Proč by se člověk měl ptát, co tu po něm zůstane? Snad proto, že spousta věcí, a to zejména těch nejběžnějších, jsou módní cetky, chvilkové zájmy, novinová znalost. Mnozí se ale právě tímto způsobem snaží svou předsmrtnou pověst upevnit, např. lidé ze šoubyznysu. Už totiž nemohou jinak, neboť dávno vsadili na pozlátko a na peníze. Jsou to ti, kteří tvoří pro každého, pro masu. A nebudí úctu kvůli ničemu jinému než kvůli blyskotnému úspěchu, který se po smrti hvězdy ztrácí v historické paměti jako pára nad hrncem. Samozřejmě takoví lidé tu byli vždy, vždy existovala lidová zábava, ale stejně tak před rozvojem gramotnosti a spolu všeobecného „vzdělání“ byla odříznuta od velkého světa, čili i velkých peněz, aristokratické zábavy, do níž patřila i podpora výjimečným duchům. A trvalost, čili věkovitá plodnost díla, je nutně výkonem mimořádných schopností a mimořádného osudu. Ostatně to je právě i smysl pravého umění: osvobodit člověka k jeho pravé identitě, čili k něčemu zcela neběžnému, vymykajícímu se a osudnému.

Ačkoli na otázku po smyslu života neexistuje a nemůže existovat žádná explicitní odpověď, neznamená to, že život smysl nemá. Existuje přinejmenším výrazný rozdíl mezi na jedné straně banálním, efemérním či požitkovým a na druhé straně mezi ohromujícím, stále a stále nás obohacujícím a prožitkovým. Bohužel převládnutí mas nebylo kompenzováno tím, že by se tento rozdíl autenticky zdůrazňoval. Naopak ti, kdo tak činili, třeba beat generation, se navenek více podobali masám než aristokratům. Proto také od konce devatenáctého století převažuje představa chudého, vzdorujícího umělce, který se prosazuje navzdory všelijakým akademiím a establishmentu, neboť dřívější elitářství ustoupilo „vzdělanosti“ preciozní, která si na kulturu jen hraje, a o to více se jí ohání. Podobně jako v Měšťákovi šlechticem kdekdo je literát, kdekdo umělec, kdekdo kritik, přičemž všechno se motá se vším bez ladu a skladu. No, je to přece tak snadné! Mnohem snadnější než prosadit se v tvrdé konkurenci šoubyznysu a vydělat si pořádné peníze.

Je-li už pár desítek let nepoměr mezi uměním a penězi, základní otázka spočívá pro mne v tom, zda máme vůbec velké umění, zda jsme schopni ho akceptovat, zda je tu rozdíl mezi efemérní a trvalou hodnotou ještě živý. A není-li, pak především díky těm, kdo si hrají na kulturu a devalvují její pojem, zejména za státní dotace. Skutečný umělec potřebuje nikoli státního úředníka, ale kultivovaného aristokrata ducha, který dokáže ocenit mimořádné a elitní dílo. A takový člověk nejspíše nebude chudý a bude moci být mecenášem. Bohužel s tím, jak se chudoba dočkala cti, že se stane atributem uměleckého génia, tak se zároveň bohatství pro neschopné pseudovzdělance stalo symbolem tuposti, nečestného výdělku, prostě předmětem závisti. Lidem se zdá neuvěřitelné, že by bohatý člověk mohl ještě i dnes sponzorovat veliké a mimořádné umění, neboť odmítá přispívat na jejich preciozitu.

Ale co je svět světem, nedělí se lidé z hlediska umění na bohaté a chudé, nýbrž na ty vnímavé více a méně. Není žádný důvod se domnívat, že ti vnímaví nemohou existovat dnes mezi boháči, stejně jako není důvodné myslet si, že s rokem 1997, čili se smrtí Ginsberga a Burroughse, skončilo velké umění. Spíš je třeba se znovu bavit o tom, co tu po kom zůstane, a nikoli o tom, zda daná komunita pseudokultury se rozvíjí dobře či hůře. Po dnešní preciozitě nezůstane nic, jen pachuť v ústech.