Uplynuly čtyři roky od založení tohoto časopisu a každý si při čtení starších čísel může vybavit jeho nejednoznačný vývoj. Jedním ze zakládajících principů bylo zcela striktní odmítnutí jakýchkoli dotací. Ano, Téma až do dnešního dne nestálo nikoho ani korunu, a tak tomu bude i nadále. Od začátku si také vytklo za cíl být alternativou k tomu, co bylo a je na poli současné literatury obvyklé. Téma je časopis, který nemá konkurenci – zaměřilo se na světovou klasiku, na ptačí perspektivy, z níž se dívá na současnost i na českost, jde mu také o hledání budoucnosti pro umění jako umění ve světovém kontextu. Ovšem, jak řekl výstižně Dušan Třeštík, nedávno zesnulý, když byl v pořadu Na plovárně tázán, co je charakteristické pro český národ, jsme národ průměru a obyčejnosti, nemáme smysl pro to, co se vymyká a je výjimečné. Zřejmě i proto se mi nikde nepodařilo najít lidi, zaměřené podobně jako já, a musel jsem po složitých kompromisech a úmorném hledání autorů udělat z Tématu před rokem časopis jednoho autora. Na druhou stranu čtenost nijak zvláště, jestli vůbec, nepoklesla a každé další číslo přispívá do mozaiky, jejíž základní obrysy lze ze stovek stran článků stále zřetelněji vyčíst. Téma je ať tak či onak projektem na celý život, který své plné ovoce ponese za desítky let a zřejmě především až v překladech do západních jazyků.

 

                Každý může snadno vidět, že jsme stále na začátku, neboť bohatství světové kultury – a to míním tu po staletí nejuznávanější – je nepřeberné. Můj elán zůstává neztenčen a jsem stále nadšený úvahami a rozbory, vracejícími se k tomu, co jsem četl před zhruba deseti lety či o pár let dřív/později. Velkou výzvou zůstává Boccaccio, Rabelais, Chaucer, nebo antické drama, dále Cervantesův Don Quijote, na kterém právě pracuji, Goethe v celku jeho díla (od Nauky o barvách přes Viléma Meistera až po dramata), Vergilius, rané středověké eposy, Tolstoj, Kafka, Tasso, Proust, Joyce atd. Tyto návraty mimo jiné posilňují mou osobní integritu, dosvědčují mi stále znovu, že můj zájem o klasiku nebyla a nemohla být jen epizoda, nýbrž že jsem získal stále se zhodnocující bohatství, které vydrží po celý život. Z tohoto pohledu je tedy zřejmé, že Téma, ať už v té či oné formě, těžko může skončit, dokud budu živ a zdráv. Na druhou stranu nejde o můj zájem jediný. Čas umožňuje zvládnout mnoho tomu, kdo je nadšený a kdo umí věci pojímat ve formě silných myšlenek z nadhledu (krom toho se lze dost dobře zabývat detaily z několika stránek Fausta na plný úvazek i desítky let), na druhé straně o mysl člověka zápasí též mnoho dalších věcí, u mne především nové projekty v mém vědeckém úsilí a také jsem se rozhodl zase intenzivněji věnovat filozofii přírodních věd. Tak může dojít k událostem, které vydávání Tématu přeruší, protože mne proud zájmů na čas strhne velmi prudce jinam. Nicméně spíše očekávám, že i za všech nových okolností budu ve vydávání Tématu pokračovat stejně, jako jsem činil dosud.

 

                V zářijovém čísle se konečně po čtyřech letech dostávám hlouběji k postavě, která se vracela do mých úvah na stránkách Tématu často, totiž k Allenu Ginsbergovi. Tento patrně nejvýznamnější a nejvlivnější básník minulého století umřel teprve před deseti lety, čili patří ještě do naší současnosti. Zároveň se ale zdá, že si s ním nevíme rady, že jeho svět silného a autentického umění je mrtvý, že Ginsberg prostě patří mnohem více do doby poválečné než do jedenadvacátého století. Toto je, podle mého názoru, banální pravda i fatální lež. Pokusím se to v sérii článků o Ginsbergovi ukázat. Dále se letmo vracím k Eliotovi, k Turgeněvovým Lovcovým zápiskům a pokračuji v cyklech úvah, na něž jste už zvyklí.

 

                Jako obvykle budu i nyní zářijové Téma kompletovat během následujících měsíců, čili celé si je budete moci přečíst na začátku listopadu, kdy ohlásím nové číslo a jeho obsah. Už dnes vám ale mohu prozradit, že pětadvacáté číslo Tématu se zaměří na básnické dílo A. Mickiewicze. Přeji vám krásný podzim.