Minulé léto jsem strávil pár dní s přáteli ve východních Tyrolech, v osadě St. Veit, která leží asi šestnáct set metrů nad mořem. Jelo se autem kolem Lince a Salcburku a jelo se celkem dobře. Ubytováni jsme byli v dřevěné, typicky tyrolské, lovecké chatě, v níž náš pan domácí trávil velmi čiperně své staří spolu s puškou a automobilem japonské značky. Byla velká, pro nás až moc. Já měl pokoj, do nějž by se vlezla snad celá menší výprava. Výhled, přes balkon, na němž jsme trávili večery popíjením piva a vína, byl přes hluboké údolí přímo na masiv hor, porostlý lesy, ale nahoře holý. Člověk se ocitl v tichu a míru, žilo tu vůkol jen pár lidí, kteří pracovali na strmých loukách, ctili tradice, pili pivo, lovili zvěř a žili tak nějak, jak se tu asi žilo po staletí. Samozřejmě televizi jste tu mohli chytnout, ale nejbližší obchod byl asi deset kilometrů vzdálen.

Nejsem příliš velký fanda vysokých skal, řetězů, pochodu start-cíl, ba naopak trpím závratěmi a ze všeho nejraději mám toulavé procházky. Zdejší hory ale nepůsobí oním dosti nepřístupným, vysokohorským dojmem jako Tatry, byť jsou podstatně vyšší. Ještě ve výšce kolem tří kilometrů lze potkat pasoucí se ovce, které trhají mechy a lišejníky úplně stejně jako by se pásly kousek za humny nějaké české vesnice. Ve svazích až dolů do údolí chodí po těch velkých plochách horských luk také krávy a do široka daleka se ozývá klinkání jejich zvonců. Funguje tu život, normální život normálních lidí a zvířat. Turistů potkáte velmi málo a máte spíše pocit, že sem všichni, kdo vůkol procházejí hory, jaksi patří, že nikdo tu není jako pouhý konzument přírodních krás. Cesty, oproti českému zvyku, mohou leckomu připadat zpočátku špatně značené, ale nakonec pochopíte, že množství značek tu není opravdu zapotřebí, neboť hory jsou příliš rozsáhlé, čili dávají dost příležitostí k procházkám i po jedné jediné značce. Ta navíc, dosti velkoryse, nevytyčuje přesnou pěšinu, ale spojuje pouze různé viditelné body, čili od bodu k bodu se můžete toulat, jak je vám libo. Nádherná jsou zdejší plesa plná rybek, ale také výhledy, z nichž můžete spatřit nekonečná moře alpských vrcholů do všech stran.

Obsluha v hospodě dokonalá, kuchyně pro Čecha inspirativní, ne příliš vzdálené, ale jiná (měl jsem to štěstí např. ochutnat vynikající tyrolské zelí!). Pokud jde o nápoje, sotva kde se budete mít lépe. Ochutnali jsme mnoho druhů rakouských piv, italských i jiných vín a bylo nám dobře. Mně osobně často napadalo to, co si myslím už velmi dlouho, že totiž jižní Němci, Rakušané a Češi (možná i Švýcaři a Malopoláci) tvoří jakousi společnou entitu, která je celkem stejnorodá v chutích, v životním stylu, v mnoha názorech (když si odmyslíme vliv komunismu) a ve sdílené minulosti. Česko bylo už dávno před Habsburky v této plodné a nad vší pochybu evropské rodině, kterou by bylo absurdní označovat jménem nějaké národnosti. Pro ni – jak to platilo ve staré Evropě všude – existují Tyroláci, Rakušáci, Bavoři, Švábové, Češi, Moravané, Slezané, Malopoláci, Rusíni, Slováci, Maďaři, nikoli však národnostně definované soupeřící klany. Zemské uspořádání v Evropě má podle mne velkou budoucnost. Možná se tak začnou obnovovat i přirozené svazky mezi sousedy bez ohledu na řeč, kterou mluví. Pro nás by mohlo být obzvláště důležité neoživovat antipatii mezi Čechy a Němci, nevnímat už Němce jako jeden celek od Itálie po Dánsko, ale vžít si spíše starý smysl pro rozmanitost. Region musí být konečně zas víc než národ.

Pozdravujte ode mne Tyrolsko a…Grüβ Gott!