Zrození bohů

 

Těch bájí bylo přemnoho,

snad každý o tom přemýšlel…

tu božství někdo do čísel,

což nenapadlo leckoho,

vložil, jiný zas, obloho,

se k tobě zbožně obrací,

prý bohové jsou v oblacích,

a vodu vzývá u moře,

kdo lodí svou je pooře,

neb výbor chce zřít vítací,

 

ty spletence, ty dohady,

vtípky spolu s rodokmeny,

vážné knihy, psané těmi,

k nimž kdosi mluvil za zády,

to slátám v děj spíš klikatý.

Poslouchej mne z kratochvíle,

verš svůj vedu kvapem, čile,

těžit budu z hojné žíly,

kterou řecké báje byly

pro moudré i pošetilé.

 

Bohové vzešli ze Země

kdysi v tajemném příšeří

a v jejich otce nevěří

snad žádná z bájí, zdá se mně.

Co dělo se, je tajemné,

však počátek je v Úranu,

ať sama Země dala mu

zrod či někým oplodněna

počala jak lidská žena

z hvězdného třeba závanu.

 

To dítě, sotva zrozeno,

už v muže rostlo, ve starce,

chce poroučet a týrat chce,

mít v rukou každé vřeteno,

co nit odvíjí spletenou,

no vládu prostě nad světem.

K nebi hvězdami posetém,

do široka i do výše,

ho táhne chtíč hned po pýše

a Země drží s dítětem.