nikdy nestane. Ono se to ani stát nemůže. Stejně tak amalgamují své vzpomínky do chvějivé, lesklé rtuti nitra, aby s rozechvěním vzpomínali na to, co se nikdy nestalo. Nechci se teď přít o fakta (vždyť kdo zná fakta?), mířím mnohem dále. To, co se stalo či stane, je nezávislé na tom, jestli u toho někdo byl či bude. Ano, i když se to stane přímo mně, nezávisí to na tom, jestli o tom vím, jestli to interpretuji a jestli se toho chápu. V tom, co se stane mně, vystupuji jako pouhý objekt i v případě, že bych do dění tak či onak vědomě, cíleně zasahoval. Obsah snění, který vychází přímo z nitra, z jeho interpretace a uchopení, prožití světa, se tedy nikdy nemůže stát. Proustův svět je všechno jiné, jen určitě ne svět objektů, je naopak světem jeho duše.

Veškeré umění se v tomto smyslu zabývá tím, co se nikdy nestalo, ať umění lyrické, ať epické. Zabývá se jakousi tajemnou integritou člověka, jeho existenciálním rozměrem, jeho vztahem ke světu. Svět má k člověku jasný vztah, podobný vztahu moře k jedné své kapce. Tak svět rozpouští integritu, uchvacuje duši, popírá lidskost a smysluplnost. Jenom to, co se nikdy nestalo a nestane, nás může zachránit, transcendovat svět, založit osobu a její vztahy k jiným osobám. Tím nechci říci, že biblické vyprávění i celá eschatologie jsou jen pohádka, jež má zachránit iluzi člověka proti věčnému prázdnu hmoty. Víra totiž spočívá na mystériu, na přesvědčení, že celý kosmos je objektivně víc než jen to, co se stalo a stane, že vznikl vůlí osoby (Boha) a z té osoby má též smysl.

Plnost života je zvláštní druh snu, v němž je člověk plně u sebe. Nevztahuje se totiž k tomu, co se stalo, co se děje nebo co se stane, vztahuje se k svému prožitku, k autenticitě. Jen tak může křehká, poloslepá, měkkýšovitá, do sebe sama zalhaná duše vylézt z ulity faktů a povrchního běhu věcí. A to je smysl existence náboženství, umění a kultury vůbec.

V Tématu kolem těchto souvislostí kroužím od samého počátku a nevyhnu se jim ani v tomto čísle. Rád bych vás upozornil na úvodní stanci, kterou považuji za jednu z mých nejpovedenějších. To, že vzpomínka je zapomnění, může vypadat jako chmurný paradox naší existence, kdy pod dojímavými obrazy vzpomínek zetlívá dávná skutečnost, zapomněná jako kostry lidí pod mramorovými náhrobky. Na druhou stranu Hledání ztraceného času je víc než všechny vzpomínky, a o tom jsme právě psal v tomto editorialu. Kromě pravidelných cyklů se v listopadovém čísle potkáte s alexandrínem psanou féerií Fénix, s úvahami nad dílem velké básnické osobnosti našich sousedů, totiž A. Mickiewicze, a konečně také s recenzemi na díla velmi důležitá pro dějiny evropské kultury, totiž na Nečasové úvahy F. Nietzsche a na Tassův Osvobozený Jeruzalém. Přeji vám příjemné, obohacující čtení a sobě co nejméně spěchu, ze kterého pramení jen zkraty, nejasnosti a překlepy. Příští číslo se tematicky zaměří na…