Za nejlepší v češtině dostupnou knihu, která dává kongeniálně, detailně a naléhavě nahlédnout do života hlavních představitelů beat generation, považuji, jak jsem už v Tématu několikrát zmínil, Kerouakův životopis Memory babe z pera G. Nicosii. Mým cílem v tomto článku bude shrnout jen základní životopisná fakta a podívat se na vnější stránku Ginsbergova života jaksi z nadhledu nového století. Deset let po jeho smrti se totiž mohou jeho vítězství jevit částečně i jako prohry a jeho úspěch se může jevit dosti neautenticky. Krátce a jasně: je dost možné, že Ginsberg příliš podlehl svému aktivismu, čímž ve skutečnosti zakryl zásadní ambici své poezie a svého života zrakům veřejnosti.

Narodil se roku 1926 v New Jersey do židovské rodiny, v níž literární nadání nebylo ničím výjimečným. Otec Louis, středoškolský učitel, patřil mezi regionální básníky, matka Naomi zase psala příběhy pro děti do místních novin. I starší bratr Eugene, který vystudoval práva, byl literárně zdatný. Silný vliv na děti měla zejména jejich matka, ruská emigrantka se silně levicovými názory. Trpěla navíc vážnou duševní nemocí, jež se později projevila naplno. Naomi umřela v ústavu pro duševně nemocné v roce 1956. Ginsberg Naominu tragédii vypsal ve slavné a klíčové básni Kadiš, ke které se vrátím v následujícím článku.

Na Kolumbijské univerzitě v New Yorku studoval práva, táhla ho však víc literatura a začal navštěvovat také přednášky o umění. Seznámil se např. s dílem Cézannovým, které na něj zapůsobilo velmi silně. Během studií se setkává s Kerouakem a Burroughsem. Vzniká tak synergické spojení tří geniálních osobností, jejichž nejlepší díla jsou výsledkem vzájemného působení a sdílení. Tito tři a jejich počáteční étos, izolovaný od slávy, společenského uznání atd., nýbrž naopak svázaný s drásající, v prachu, špíně a bolesti poznávanou autenticitou, tvoří základ toho, co si lze na beatu vážit nejen ještě i dnes, ale co stále více svítí a domáhá se slova s tím, jak povrchní chrastění emancipační vlny sexuální a drogové revoluce uvadá v prázdnu postmoderního konzumu.

Zatím se ovšem může Ginsbergův život zdát vcelku fádní a konformní. Klidnou hladinu rozčeřila nejprve podivuhodná osobnost Neala Cassadyho, kterého Ginsberg a také Kerouac (Cassady se stal předobrazem Deana Moriartyho z románu Na cestě) považovali za ztělesnění nového umění, byť on sám byl, objektivně vzato, umělcem jen stěží. Dobrodružný a svobodný způsob života, obrovská vitální síla, spontaneita mluvy, která připomínala bebop tehdejších jazzmanů, to vše v rodících se géniích otevřelo závratnou propast odvahy hledat sebe sama, nahmatat život po povrchem konvencí, rimbaudovsky rozrušovat smysly, zkoušet hranice a tabu, sáhnout na dno a hledat tam to božské, věčné. Kerouac na podzim roku 1953 formuloval třicetibodové Krédo a techniku moderního prozaika (in: Karma červená, bílá a modrá, Mladá fronta Praha 2001), z něhož ocituji tři poslední body, které se mi zdají nejlépe vystihovat Cassadyho vliv: „28. Skládat divoce, nedisciplinovaně, čistě, brát zezdola, lepší čím šílenější. 29. Být géniem bez přestání. 30. Být autorem.režisérem pozemských filmů, sponzorovaných a poandělštěných v nebi.“ Ginsberg se do fascinujícího dobrodruha nakonec i zamiloval, což začalo složitou cestu jeho vyrovnávání se s vlastní homosexualitou. To byl i další podnět k rozchodu se společností, ke ztotožnění se s uraženými a poníženými (šlo ostatně o základní étos jeho rodinného zázemí). A vlivů bylo mnohem více. Jsou to určitě silné inspirace avantgardou, Whitmanem, v jehož dlouhém, rytmizovaném verši Ginsberg de facto pokračoval, ale i staršími kulturními tradicemi. Beat generation nechápala moderní čas jako čas zásadní změny a odtržení od minulosti, nýbrž naopak jako čas návratu ke klasické a pluralitní kultuře. Chápu, že toto tvrzení může být zvláště provokativní pro ty, kdo ztotožnili pojem „klasický“ s pojmem „muzejní“ či vůbec s měšťáckým pojetím kultury jako něčeho, co nešpiní, co lze domestikovat v čistém a jasném rámci sterilní průměrnosti. Takovým lidem lze pouze doporučit měšťáky nezprostředkované studium velké kultury.

