Thomas Stearns Eliot (1888-1965), Angličan amerického (St. Louis) původu, patří mezi nejerudovanější, nejzajímavější a nejpodnětnější osobnosti minulého století. Studoval na Harvardu, na Sorbonně, na německých univerzitách a také na Oxfordu. Pracoval nejprve jako bankovní úředník, později (od roku 1925) byl ředitelem nakladatelství Faber & Faber. Krom toho vydával mezi lety 1922 a 1939 proslulý časopis The Criterion. Kromě Eliota kritika a esejisty, jímž se budu zabývat nyní, je tu ještě Eliot básník a dramatik. Jeho báseň Pustina jistě patří mezi to nejlepší a nejvlivnější, co bylo od Goethových dob napsáno. Bez Eliotova díla lze také jen těžko pochopit hnutí anglosaských modernistů, kam patřil kromě něho Joyce, Beckett, Woolfová nebo Lawrence. A rád bych připojil, možná poněkud paradoxně, ještě také bytostného Francouze Marcela Prousta. Proust je totiž Francouz zakořeněný někde hluboko před rokem 1789, někde v době Michela de Montaigne a paní de Sevigné, a stejně je tomu u Eliota, čili tito dva ukazují dávnou blízkost francouzského a anglosaského ducha, popřenou až jakobíny a Napoleonem.

Před šestnácti lety (O básnictví a básnících, Odeon Praha 1991) vyšel český překlad některých klíčových Eliotových esejů a právě k němu se chci v této recenzi vrátit. Jejich četba byla zásadní událostí mého života. Znal jsem v té době antiku, renesanci a světovou klasiku vůbec, cítil jsem se zde doma, vnímal jsem kontinuitu, leč byl jsem v tom sám. Útěchu jsem mohl nacházet v dějinách národních literatur (jako třeba v De Sanctisově knize o dějinách literatury italské), ale současnost se zdála od minulosti nenapravitelně odtržena. Zdálo se, že dnes už nikdo velikost, ohromný přehled, kontinuitu, prostě náročnou kulturu nepotřebuje. Za velkého kritika jsem považoval možná Saint-Beuva a z vřeštícího Šaldy mi bylo vždycky jen na zvracení (úctu, již mu vzdává český literární dvorek, způsobila podle mne stejná slepost, jež neumožnila dvořanům vidět nahost krále v Andersenově pohádce). Objevit v této situaci Eliota bylo srovnatelné se zážitkem vyjití z kobky pod jasně modré, široširé nebe. Neumím si představit, že by dnes mohl někdo, kdo chce být všeobecně vzdělán, Eliotovy eseje obejít. Je to, podle mého názoru, základní literatura pro vzdělance ještě na několik století dopředu.

Za nejdůležitější věc, již mohou tyto eseje dát svému čtenáři, považuji kontinuitu a mimořádnou bohatost pohledu, v němž se evropská literatura ukazuje jako něco souvislého, stále podnětného, něco klíčového pro bohatý život, nad čímž lze montaigneovským způsobem přemýšlet. Eliotovy eseje jsou jednou z nejkrásnějších ukázek toho, jak krásná, přitažlivá a prostá dokáže být pravá vzdělanost. Kontrastují s ideologičností a žvanivostí kontinentálního přemýšlení nad uměním dokonce už ve své rané formě, kdy byl Eliotův přístup k poezii spíše intelektuální, proti-emocionální. Tak v eseji Tradice a individuální talent (ib.) z roku 1920 lze najít tato slova: „Poezie není výlevem emocí, ale únikem od emocí, není vyjadřováním osobnosti, ale únikem od osobnosti. Ovšem jenom ti, kdo mají osobnost a emoce, vědí, co to obnáší, chceme-li jim uniknout.“ Jen tři roky starší esej Dokonalý kritik (ib.) to vyjasňuje: „V Božské komedii jsou například roztroušené verše a tercety, které i v naprosto nezasvěceném čtenáři, pouze natolik obeznámeném se základy jazyka, aby mohl rozšifrovat jeho význam, vyvolávají dojem nevýslovné krásy… takový nevědomý čtenář není schopen odlišit poezii od emocionálního stavu, který v něm poezie vyvolává a který může být pouze vychutnáváním jeho vlastních emocí.“ Emoce nestačí, emoce je něco samovolného. Kritik musí používat na prvním místě inteligenci, smysl pro správnost, pro kontext. Cílem kritiky, ale ani umění, není můj postoj, má ideologie, v níž všechno převracím, nemá jít o hru se slovy, nýbrž o poctivost – teprve pak může být něčím obohacujícím, smysluplným. Eliot nikdy nedochází k nějakému konečnému názoru, klade naopak důraz na zdravý rozum, což při jeho širokém rozhledu velmi dobře odkrývá komplikovanost situace. Spíše ohledává omyly, varuje před chybami, než že by jasně ukazoval směr. V pozdních esejích je mnohem osobnější, píše s nadhledem o tom, co si myslel dříve, a více se podobá Montaigneovi.

