Les dumá:
neruš jej,
jeho tvář smutná
zazáří úsměvem.
Ležel jsem na mechu
a snil svůj podvečer,
když tu malá družina elfů
jala se kácet ten mech.
Sytá vůně vzduchu
nechala mě usínat.
Je mi lehko:
s drozdí písní
rád si lehnu
pod jehličí.
Když vrabci štěbetají,
v klidu sedí básník
a slyší Múzy vzdych,
jenž vznáší se do výšin.
Roháč na cestě
od mravenců zabit
zahynul v přesile:
tak jako básník.
Zavlnil se širý les
a má loďka bez plachet,
nejněžnější báseň,
rozjela se do dálek.
Tvůj stav stále
je ti odměnou či trestem.
Šnek se plazil po své cestě
a, dobrák, ptal se mě,
zda jsem věčnost nezahlíd,
jež se v rose třpytila.
Tvé rozcuchané vlasy
po nočním dobrodružství,
ó, lásko, jak ti sluší!
Štětec mi dej, malíři!
Kolik jsem našel
v životě,
tolik po smrti neztratím.
Nejsi má, noci,
nejsi můj, světe,
to já jsem váš
na věky a od věků.
Dobíjel lovec kance,
jenž v posledních je
křečích
a zoufalý zvedá se:
však železná Nutnost velí.
Srdečně jsme klábosili
a duchů průvan jemný
odnesl nás do moře
daleko od pevniny.
Máme mnoho,
kdo však o tom ví?
Co uzrálo,
chce shnít,
tak nebraň mu:
nelze stále žít.
Stíny spojily mozaiku,
v níž – třeba na
chvilku –
spokojenost sám jsem měl
se sebou i se světem.
Dva břehy
věčné řeky,
oba věčná mez,
jíž osud určuje.
Záhady nekončena
nezbadáš ani dalekohledem.
Letěla moucha
a narazila do skla,
myslela, že vidí dál,
však mez jí byla dána.
Až přijde noc,
do trávy lehnu si
a budu hvězdy počítat.
Vůně sena
pod našimi těly
rozechvěna
hloubkou naší slasti.
Zrcadlo vodní hladiny
řeklo mi soud pravdivý:
blázen jsi, básníku.
Silnice vydechla prach,
paprsky kličkovaly
v mezerách
a slunce ptalo se zas:
poutníku, proč jdeš – a kam?
Vybalil Bůh koberec
nejsvěžejší zeleně
a poklidně mě zval,
ať vstoupím také dál.
Zašeptal vítr onehdy:
další vteřina se blíží,
a já jasně cítil:
jak mi mizí všechna „kdy“.
V lásce není míra,
ve vášni však míra je.
Uzrálo nebe
a prasklo do krásy,
když kol tebe
probíhaly mé sny.
Rozvázal jsem ti střevíček,
dítko rozmilé,
jenž se zauzlil
a slzy ti vykouzlil.
Mnohokrát jsem se zmýlil,
však dál jsem šel vždy.
Broučka jsem chytil
a on mi svítil,
když láska pohasla
a všude byla tma.
Vyřknout svět
stále snažím se
a ta snaha je
také věncem mým.
Lékaři vědí,
jak jsme slabí:
zda tuší však,
jaká síla v nás!
Bzučel les,
kvetla lípa
a srdci ples
dala víra.
Rozevřela se noční květina
a můra už přilétá.
a rozprávěli očima
– já s lyrou svou
a se sýringou bůh Pan.
Jako malíř:
správné poměry
správných barev:
jinak jdeš ke slátanině.
Pojď mi vyprávět,
kam prostírá se tvůj svět
a jak luzné taje
ovládají jeho kraje.
Liška lízala se
a bzučel cvrček v trávě
těsně před polednem,
když jsem se procházel.
Prašnou cestou
pojď též se mnou,
do neznáma,
naše naděj není planá.
Pojď chlapče,
tady usedni,
měch vína otevři
a poslouchej můj zpěv.
Celý život dal jsi strachu
před smrtí
a už neznám ani tvoje jméno.