V rozhovoru s Josefem Jařabem v roce 1993 Ginsberg (ib.) odpovídá na otázku, zda modernismus přerušil vývoj klasické literární tradice způsobem, který silně kontrastuje jak s postmoderními představami o konci a pádu kultury minulosti, o přetržení kontinuity, tak ale i s měšťáckým, stále běžným, pojetím všeho „klasického“: „Modernismus se osvobozoval od básnických forem devatenáctého století, ale to přece nebyly klasické formy, protože od těch se už autoři té doby odcizili. Ke skutečně klasickým formám se vrátil Ezra Pound, řekněme v anglickém kvantitativním verši. Došlo k oživení klasického kvantitativního verše, oživení tradice vokalizace, jak existovala v Homérovi či v Sapfó, ale v angličtině ji pro dramatické efekty využíval snad už jen Oscar Wilde. Takže Pound se snažil o znovunavázání na historický moment, kdy se poezie z latiny vyvíjela do provinčních jazyků, a právě v tomto duchu usiloval též o modernizaci amerického básnického jazyka. Stejně jako Wordsworth sto let před ním, modernizoval básnickou dikci a rytmus básnické mluvy. Ale i jiné formy – třeba afroamerické nebo africké – mohou být klasické. Ne v evropském smyslu, ale klasické ve smyslu multikulturním. Mají velmi dlouhou tradici, stejně jako třeba kulturní formy australských domorodců…“

Pro Ginsberga, a beat generation, je dále velmi charakteristické, že nejsou ve sporu s náboženstvím. Střet náboženství s rozumem není pro něho téma, neboť bytostně, naprosto neintelektuálně stojí na straně toho prvního. První halucinační vizi, v níž při četbě Blakeových Písní nevinnosti slyšel Blakeův hlas, měl Ginsberg už v roce 1948. Od té doby se cítil jako vyvolený v kosmickém, náboženském smyslu a po celý život se věnoval studiu různých forem mystiky, okultismu a náboženství. Tento horizont je samozřejmě v rozporu jak s moderním racionalismem, tak se všemi formami institucionalizovaného křesťanství. Dá se říci, že spolu s Kerouakem Ginsberg vyznával jakousi formu mystického, absolutního humanismu, v němž ten poslední z posledních, člověk na dně a bez naděje je světec, anděl, ba bůh. Významným podnětem pro tento pohled na svět bylo Ginsbergovi setkání s Carlem Solomonem v ústavu pro duševně choré, kam byli oba zavřeni. Právě Solomonovi, kromě Kerouaka, Burroughse a Cassadyho, věnoval svou klíčovou báseň Kvílení.

V letech 1950-1953 žil Ginsberg převážně u otce, věnoval se studiu zen buddhismu a čínského malířství, trochu cestoval a zkoušel užívat drogy. Potom odešel do San Franciska, kde se setkal s mnoha v té době významnými básníky a našel i svého celoživotního partnera Petera Orlovského. K zásadní události však došlo až 7. října 1955, kdy Ginsberg recitoval své Kvílení v místní Galerii Šest. O něco později báseň vyšla v sanfranciském nakladatelství, jež patřilo Lawrenci Ferlinghettimu, a o senzaci bylo postaráno. Ginsberg sklidil obrovskou vlnu nevole a jeho nakladatel byl soudně stíhán za šíření nemravné literatury. V soudním procesu ale žalovaná strana vyhrála. Slova soudce Claytona Horna (ib.) ukazují, že americké elity byly na vlnu autentické kultury celkem připraveny: „V „Kvílení“ je použita řada slov, která jsou dnes v jistých kruzích společnosti považována za hrubá a sprostá; v jiném prostředí ovšem patří do každodenní mluvy. Popřít tato fakta by znamenalo popírat realitu. Autor „Kvílení“ takových slov užil, protože se domníval, že patří k portrétu, který chtěl podat. Zástupci Lidu tvrdí, že jich není třeba užívat a že existují výrazy, jež by byly pro dobrý vkus přijatelnější. Můžeme odpovědět, že život není dán jednotným vzorcem, který by určoval chování každého člověka a jemuž by se každý přizpůsoboval. Nenajdeme dva, kteří by mysleli stejně; všichni jsme byli vytvořeni z jedné látky, ale v rozličných formách... Při posuzování toho, zda je něco obscénní, je také dobře mít na paměti heslo: „Honi soit qui mal y pense.“ (Čistému je vše čisté a naopak.) Docházím tedy k závěru, že knížka „Kvílení a jiné básně“ má reálnou společenskou prospěšnost, a neshledávám ji obscénní. Obžalovaný není shledán vinným.“

