Jaké má dílo Allena Ginsberga místo v čase, z nadhledu dějin? Ta otázka musí být, samozřejmě, ponechána daleké budoucnosti, nicméně i přítomnost má svůj kontext a měla by se s ním vyrovnávat. Jak by mohl být člověk lhostejný k tomu, odkud přichází a kam jde? Jak by to „odkud“ a „kam“ mohl omezit jen na horizont své tělesnosti, na horizont své doby? Je-li dnes všechno jedno, zbývá-li už jen zachovávání existence a vymožeností, je to pouhý postoj, postoj konkrétních jednotlivců, v něž se ono dnes, rozpadá. Není to postoj nezměnitelný a už vůbec není pravda, že by tu nebyly silné podněty pro jeho změnu. Překáží nám ovšem mnoho nedorozumění, která je nutno překonat. Jedním z hlavních je pojetí časovosti. Je-li čas pouhé teď, stane se z něho poušť, která nemůže vydat plody. Vystřihneme-li velké dílo z kontextu ne jen vlastní doby, ale z kontextu dějin kultury, z kontextu lidské existence a jejího prastarého vyrovnávání se s vlastní vržeností, zůstane nám v rukou banalita. Naopak kontext vlastní doby stačí pouze módě a povrchním zábavám. Chápeme-li Ginsberga jako výraznou postavu toho, co už skončilo, redukujeme jeho dílo na módu. Ono ale je součástí dějinného dialogu, má své kořeny dostatečně hluboko, aby bylo napojeno na kořenový systém celých dějin lidstva. To, co takto koření, nekončí po pár letech od smrti autora.

Jenže poslední století značně zmátlo náš pojem času a časovosti. Mobilní telefony včera nebyly, dneska jsou. Máme internet, máme stále něco nového už víc než sto let. Věřilo se, že se dokážeme odpoutat od minulosti, že její temnoty jsou za námi, ba že lidská bolest a smrt jsou jen jakýmsi dočasným nezvládnutím lidské dominance nad přírodou. Náboženství bylo odmrštěno, a tak začalo zakrňovat, stávalo se víc a víc útočištěm omezenosti, měšťáctví a průměrnosti. Svět, který měl být s velkým nadšením zbaven deformity, zrodil komunisty a nacisty, koncentrační tábory a dvě světové války. A dnes se rozplývá dojetím nad utrpením židů jako nad nějakým abstraktním pojmem, který pomáhá definovat dobro a zlo v době, v níž je všechno už zrelativizováno, popřeno. Na to reagují fundamentalisté a vyžadují návrat zpět k farizejství, chtějí reglementovat masy, neboť pro ně neexistuje člověk, nýbrž pouze norma. Život se kdysi pozvolna stal románem (drtivá většina románů, které se vyrojily po Balzakovi, jsou nemyslný brak, jenž umožňoval měšťákovi myslet svět typově a typicky, čili bez skutečné individuality, autenticity), a pak filmem. Umění je pak jen součástí příběhu, je kdesi v muzeu či v koncertní síni, intelektuálové ho rozebírají (taky se musejí nějak živit) a když někoho tu a tam postihne nějaká drtivá rána, stáhne se do samoty trýznivé existence, aby nerušil. Smrt je číslo, smrt je argument (třeba proti válce), smrt však není realita.

Do tohoto času bez kořenů a beze smyslu vstoupil Ginsberg. V tom je časový. On nemá tu možnost navazovat na vládu géniů. Jeho geniální předchůdci žili na okraji a vesměs vůbec nemohli tvořit rozsáhlá, silně nadčasová díla. Jejich síly byly vyčerpány vyrovnáváním se s dobou, držením smyslu kultury nad hladinou měšťácké povodně. Proto jsou Kvílení i Kadiš tak emocionální, tak osobní, proto nemají v dějinách obdoby, protože dosud nikdy tak velké odcizení kultury od geniální výjimečnosti, lživého průměru od schopnosti nebylo. Ano, dosud lze cítit, zejména mezi nejprůměrnějšími intelektuály, sklon zpochybňovat schopnost a velikost, relativizovat, odmítnout představu vzácnosti a hodnotnosti. Po staletí bylo naprosto samozřejmé, že vedle spousty mazalů, pseudovzdělanců a pseudoumělců existují géniové a že génius prostě a jasně vyniká – měšťácká doba ale génie zahnala do škarp, ignorovala je, aby nakonec mohla zpochybnit genialitu jako reálný (ne jen muzeální) jev, který by se jí týkal tu a nyní. Ginsberg na to reaguje. Ostrými, nesmírně odvážnými řezy očišťuje náboženství, vrací se k jeho fundamentální podstatě, k nekonečné hodnotě člověka, poráží tupou prkennost všech fundamentalistů a pštrosích hlav, pro něž je víra jen normou, jen vzorcem či nočníkem pro ty nejbanálnější emoce. Ale tím také obhajuje humanismus, rovnost, hájí poslední i první proti diktatuře průměru, proti Molochovi, který nerozumí jedinečnosti a vrženosti. V tom je nutně Ginsberg na straně věčnosti, na straně lidstva, tím překonává všechnu dobovost.