V eseji Hranice kritiky (1956) se Eliot staví proti přílišnému důrazu na výklad a obhajuje oprávněné nároky potěšení. Varuje před kritikou jako vědou a zároveň před kritikou jako zábavou. V roce 1961 píše slavný esej Jak kritizovat kritika, v němž mimo jiné lze najít tato slova (ib.): „Přiznám se, že mě mnohem více zajímá, co o poezii říkají jiní básníci, než co o ní říkají kritici, kteří nejsou básníky. Tvrdím také, že je nemožné oddělovat literární kritiku od kritiky jiného druhu a že z literární kritiky nelze vylučovat morální, náboženské a společenské soudy.“ Poezie je součástí života a vydává o něm podstatné svědectví. Eliot kolem toho stále a stále krouží, aby to nejlépe osvětloval na svých úvahách o básnících, kde konkrétně a jasně ukazuje, oč v poezii jde a proč je v tom či onom aspektu lepší či horší. V českém překladu lze najít eseje Ben Jonson, William Blake, Metafyzičtí básníci, Baudelaire, Byron, Yeats, Milton, Co pro mne znamená Dante a další.

Eliot zavedl některé pojmy, jako je např. rozpojení senzibility, nebo dal hanlivým výrazům, jako byl výraz metafyzičtí básníci (používaný pro generaci básníků kolem Johna Donna), nový, pozitivní smysl. Osobně se k metafyzické poezii aspoň částečně hlásím, ba domnívám se, že Eliot zde viděl správně dopředu. Na druhou stranu je třeba říci, že to byli zřejmě právě beatnici, kdo – pro konzervativního Eliota by to bylo spíše překvapení – zase spojil senzibilitu pojmu a pocitu, kdo vrátil metafyziku (byť tu východně orientovanou) do poezie. A stejně tak je to beat generation, její rimbaudovský duch, kdo naplnil Eliotem stále vyjadřované, byť nevyslovené, poslání poezie, totiž autenticitu.

V eseji o Yeatsovi (1940) čteme o tom, co je to správné odosobnění umění (ib.): „…dosáhne básník, který na základě intenzívní a osobní zkušenosti dokáže vyjádřit obecnou pravdu a který si uchová veškerou konkrétnost své zkušenosti a učiní z ní obecný symbol.“ Já osobně neznám lepší definici umělecké autenticity. Eliot ovšem tento pojem nepoužívá. Pro jeho myšlení je příznačné, že se vyhýbá existencialismu, že nedoceňuje Goetha a německého ducha vůbec. Je blíže klasicismu italskému a francouzskému, z toho pohledu také rozumí své vlastní, anglicky psané literatuře. Ano, potřebovali bychom pět takových myslitelů, kteří by každý měli svou vlastní idiosynkrazii, abychom získali komplexnější obrázek západní kultury, viděný optikou 20. a 21. století. Máme-li však zatím aspoň jednoho (a možná je jich více, jen je čeká vzestup do slávy až po nějakém tom století), máme víc, než jsme mohli doufat od těch dob, kdy se zdála kontinuita západního ducha navždy ztracena.