Brzy potom odcestoval Ginsberg za Burroughsem do Tangeru a spolu s Orlovským cestoval po Evropě. V té době začal psát také Elegii za mámu (ta mu nedávno umřela v ústavu pro duševně choré), základ druhého klíčového díla, totiž Kadiše. Dále cestoval po celém světě a získával velkou proslulost zejména v USA. Stal se symbolem nového hnutí, jímž je vlastně až dodnes. Po setkání s Martinem Buberem a s orientálními náboženskými učiteli se radikálně odklání od drog a přijímá bolest i omezení pozemské reality jako něco v posledku kladného a smysluplného. Tím podivnější je rozšířené mínění, které spojuje beat s drogami, nevázaností a bezhlavou svobodou pro svobodu. Lidé si, jak víme třeba z dějin křesťanství, dokáží mravní apel přizpůsobit k svému obrazu, až ho překroutí v úplný opak.

Z Ginsberga se postupně stává ale i určitý politický symbol. Cestuje do zemí, kde vládnou komunisté (přičemž z Kuby byl jakožto homosexuál vyhoštěn, protestuje proti válce ve Vietnamu a proti neekologickému chování západní civilizace (v tom dosti předběhl dobu). Tento básník, dalo by se říci, je politický a aktivistický, přináší mír a pozitivní energii, maže rozdíly a svolává všechny k tomu podstatnému, aniž by ovšem postřehl, že se postupně stal, jak se domnívám, ikonou něčeho příliš obecného, neurčitého, příliš optimistického, co se míjí s reálným životem. Ginsberg stále méně dokázal balancovat rozdíl mezi mystikou a politikou, mezi rájem srdce a labyrintem světa.

V roce 1965 se beatnická ikona dostala i do Prahy, kde byla zvolena králem majáles a kde zároveň byla pod kontrolou StB a nakonec vyhoštěna ze země. Na cestě zpátky napsal Ginsberg báseň Král Majáles, v níž se vyrovnával se svými dojmy, které u něj návštěva u nás v Československu vyvolala. O pár let později (1969) umírá na následky alkoholismu Kerouac, což se projevilo v Ginsbergově slavné knize Pád Ameriky: básně těchto Států. Získal za ni Národní knižní cenu a roku 1974 byl přijat do Americké akademie literatury a umění. Je to, chtělo by se říci, zcela jiný osud, než byl osud prokletých básníků. Vypadalo to tak, že boj, zahájený v 19. století proti měšťákům, je blízko svého vítězství, že autentická kultura získává opět své výsadní místo ve společnosti díky pádu konformismu a sterility měšťáků. To, co zkazilo celý vývoj, byla ona mohutná vlna plané svobody, jež vytvořila šedivé masy a onu chrochtající stejnost konzumního životního stylu.

Ginsberg spolupracoval s hudebníky formátu Boba Dylana a Micka Jaggera, různě jezdil po světě, přednášel na univerzitách, společensky angažoval atd. V roce 1990 se mohl vrátit do Prahy, do které se podíval ještě také o tři roky později (to navštívil i Olomouc). Před deseti lety, 5. dubna 1997, Allen Ginsberg umřel, přemožen rakovinou jater. Tento významný světový básník minulého století je dnes velkou otázkou a výzvou pro naši budoucnost. Zřejmě není možné myslit velkého básníka 21. století, který by Ginsberga nějak obešel nebo minul. Vyrovnat se s ním, postavit se k němu je sine qua non budoucnosti poezie a kultury vůbec.