Tato kontinuita, tento návrat k ignorované podstatě nenalezly příliš sluchu zčásti i díky autorovi samotnému. Ginsberg se totiž postupně začal stále více soustředit na to, co se dělo kolem něho, a to spíše v souladu než ve sporu s módou a se sklony intelektuálů. Postoje tohoto génia se staly příliš brzy srozumitelné širokému intelektuálstvu, nijak se neopíraly do něj, nýbrž v boji za dobové (a jistě ušlechtilé) cíle míru, lidských práv, svobody Ginsberg svůj kritický potenciál zbanálnil a vyčerpal. Jinými slovy řečeno: na to, co říkal a hlásal, už nebylo zapotřebí výsostného autora nejlepších básní dvacátého století. Ginsbergovi a beatu vůbec se nepodařilo dobře odhadnout svého dlouhodobého nepřítele, jímž paradoxně není náboženská či kapitalistická pravice, imperialisté atd., nýbrž konzumující masy s volným životem ve stylu volné lásky. Je to záplava hlupáků s tituly, záplava nevzdělanosti, lži, falešné kultury, proti níž je showbyznys aspoň otevřená hra, v níž král svou nahotu neskrývá.

Dnes je proti člověku – protože člověk jde od včera k zítra, od zrození z předků po smrt uprostřed potomků. Čas není iterace dneška, je to každé teď vrženosti. V takovém teď se umírá, raduje, trpí. V něm je jedno, jestli je dnes nebo před tisíci let, jestli jsem to já nebo je to Naomi. V této usebranosti okamžiku, které se často tak bojíme a před níž utíkáme, je pravda existence, autenticita. Ginsberg nás volá ze ztracenosti v efemérní diskontinuitě dneška právě sem, do věčnosti. Budoucnost kultury spočívá v otázce, zda jsme schopni tohle přijmout a na to navázat. Zda jsme schopni znovu pojmout život jako něco zásadního, zda dokážeme spojit dřeň existence se znovuzrozením hlubokých náboženských témat, zda se osvobodíme od toho, jak je redukují tradiční církve i tradiční bojovníci proti církvím – zda dokážeme stát za něčím, co se možná zdá už zcela ztraceno, totiž za člověkem proti (Čapkově) mloku. Prvním a zcela nezbytným krokem k tomu je, podle mého názoru, odmítnutí postmoderního intelektualismu. Intelekt nikdy nemůže předčit, zahubit, rozpitvat Kvílení či Kadiš. Kierkegaard, Buber a také Camus mají pravdu proti celé moderně, a tím víc proti postmoderně.

Máme po sexuální revoluci, máme svobodu a pluralismus. Ginsberg patřil k jedněm z nejsilnějších obránců tohoto prostoru. K čemu ale takový prostor je? Jestliže si v něm, nyní už osvobozeni od farizejismu, reglementace a tuposti kazatelů, uděláme místo jen pro silnou lhostejnost a nevpustíme do něj podivnou nepředpověditelnost, jedinečnost nejlepších mozků, jestliže zavřeme dveře před Naomi, jestli vítězství moderních svobod je pouze vítězstvím těla, celé emancipační hnutí skončí velkým krachem, novým pádem do temnot. Musíme pojmout vývoj kultury od Goetha ke Ginsbergovi, abychom pochopili sebe, a tak i směr dále. Nesmíme se bát vykročit mimo omezené mysli posledních desetiletí a navázat na širší, hlubší pohyb, jenž míří daleko do budoucnosti, a proto mu krtčí duchové nikdy neporozumí.