24. červenec

Myslím, že není vůbec možné, aby se průměrná mravní úroveň jednotlivce nestala skutečným měřítkem toho, jaký je ve všech směrech stát. Jde-li totiž nakonec člověku především o duši a státu zase především o člověka, jak to má být, pak je to jasné už jen z toho. Noviny, rozhlas a televize, volební kampaně a celý ten zdánlivý klid mohou uspokojit jenom hlupáka, který se nedovede poučit z každodenního konkrétního styku s lidem.

Osobně jsem si tohoto styku dnes opět do sytosti užil, neboť jsem opět hledal ve městě nějakou zábavu. – První zásada, která platí v této zemi pro člověka bystrého a celkem chladnokrevného, je pouze poslouchat a co nejméně mluvit. Hádat se nemá smyslu už jenom proto, že tu neexistuje žádná jednotná autorita, zdravý rozum tím méně. Dále proto, že zdejší lidé se vůbec bojí skutečně myslet a nejdůležitější otázky, na nichž všechno stojí, udržují ve zmatku. A běda tomu, kdo by jim to chtěl připomínat.

Ve skutečnosti se tu ale nic z lidských vášní nezměnilo: člověk pouze přestává být člověkem; tam ovšem, kde jakoby jednou nohou tkví ve zvířecí přirozenosti, tam je odolnější a zachovává si svou, zvířecí, tvář. Eroze se týká té lidské stránky člověka.

Po nevydařeném dopoledni jsem se opět znechucen vrátil na oběd, po němž mne ale přepadla celková malátnost, slabost a bolest. Zhroutil jsem se, když jsem si chtěl vyjít do lesa. Nyní už několik hodin ležím v posteli a cítím se zle. Lékař mi zakázal jakékoli vycházky, ba odstranil z mé komnaty všechno, co patří k této zemi, a přikázal mi číst Homéra a Voltaira.

Je třeba uznat, že je to rozumný muž. Nejjistější lék mi však předepsat nemůže, totiž návrat domů. Vzpomínal jsem na domov, na časy svého dětství… a rozplakal jsem se. Dožiji se návratu, Bože?

25. červenec

Celý den jsem jenom polehával a k večeru se mi konečně podařilo obelstít lékaře a utekl jsem do lesa. Procházka se však nevydařila, neboť jsem brzy potkal jakéhosi starce, jejž jsem se nemohl zbavit. Byl tak hovorný, že do mě mluvil necelé dvě hodiny v kuse, aniž by cokoli řekl – jak dlouho by potom musil mluvit, chtěl-li by opravdu něco říci? Na druhou stranu je to právě nic, o čem se lze bavit nejdéle, ba zdejší lidé dovedou prožít celý život tak či onak v ničem a všechna hnutí srdce a myšlenky se jim zdají na překážku.

Věci jako obchod, sport, zahrada a všechny podivínské koníčky považuji totiž za naprosto nicotné, chce-li se jim člověk věnovat vážně a dát jim čas svého života. Je-li někdo snad dobrý řemeslník, není proto nutně dobrý člověk. Zdravé instinkty velí zabývat se těmito věcmi jen pro obživu nebo pro zábavu a volný čas dát jednak odpočinku, jednak věcem dalece vyšším.

Chátra, která ustrnula jenom na koníčcích a podobných nesmyslech, nemá nic, co by ji ospravedlňovalo, a ač je pro společnost spíše užitečná než škodlivá, může přece jenom svádět k napodobování, a tím škodit. Uvrhnout lidského ducha do této přízemnosti může být srovnatelné s duchovní vraždou.

Říkává se tu, že každý člověk je dobrý, alespoň „ve své podstatě“… Nehledě na to, že jde o velký a nebezpečný omyl, neboť dobro je věc úsilí, nikoli věc, s níž se automaticky každý rodí, i kdyby byli skutečně všichni lidé dobří, jistě nejsou všichni stejně vychovaní a hodní mého přátelství. Stařec, kterého jsem dnes potkal, mohl být jistě v jádru dobrý člověk, to ať soudí Bůh, mne však velmi obtěžoval a nejsem ochoten to pro jeho domnělou dobrotu snášet znovu. To učení o všeobecné dobrotě všech je nakonec další plod onoho prokletého sentimentalismu. Vždyť co mohou ti hlupáci myslet pojmem „dobrota“, když ho připisují všem? Barví si svět na růžovo a všechno obracejí v nic. Sentimentální nihilismus.

