Zrození bohů
Těch bájí bylo přemnoho,
snad každý o tom přemýšlel…
tu božství někdo do čísel,
což nenapadlo leckoho,
vložil, jiný zas, obloho,
se k tobě zbožně obrací,
prý bohové jsou v oblacích,
a vodu vzývá u moře,
kdo lodí svou je pooře,
neb výbor chce zřít vítací,
ty spletence, ty dohady,
vtípky spolu s rodokmeny,
vážné knihy, psané těmi,
k nimž kdosi mluvil za zády,
to slátám v děj spíš klikatý.
Poslouchej mne z kratochvíle,
verš svůj vedu kvapem, čile,
těžit budu z hojné žíly,
kterou řecké báje byly
pro moudré i pošetilé.
Bohové vzešli ze Země
kdysi v tajemném příšeří
a v jejich otce nevěří
snad žádná z bájí, zdá se mně.
Co dělo se, je tajemné,
však počátek je v Úranu,
ať sama Země dala mu
zrod či někým oplodněna
počala jak lidská žena
z hvězdného třeba závanu.
To dítě, sotva zrozeno,
už v muže rostlo, ve starce,
chce poroučet a týrat chce,
mít v rukou každé vřeteno,
co nit odvíjí spletenou,
no vládu prostě nad světem.
K nebi hvězdami posetém,
do široka i do výše,
ho táhne chtíč hned po pýše
a Země drží s dítětem.