***

Když jsem tak přemítal,

kde najít spásu jsem se ptal.

Neb nějaké zadostiučinění

někde přec musí být,

či ne?

A ne-li, pak není nic.

***

Já pochopil, že trpký je osud člověka,

že Silénos pravdu děl.

Kdo však ještě to postřehl,

že proroctví své když dořekl,

zavýsk a do lesa utekl?

Nikdo...

Můžeš Sibyly se ptát,

co to znamená,

ode mne však slyš:

to navěky má potvrdit,

že marné není žít!

***

Jsou bohové všemohoucí,

jež dávají zadostiučinění;

lze však věřit bez pochyby,

jež svůj nárok nezastře nikdy:

že je pravdivá

(pokud pochyba to vůbec smí

pravdivou se jevit a být)?

Z čeho pak

– řekni mi –

vyrůstá víra i pochyba?

Co považovat za základ?

***

Chceš vědět jak?

Ó to těžké je!

Jen vyslyš Apollóna:

Poznej sebe sama!

Všemu míru dej!

***

Už od Thaleta

trpěli stejně jako já.

A myslím, že vím,

že k nim náležím.

Vždyť oblasti jsou,

kde selhává vše,

kde pomáhá jen tradice

a dobrý bůh – Dionýsos.

***

To, že rozumím,

to jen tak není.

To největší je div

a cele závazný,

ničemu nerozumět,

byl bych nic…

***

Bez řádu nelze nám žít,

jen řád a vhled však musí vědět dřív,

že nikdy vše neřeší,

jen říká – že rozumí,

a tím dává žít…

Vše hrozí nám, že ničím není,

plyne však zadostiučinění z rozumění:

vše že je vším!

***

Prahnout po řádu

a řád rozbíjet?

Znova stále

či konec už je?

Spíš: vůli řád nést!

A konec? Co živ člověk jest,

nikdy nebyl, ni nebude!

***

Je to zde,

ač nelze to uchopit,

ten údiv i děs,

že vůbec něco je...

***

Nic tak těžce

nevykupuje se

jako poznání!

Neb stále chce víc,

a stále méně má...

Epilogus:

Ať už vskutku není nic a vše je prázdným snem,

my nežijeme skutečnem,

nám je rozumění skutečné

– a v něm kéž nalezneme,

že strast i slast míří k vypětí,

jež silénovsky dojatí

nazýváme:

žít...!