Vůbec nepatřím mezi ty, kteří na každém vidí a hledají jenom to dobré, pomíjejíce všechno zlé. Ovšem, každý by měl spíše než jiné lidi zkoumat a zlepšovat sebe sama – čím sám bude lepší, tím spíše bude moci soudit i své bližní. Ačkoli člověk není Bůh, aby mohl na svůj soud spoléhat a proniknout jím sebe či bližního a ačkoli nám evangelium soudit bližního jasně zakazuje, člověk nesmí být beznázorovou nickou, která si nic nemyslí, nic neprosazuje a ničemu se nedokáže postavit. Učení o všeobecné dobrotě je zbabělý únik před odpovědností. Tomu velmi podobné je schovávání se za smečky, autority, církve a instituce v odsuzování toho, kdo je sám proti všem.

Snaha soudit bližního co nejměkčeji (často je to snaha jen neupřímná, vycházející z povrchního nalhávání si, jak jsem sám dobrý, že soudím tak měkce, avšak pod povrchem této všeobecné dobroty hárá zášť, závist, chtíč, pomsta atd., neboť se nemohou uvolnit jinak než v afektu) pramení z hloupé obavy, abychom bližnímu neublížili. Osobně si myslím, že víc ublížím někomu, budu-li mu nalhávat, jak je dobrý, byť budu v hloubi svého svědomí cítit, že jedná špatně, že jeho motivy jsou svinské a zlé. Jenže zdejší lidé mají soucit se vším.

26. července

Ponořil jsem se zase po dlouhé době do démokritovských zlomků a zdá se mi nyní, že jsem zcela uzdravený. Není-li Démokritovo a Epikúrovo učení zcela poctivé, je jistě ze všech nejzdravější. Smát se lidem dobromyslně a s nadhledem, žít pro klid a zdravý požitek, věnovat se filozofii – co je krásnějšího?

Není zcela pravda, že Démokritos popírá křesťanskou víru, zdá se mi naopak, jako by do ní vnášel klid a světlo. Jenom blázni mohou z jeho učení vyvodit, že všechno je zcela lhostejné a náhodné, jak to dělá věda, která se hlásí k jeho tradici. V Démokritovi, jako vůbec všude ve starém Řecku, je cítit šťastnou sílu míry.

Zdejší lidé však nemají o antice ani potuchy, což je vidět hned z prvního pohledu na ně. Jejich úpadková kultura už vůbec nepočítá s takovými pojmy, jako je duše, dobro, pravda, bůh, krása, nýbrž jen s konzumem. Určité napětí u tzv. „detektivek“ se cení více než otázka a útěcha metafyzického postavení člověka v kosmu.

Otevřel jsem kdysi jakýsi vědecký časopis – a co jsem našel? Na přední straně bylo chaotické, „abstraktní“ umění, uvnitř vědecké kuriozity, makarónské a pokrytecké články. A ti lidé to vše berou vážně! Kde by někdy nepadlo Démokrita dát svůj život jen nějaké směšné, nepodstatné otázce! Kdo se opírá o Démokrita nebo o Bacona ve své snaze popřít existenci dobra a zla, celý vesmír rozložit do titěrností a nesrozumitelných abstrakcí, kdo se obrací ku matematice jako k nějakému orákulu, které mu nikdy neřekne co, nýbrž kolik, a hledá tu snad výklad věcí, kdo chce pokořit přírodu a předat ji nízkým instinktům průmyslníků a davu jejich otrockých zákazníků, ten je zajisté hňup.

Hmyz, který se vyrojil z mrtvoly každého velkého muže, v těchto končinách zcela zakryl slunce a dává vládnout svému slizu a svému bzukotu. Noviny a časopisy jsou bažiny, zatuchlé stoky, domovsky milé pro tyto roje komárů. Nicméně ani knihám bych tu vůbec, ale vůbec nevěřil. Proč se to všechno píše a vydává? Pro peníze! Proč se udržuje dav této chátry ve stavu naprostého zmatku, ale zároveň naprosté pýchy, kdy si každý myslí, že sám svými silami, bez ohledu na předky, na náboženskou autoritu a lidskou pokoru, pochopí složité a nejsložitější věci vědění, kultury či morálky? Proč se tomu říká pluralita? Pro peníze! Pokud totiž chaos a ďábel vynášejí peníze, hlasuje upadlý obchodník pro ďábla a chaos.

