Právě byly uděleny Nobelovy ceny za rok 2007. Prestiž tohoto ocenění již dlouho převyšuje všechno ostatní, ačkoli zejména laureáti v oboru literatury a míru jsou často dosti problematičtí, doboví a zapomenutelní. Zvuk Nobelovy ceny je však podle mého názoru na prvním místě spojen s oblastí přírodních věd a medicíny, s vírou v globální platnost těchto věd, v možnost spojení světa ve jménu lidského poznání, které slouží všem a všeobecnému míru. Vědci, kteří obdrželi Nobelovu cenu, opravdu představují i z historického nadhledu ty nejsmělejší, vskutku geniální osobnosti a jejich řada je výmluvným svědectvím o tom, jak se vyvíjela přírodní věda a medicína, jakých pokroků dosáhla, v jaké posloupnosti objevů a úvah se odehrávalo toto největší intelektuální dobrodružství dějin lidstva.

Nobelova cena je právě v tomto ohledu něčím více než jen nějakým společenským oceněním. Postrádá rámec národní tradice či státního zájmu. Má se vztahovat přímo k lidstvu, má vyzdvihnout něco mimořádného, co dává nám všem naději, že prostá síla myšlenky může vítězit nad stereotypy, průměrností a intelektuální smrtí. Spolu s oceněnými ji vždy dostává i ten, kdo v něco takového věří, byť by sám neměl být laureátem nikdy. Předem lze sotva říci o nějakém úsilí, že povede k objevu něčeho opravdu významného, přelomového, co zaslouží celosvětovou pozornost jako výkon, který rozmnožuje pravé blaho lidstva, nicméně život bez té perspektivy, že podobné věci se mohou stávat i kolem nás a nám, považuji za deformovaný a chudý. Svým způsobem totiž o horizontu našeho života rozhoduje i to, jaký horizont si jsme ochotni připustit, jak hodně se zapouzdříme do banálních jistot a jak se naopak umíme otevřít tomu nečekanému. Přirozeně ti lidé, kteří jsou posedlí především představou vlastní hodnoty a tím, jak je ostatní budou uctívat, jsou velmi banální a prázdní. Jestliže by si někdo měl možná připustit, že do jeho okolí třeba někdy spadne Nobelova cena, neměl by to dělat kvůli nějaké mánii po slávě, ale kvůli tomu, že život prostě nabízí velkou perspektivu kdekoli.

Přemýšlivý člověk bývá zaskočen tajemstvími života a klade si otázky pro otázky samotné, avšak nikoli proto, aby ustrnul v neplodném akademismu či předvádění se v pózách intelektuála. Udělení Nobelovy ceny je z tohoto pohledu jen něco vedlejšího, co říká světu, že velké věci se dějí a že se mohou dít kdekoli, neboť jsou velké ve své prostotě, nikoli v tom, kdo, kdy a kde je dělá. Proto také věhlas velkých univerzit plyne jen z toho, že podporují a zaměstnávají ty, kdo přicházejí s velkými myšlenkami. Nejprve je nápad, vize a cesta, které se mohou odehrávat v bezvýznamném patentovacím úřadě, jak tomu bylo např. u Einsteina, ale teprve potom je smysluplné mluvit o vzdělanosti, o přednášení, o místu na univerzitě.

Je-li pro někoho nepředstavitelné, že by on nebo někdo v jeho okolí mohl obdržet Nobelovu cenu, zdá se, že svůj život bere jako rutinu, v níž platí jen to banální a v níž je celý zbytek lidstva, lidstva jako příležitosti pro vítězství myšlenky nad blbstvím, odsunut stranou. Proto je dobře, že se Nobelovy ceny udělují. Je to připomenutí, že pohled na svět může být i jiný. Ostatně je pouze věcí jakéhosi univerzálního humanismu a světoobčanství, aby člověk při každém jméně nových laureátů měl pocit, že Nobelova cena padla do jeho okolí.