Není úplně snadné znovu pochopit a interpretovat to slovo beat, které jako první pro označení postojů své, tehdy mladé, generace použil v roce 1949 H. Huncke. Sám Huncke byl bezvýznamnou figurkou, jejíž krádeže málem přivedly spolubydlícího Ginsberga do vězení. Naopak Allen Ginsberg se stal přinejmenším od 7. října 1955, kdy recitoval v Galerii Šest v San Francisku svou báseň Kvílení, zřejmě nejvýraznější, vůdcovskou a také pojitelskou postavou hnutí, jež dneska nazýváme, už téměř s historickým nadhledem, beat generation (do češtiny to lze přeložit jako (z)bitá generace). Mým úkolem v tomto článku nebude rozbor beat generation jako společenského a kulturního fenoménu své doby, půjde mi o její vztah k tomu, co my prožíváme dnes, nebo lépe řečeno o náš vztah k ní. Svou úvahu založím na pojmu beat, čili zbitý, a na pojmu konzum, jenž se zdá být důležitou zkušeností dnešních lidí, a to zejména u mladé generace. Chtěl bych vytvořit jakousi vstupní bránu k dalším článkům, v nichž se mé úvahy budou točit kolem Allena Ginsberga, jeho života, díla a odkazu.

Dnes by se mohlo zdát, že prostor svobody, ať už v oblékání, v sexu, v kritickém postoji k establishmentu nebo obecně v alternativním způsobu života, o který beat generation tak usilovala, byl definitivně vydobyt. Vlna individualismu, protestu proti většinové kultuře, vlna překračování stále nových tabu a testování únosnosti nových alternativ se přehnala přes celý svět během posledních šedesáti let mnohokrát. Nejzjevněji v podobě různých hudebních skupin, kdy měnila mentalitu celých mas mladých lidí, kteří dnes postupně stárnou. Podívejte se třeba na takové Rolling Stones… kdysi vzdor, pobouření, exces, dnes „klasika“, dokonce britská šlechta. Bylo by ovšem naivní se domnívat, že něco tak spontánního a všeobecného je vyvoláno jen nějakou skupinkou kolem Ginsberga. Uniformita konce 19. a začátku 20. století nebyla přirozeným jevem, který mohl vydržet. Stavěla se proti ní dnes již klasická románová díla velkých spisovatelů a avantgarda, ale i géniové konzervativnější, jakými byli Proust a Joyce, odporovala jí tradice rozmanité společnosti tříd a stavů stejně jako naděje v budoucí osvobození člověka od předsudků a nevědomosti. Je také zřejmé, že druhá světová válka, která otřásla optimistickou vírou v západní civilizaci či vůbec v člověka, vírou nutnou pro uniformní ulpívání na mravech a hodnotách, protože jsou prostě dobré, umožnila lidem více se soustředit na to, co prožívají, a ne na to, co mají prožívat. Zároveň ale musela vzniknout otázka, kterou jsme dnes zvyklí přehlížet jako bezvýchodnou a staromódní, která ovšem pro beat generation, aspoň pokud jde o největší díla beatu, čili o díla Ginsbergova, Kerouacova a Burroughsova, byla tou otázkou klíčovou a nejtrýznivější. Mohli bychom ji zformulovat třeba takto: jaké jsou ty pravé hodnoty? jaké umění je vskutku krásné? jaký je smysl života? Ano, jsou to tři otázky, ale všechny tři jsou vlastně jednou jedinou otázkou, totiž otázkou, která chce založit a zdůvodnit život navzdory všemu relativismu a nihilismu. S něčím podobným, ale v intelektuálnější podobě, se můžeme setkat taky u Alberta Camuse.

Vlny emancipace od různých tabu vymlely široká koryta svobody, ale na to původní a nejdůležitější se zapomnělo. Za beatnika se mohl mít každý excentrik, každý vagabund nebo povaleč, každý kurevník, prostě kdokoli, kdo si myslel, že je dostatečně „free“. Dobře, řekne se, tahle parta prasat měla nějaké zásluhy o naše svobody, o rozmanitost naší společnosti, ale už toho bylo dost, odsuňme je do historie. Ano, souhlasil bych s tím, že celá ta emancipační vlna s drogami, hippie, divokými koncerty atd. je již poněkud historická, ale ta jistě v žádném případě nepředstavuje smysl a poselství beatu. Požadavek svobody je pro beat generation jen jakýmsi vedlejším produktem, i když velmi podstatným, trýznivého hledání smysluplného a pravdivého života.

Vzato do důsledku, je vlastně nepatřičné mluvit o zbité generaci. To generační není to podstatné, podstatné je to osobní, to věčné. Pokud jde o generace, není důvod, proč by nás měla zajímat v okrsku dějin lidstva spíše ta než ona generace, neboť obecné, typové je vždy jen časné. Časná je kultura X-tých let, nadčasový může být básník, který v X-tých letech žil a všeobecné typovosti se vymykal svou autenticitou. Na druhé straně přítomnost je vždy časná, aniž by její znamení, křižovatky a ukazatele bylo lze na cestě od nadčasových děl minulosti k dosažení nadčasovosti v budoucnosti jen tak míjet. Proto se ptám, jak můžeme dnes my, kdo žijeme ve věku konzumu, porozumět pojmu zbitý v beatnickém smyslu.

