Říká se (a já se k tomu hlásím), že číst klasická, velká díla – ať už ta literární nebo vědecká – nemá být určeno dětem a mládeži. Zvláště je důležité nevnímat dějiny umění a věd v analogii s vývojem jedince, tj. že by např. patnáctiletý měl číst antiku a dvacetiletý pohádky Čapkovy, neboť ty jsou o pár tisíc let starší. Antická díla jsou jistě ještě náročnější, určitě také přínosnější a aktuálnější než mnohá díla dnešní. Abychom si toho všimli, nemůžeme je odbýt kolem patnáctého roku. Je tu ovšem i druhá strana mince, a o té chci psát dnes. Mladý mozek, zvláště ten nadanější, by neměl být zkažen průměrností, tupou nevzdělaností těch, kteří se tak rádi považují za vzdělance a učitele, aby prostředkovali mezi géniem a mládeží.

Za možná největší štěstí svého života považuji to, že jsem místo knih o osobnostech světové kultury a vědy četl přímo díla těch osobností. Vykladači totiž komplikují a rozmělňují místo toho, aby vypíchli podstatu. Nedokáží sami napsat velké dílo, a tak se jen přiživují na rozmělňování práce jiných, která je všeobecně považována za výraznou, geniální, jedinečnou. I „těžké filozofy“ je mnohem lepší číst přímo (s nezbytným faktografickým základem) než přes výklady, které jsou většinou ještě temnější a zbytečnější. Chcete-li se stát profesionálním filozofem, pak se ovšemže musíte seznámit i s vykladači, vklouznout do jejich dialogu a hledat jeho smysl, musíte ale též čelit pokušení stát se pouhým pitvačem kmínového zrnka.

Zejména v přírodní vědě každému vřele doporučuji číst spisy géniů, jako byl např. Maxwell, Einstein, Bohr, Eddington, Jeans, Heisenberg, Feynman, Prigogine atd. Existují také vynikající učebnicové texty na této úrovni, zejména Fyzikální chemie Waltra J. Moora. Je velmi žádoucí nasát co nejdříve, jak je to možné (kolem dvacátého roku?), průzračnou vodu těchto myslitelů, napít se čistých myšlenek, jasného ducha, silné svébytnosti. Člověk by měl vždy srovnávat sebe i své okolí s tím nejlepším, aby neupadl do chmurné role hlupáka, který si myslí, že něčemu rozumí, aniž by o tom měl ve skutečnosti potuchy.

Mladý člověk by se měl také věnovat velkému umění dříve, než začne hodnotit a přemýšlet umělecky o tom, co se děje kolem něj. Jako někdo, kdo přináší svou svébytnost do světa, bude vždycky stát na křižovatce mezi volbou, zda se přizpůsobit průměru, vzdát se sám sebe, nebo zda jít nezávisle – a v tom druhém mu mohou být poučením a povzbuzením pouze příběhy podobného rázu. Průměrnost si vystačí s tím, co se namane okolo, je jako bezduchá hmota, zmítaná okolnostmi, dutá ozvěna štěbetání filistrů. Velký duch musí hledat dále a šíře, má-li najít spřízněnce, spojence, příklady k následování.

Četba klasiků, není-li vynucená, nýbrž je vedena smělou zvídavostí po tom, co je ze všeho nejlepší, nemůže dospívajícímu duchu nikdy uškodit. Je-li příliš mladý, knihu odloží ze své vůle a ze své vůle se k ní třeba za rok za dva vrátí. Ano, rok či dva mohou ve věku kolem patnácti až dvaceti let znamenat dramatickou změnu odemčení se, tato změna ovšem zůstává příliš často skryta pod povrchem a její čas pomíjí nevyužit. Málokdo totiž, zejména v dnešní době, dokáže mládeži vysvětlit, že klasikové jim nabízejí to nejzajímavější, nejhodnotnější, co mohou v knihách objevit. Raději ať nečtou nic jiného, ostatně většina knih je přece jen zcela zbytečný brak, ale klasiky ať nepominou. Najdou v nich mimo jiné čerstvou mysl, pravý opak autorit, jimiž právem pohrdají.

V tomto čase prázdna, na konci postmoderny, kdy se zdá, že život už je jen k tomu, aby byl prožrán, kdy se hořekuje nad myšlenkovou sterilitou a nedostatkem osobností, může být jedinou nadějí návrat ke klasikům. Ostatně právě v duchovně silných, plodných dobách se klasikové četli nejvíce. Bez nich se mladý člověk nikdy nemůže stát vzdělancem, bez nich se přemění v karikaturu vzdělance, již zná dnes dobře ze svého okolí.