Když se řekne „machiavelismus“, leckdo si představí něco natolik sprostého a zcela přízemního, jako je podlý boj moc, o výhodu, o zisk, neboť vítězství platí a na postupy se poté vítěze už nikdo neptá. Tohle je podle mnohých ta pravá podstata života, proti které morálka či mezilidské vztahy jsou jenom pokryteckým výmyslem, kryjícím ty nejchytřejší a nejmocnější dravce. Něco takového si však nemůže nikdy myslet člověk opravdu vzdělaný, jakým právě Niccolo Machiavelli byl. Kdokoli rozumí „machiavelismu“, sotvakdo však dokáže přemýšlet nad životem a dílem tohoto významného myslitele, nepřístupného primitivům, v kontextu a ve hloubce, jíž je hoden. Kultura a vzdělanost nemusí nutně dělat z člověka anděla, staví mu ale vždy otázky, jež si hlupák klást nemusí a jež v „machiavelismu“ lidových chytráků, kteří svou tupou hrou na švindly, podrazy a zločinnost chňapají po žni nejnižších pudů jako slintající zvěř, rozhodně obsaženy nejsou, ani být nemohou.

 

                Machiavelli se narodil v roce 1469 ve Florencii a zemřel tamtéž před 480 lety. Žil v době divoké, zmítané politickými i vojenskými boji, převraty, silnými idejemi, slavnými a odvážnými osobnostmi. V roce 1498 Machiavelli vstoupil do služeb města, a to v situaci, kdy se republikánská Florencie stabilizovala vyhnáním Medicejských a upálením Savonaroly. Od počátku, dá se říci, byl proto úředník, zaměstnaný v oblasti zahraniční politiky a vojenství, ve styku s tím, co to znamená pád. Změna mocenských poměrů mohla přijít ze dne na den, přičemž hráči, kteří se vyskytovali na hřišti, nebyli žádní umírnění lidumilové. Machiavelli musel čelit zájmům lidí, jako byl Cesare Borgia, papež Julius II., francouzský král či německý císař. Odtud lze pochopit jeho pozdější trpkost či cynismus. Velmi dobře si uvědomoval krizi italské společnosti, vydané po staletí napospas partikulárním zájmům všelijakých suverénů, a podobně jako Dante volal po sjednocení pod jedním silným vladařem (na rozdíl od Danta byl spíše republikán a monarchii vnímal jako východisko z nouze). Machiavelli odsuzoval úpadek ctností a vysoce oceňoval službu vlasti a všechno, co společnosti jako celku prospívá. Nikdy by nesouhlasil s tím, že jedinec má krást na úkor všech, dokonce ani s tím, že smysle života je užít si, získat nějaký materiální prospěch, uspokojit své potřeby. Cynikem, který uznával, že „účel světí prostředky“, byl pouze ve vztahu k zájmům státu, jehož vladař měl mít na mysli nade vše dobro lidu, čili byl povinen v mezinárodní politice jednat i proti morálce, kdyby tak mohl ty, za něž zodpovídal, ochránit před nějakým zlem.

 

                Po restauraci Medicejských musel republikánský úředník odejít do ústraní, kde psal svá stěžejní díla: proslulého Vladaře, pak ale i komedii Mandragora nebo Rozpravy o prvních deseti knihách Tita Livia, Rozhovory o umění válečnickém a osmidílné Florentské dějiny. Tím vším se stal významnou součástí renesanční vzdělanosti, která podněcuje k úvahám podobně jako Tacitovy Anály či Historie, které nejsou o nic méně cynické než Machiavelli. Uvažovat Machiavelliho mimo kontext jeho doby a vzdělanosti, zejména pak bez znalosti antiky, je tak velkým zjednodušením jeho díla, že je čirým blbstvím. Machiavelismus jako učení historické postavy, florentského republikánského úředníka, není totiž ve své podstatě odlišný od antické, realistické reflexe nad politickými dějinami, zdůrazňující občanskou ctnost a zájem obce nad zájem jednotlivců.