„Jestliže tě Bůh vede tam, kde již není žádná stezka, nežádej ho, aby ti svítil na cestu. (citováno podle sbírky aforismů bratra Efraima Paradoxní Bůh, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 1994)

Zvláštní na víře je to, že je sice lidská, ale zároveň radikálně jiná. Nelze z ní vydat počet, ani ji nelze ztotožnit s tím či oním psychologickým stavem. Je proměnlivá jako člověk, zmítá se ve všech jeho slabostech a vášních, klesá k beznaději, cynismu, rodí se k doufání a chystá se snést to, co třeba nakonec nesnese, padá a vstává. I ti, kdo si myslí, že nevěří, mohou de facto věřit, a naopak. Víra je vztah. Ne k něčemu či někomu tak či onak určitelnému, není to vztah k představě ani vztah skrze představu. Bůh uniká všem představám. Je v nejplnějším smyslu Absolutní, ale přesto existují chvíle, kdy ten vztah, to lano kotvící kdesi v nekonečnu a pevně pojící naše já a jeho Ty, zřetelně cítíme – a z toho žije víra. Setkání s Bohem je vždy naprosto konkrétní událost, která nemá pojmu, jména, představy. Nic nedefinuje, nic nevykládá, pouze vede. A o tom mluví bratr Efraim. O tom, že Bůh vede. Ale nevede tak, že bere svobodu či že by dával požehnání nějakým jednoznačným hurá činům. Vede k paradoxu. Stačí se podívat na Abraháma. Bůh ho vedl tam, kde již není žádná stezka. Ovšem celý náš život je díky vlastní smrtelnosti ve znamení tohoto paradoxu: smrt je tam, kde již není žádná stezka. A víra je tam, kde se přes všechnu zbabělost, slabost, hrůzu, třes a beznaděj stoupne do prázdna, za hranice vlastní existence, za všechno myslitelné, pocítitelné, představitelné – neboť tam čeká Bůh.