Na špičkách skal, v mlze oblak

Úranos měl svoje trůny,

poslouchal, jak lesy šumí,

jak češe je vítr dobrák,

aby zuřil, bil je v opak.

Moc a vláda, plodnost hojná!

Tyranie není kojná:

zabije, když zamane si,

znásilní jak pouštní běsi

tisknouc vše do neústrojna.

Země kol je zpustošena,

z hor se valí lávy toky,

mnohý les plá přehluboký,

násilí se ale žena

podřizuje vyděšená.

Syn ji ničí, tělo dere,

vlny zdvíhá mořím steré,

celé skály vrhá dolů,

aby tvory zmařil spolu

a vše zvrátil v temno šeré.

Z jeho vláhy ale zase

lesy vůkol vyrůstají,

na popelu jako v ráji

květy pučí v luzné kráse,

nad stády pak mihotá se

duha jako srozumění,

že je život v kole změny

připraven vždy vzdorovati

každé síle, jež ho schvátí

jako mor lid postižený.

Z Úranova deště také

mnoho oblud povstávalo…

jména jedněch už jen málo

znají knihy všelijaké;

ať už víno, kávu, saké

ale člověk v světě pije,

všude zví, že děsivý je

rod Gigantů, známý krví,

který vzešel jako prvý

z dešťů padlých do Asie.

Tři bratři, obři storucí,

Briareus, Gyges, Kottos,

bojovali stále o los,

kdo vládu vzít se pokusí

a otce serve na kusy:

tu jeden chvíli vítězil,

pak sražen je a zbaven sil,

když druzí dva jej zdolali.

Ten věčný boj pak ze skály

otec zřel, aniž omezil.