Proč jsou tito lidé neskromní, proč jsou v té neskromnosti udržováni, proč je jim lichoceno a stále více podstrojováno, aby se zvětšovaly jejich nároky a všeobecný konzum? Pro peníze! Proč neexistuje žádný vkus, proč je všude všeobecné otroctví, proč jsou mladí lidé zbavováni zdravého jádra? Pro peníze! Co je tu láska vedle peněz? Co upřímnost, pravda a krása?

Jenomže tato vláda peněz je anarchií, neboť ti, co peníze mají a co mají moc, jsou lidé bez zábran, zbohatlíci bez tradic, beze smyslu pro obecné dobro, bezohlední k dědictví předků a k náboženství. Nikdy nejsou uspokojeni svým ziskem a pro další zisk udělají vše, co jim jejich moc dovoluje. Celá tato civilizace totiž trpí anarchií ducha. A tato anarchie je jistě daleko nebezpečnější a nevyléčitelnější než anarchie politická.

Jediné, co tu drží státy v chodu, je obchod a peníze – tentýž činitel, který dokáže zcela rozložit ducha. Zákony a vše ostatní, co se týče práva, se penězům zcela podvoluje, což není ovšem dobře patrné po fyzické stránce, neboť obchod má zájem na fyzickém rozkvětu, zcela katastrofálně se to však projevuje na duchu.

Přidá-li se k tomu sentimentalita, o níž stejně každý ví, že je falešná, a tím je také rozpornější, beznadějnější a sentimentálnější, přidá-li se k tomu dále jakýsi instinkt lidských práv, jež jsou ještě falešnější, neboť jednak de facto vůbec neplatí, jednak dělají lidi pyšnými a všude zavádějí zmatek a jednak je vůbec divné a nemorální, musí-li se lidskost jako taková uzákoňovat (ona se nakonec ani nedá právně formulovat a každá její formulace se dá snadno zneužít – bylo jí zneužito např. ve Francouzské revoluci i v Leninově puči), je-li vynucována spíše soudem než svědomím a dá-li se obcházet jako pouhý lidský zákon, uvážíme-li nakonec toto všechno a ještě to, že tu právu nerozumí snad nikdo jiný než člověk v tom akademicky vzdělaný, který dokáže vinu i nevinnému a nevinu i vrahovi, dostáváme před vnitřním zrakem zcela nahou vládu peněz a její vnitřní anarchii.

Lze tu napadnout všechno a člověk ani nemusí mít moc ostrovtipu a Démosthenovu výmluvnost, aby to zdrtil v prach. Pokud se týká dědiců staré vzdělanosti, tzv. intelektuálů, považuji je zdaleka za nejopovrženíhodnější lidskou vrstvu v této zemi. To oni zcela záměrně vyhlašují své evangelium zmatku, plurality, sentimentu, abstraktní krásy a absurdity. Jestliže je někdo, kdo zradil ubohé lidi této země, rozdrtil jejich víru, zavedl tyranii vědy a chaosu, pokud někdo první ohnul svůj hřbet před penězi, ač to měl udělat jako poslední, pak to jsou právě oni.

Kdo hlásal marxismus, komunismus, fašismus a nacismus? Kdo to byli Marx, Mao, Lenin, Hitler, Spengler? Kdo zahubil náboženství a starou vzdělanost? Kdo zkazil generace studentů a vychoval z nich prázdné ničemníky? Kdo vymyslel pokrok? – Nikdo není přece tak nebezpečný jako hlupák s myšlenkou (a to je moje definice intelektuála).

Věřily jim ovšem celé generace a mají za sebou zástupy svých žáků, což jsou de facto všichni studenti. Už jsem se ale poučil: je mi to jen k smíchu a utrpení této země stejně jako její zvrácenost mne nijak nedojmou ani nerozhněvají. – Celou dobu, co jsem toto psal, seděl vedle mne lékař a žárlivě střežil můj tep, zda se příliš nerozčiluji… ke svému zklamání mne to však musel nechat dopsat. Tomuto jeho tyranství jsem byl ostatně vystaven celý den. Vzal si totiž ponaučení ze včerejška a do lesa mě v nejbližší době vůbec nepustí.