Zoral jsem pole
a pomodlil se
k Démétře:
milosrdná bohyně,
dej nám dobré žně.
Rozhodil jsem sítě
a lapil požitek
tam kdesi v dálce,
když zjevil se.
Všude ticho, prázdno,
tak bázlivé tajemno:
a hory mlčí,
když se jich ptáš.
Od údolí k údolí
duha překlenula vesmír.
Rozlehl se den,
přišel, jak odešel,
a já ležím pod stromem
ve stínu, jejž rozprostřel.
Zašumělo nekonečno
ve vesmírných tmách
a ticho se rozlehlo
jen jedním slovem: pravda.
Modré z nebe bych ti
dal,
však dávám ti kytici:
když se dobře podíváš,
zázrak nemenší.
Vidíš, hochu, na nebi
jak mračna pokračují
ve věčné své pouti
a básník jak jim závidí?
Pýcha zvedla tě
a pýcha porazí.
Pozdní léto
rylo stále vzpomínky
tam v nekonečno,
jež nedává naději.
Touha vykreslila kruh
navrátivší se k bohům:
každý atom políbila,
celý vesmír obejmula.
Tisíckrát mi řekni: svítá
– já nikdy nebudu nasycen.
Láska básníkova
je vždy osudná:
neumí nijak říci,
co v hrudi tryská
z hlubiny.
Nalej šenku
ještě jednu:
necháme čas
postoupit zas dál.
Láska staví most
mezi srdcem mým
a, lásko, tvým
– proč bráníš jí?
Veliký Bůh
všechno řídí
a kdo jej nevidí,
nevidí nic.
Slepec barvy nevidí,
hlupák zase krásu.
Rozhodl se prostor pnout
od nekonečna po nekonečno
a nízký lidský bloud
chce za ním přese všechno.
Jsem něco,
nejsem vše,
v mezích svých
mám právo hrdý být.
Rozemlel jsi radost,
přidal trochu smutku,
a pak ke mně přišel jsi
s pravdou srdečnosti.
Špenátem zavoněl svět,
když jsem po obědě byl.
Duchů zraky
za parami
na mne se dívají
ze svého podsvětí.
Kdybys přišel,
jen ve sklípku mě najdeš,
mám nejlepší červené,
jaké vůkol dostaneš.
Ochladilo se,
smrtelného potu
těžké krůpěje
zalily zas léto.
Pár tajemných vírů,
zmítajících se ve hvězdách,
z dalekého vesmíru
dalo našim tuchám šat.
Žít znamená prožít všechno,
i kdybys věčně živořil,
neprožiješ nic.
Kdo vidí daleko,
uvidí, co se nemění,
co je tu na věčnost
– a tak ji uchopí.
Tón barvy,
tón hudby,
tón řeči:
tón umění.
Chtěl jsem tě pohladit:
mohu? smím?
Nikdy nemá mít
má ruka s kým?
Skládal jsem do věnce
vavřínové listí,
a pak zkoušel jsem,
jak mi sluší.
Já nepěji vám, kdož
neslyšíte,
marně chcete mě potupit.
Rubínový rybíz
jak rolničky
mou duši
rozzvonil.
Spěchalo dítko
za motýlem
a svět se skvěl
věčnou láskou.
Osamocená borovice
vprostřed skal
sama musí žít
a sama taky umře.
Rozechvěl se tvůj hlas
a láska dýchla na mě.
Pravda je nejpevnější
ze všeho na světě:
nic ji nevyvrátí,
nic jí nepohne.
Všechno je dokonalé,
co stvořil Bůh,
však co stvořil člověk,
je plné neduhů.
Pochmurně bylo,
končilo se léto
a já jsem svou krví
začal barvit listí.
Všichni seděli
a čekali, až umřou.
Hliněná pěšinka
prosmykla se trávou
a mizí někam
v dálavu známou.
Brousili ženci kosy,
právě když se klekání
vzdávalo do rukou noci
– z všeho čišela mi síla
žít.
Vzal jsem šišky,
do blízkého smrčku
hody své mířil
– a bylo mi dobře.