Mohlo by se říci, že šlo o útlak ze strany establishmentu, o střet mezi slabými lidmi z podzemí a silnou státní mašinérií, o beznaději těch výjimečných, citlivých, geniálních tváří v tvář bezcitnému molochu státu, obecných standardů a normálního života. Zřejmě to bude i pravda, jenže ta vystihuje obecný model emancipačního hnutí uražených a ponížených, trvá na mentalitě šedesátých let a jen stěží dokáže čelit otázkám kolem konzumu. Konzum nemá ve své podstatě logiku útlaku vůči nějakým skupinám obyvatel, jeho podstatou je požírat a kálet a cítit se dobře. Je to zvláštní, i když možná ta nejnormálnější, odpověď na vznešenou emancipační myšlenku, když té se ve jménu osvobození podaří osvobodit od všeho, čili smést ze stolu i nárok smyslu života na to, aby byl poznán a následován. Nač bolest hledání, proč by ještě měly mít nějakou vážnost klíčové otázky lidské existence? Věci jsou relativní a je přece úplně jedno, jak to s nimi je, když běžný lidský život si vystačí sám… s konzumem. Konzum není nic nového, nic postmoderního. Podívejte se na stádo krav a uvidíte konzum. Možná lze odpovědět: ale krávy nechtějí něco stále nového, zničujícího přírodu. Možná kdybychom měli mozek stejně vyspělý jako krávy, tak bychom to také nechtěli a zůstali bychom u sběračství jako naši dávní předkové. Jistě, konzum, stane-li se z něho celoplanetární produkce různých zbytečností, které si člověk užije a vyhodí, představuje v mnoha ohledech velký problém nebo zas v jiných ohledech nadějné zklidnění a sblížení lidstva. Tyto aspekty mne teď nezajímají. Jde mi o konzum jako takový, o život jako spotřebovávání bez mimořádných otázek, prožitků a nároků, život osvobozený od své věčnosti.

Může být člověk bit a zbit v nějakém pozitivním smyslu? Staré moudrosti říkají, že člověk by měl okusit porážku, strach, bolest, beznaději, chce-li plnohodnotně dozrát – a dost možná je to pravda. Jistě nejde o porážku při hře s míčem, o strach, že budou mít v obchodě zavřeno a já už si nekoupím nanuk, o beznaději, když zjistím, že lístky na film jsou vyprodané atd. Jde o něco mnohem víc, přičemž spojitost s vnějškem nemusí být vůbec dramatická. Čili ne zažít destruktivní vnější bolest, mučení, likvidaci, nýbrž otevřít se životu uvnitř se tak, aby nebyl ochuzen i o svou nepříjemnou, děsivou hlubinu. Tak rozumím pojmu beat čili zbitý v té jeho nejvlastnější podstatě. Establishment je mnohem víc než společnost, vlády, nadnárodní korporace, armády, diktátoři, on je totiž skryt v samotné podstatě života a světa, v absurditě, ve smrti, v nespravedlnosti údělu a utrpení, v snadnosti egoismu. Jestliže se někdo osvobozuje od establishmentu ve smyslu „nechej mne dělat, co se mi chce“, upadá v moc neosobní síly v sobě, totiž konzumu, establishmentu pouhých buněk a životního procesu. Ztrácí osobnost a získává život, který má víceméně jen biologický rozměr. Bolest, nemoc, smrt, existenciální krize, absurdita jsou pro tento život čímsi vnějším, nezpracovatelným, a tak i Damoklovým mečem, který visí jako něco příšerného nad prázdnotou konzumní pohody všedních dnů. Za hlukem proudu teplé vody, za mrazáky přecpanými lahůdkami, za kávou v práci, za dobrým sexem a kouskem sentimentálního rozechvění, za nablýskaným autem a dovolenou u moře, za tím vším stojí nevyhnutelný konec a zkáza, nezavzatelné do nitra života, usvědčující naopak všechno z marnosti a absurdity.

Mělo nás emancipační hnutí osvobodit k chrochtající žranici, nebo k autenticitě? To je nejdůležitější otázka pro dnešní kulturu. Měli jsme se osvobodit i od tíhy lidství? Máme mít za to, že dnes již otázka po smyslu existence, utrpení, smrti, otázka po hodnotě člověka a po jeho etickém a existenciálním zrání nemá nárok být položena? Dočkali se dějiny nadčlověka, který se jak vejce vejci podobá praseti či Čapkovu mloku? Bude člověk ještě schopen si plně připustit, že podstatou jeho existence je napětí mezi zbitostí, ztroskotáním na jedné straně, a mezi hledáním absolutního východiska na straně druhé? To jsou otázky, jež vytanou na mysli při čtení díla Ginsbergova, Burroughsova a Kerouakova dnes, neboť naše generace konzumu dobře cítí rozdíl, který v minulých desetiletích v souvislosti s beatem nebyl akcentován, totiž rozdíl mezi úspěšnou emancipací, mezi společenským rozměr na jedné straně, a mezi osobní, trýznivou poutí za svobodou niternou, za smyslem existence a vlastní autenticitou.