Ó – jak se bránil,
jak úžasně se bránil
– a přec podlehl...
Neb chátře se neubráníš,
na její milosti záleží:
na Fortuně, děvce nevinné.
Velkost však vždy
přes chátru přenese se
věčností
a nad ní vítězí!
Tak ač trpěl nevýslovně,
ač trpět budeš i ty, další z
básníků,
nikdy nepodlehneš, tobě
oni podlehnou spíš.
Vždyť božské je básnictví...
...a on žije dál,
jen slyš!
Proč váháš ještě?
Utéct mohl jsi,
teď však pij!
...ale dobře uvaž:
vždyť nebudeš už žít!
Co tím chceš dokázat...
navzdory Athénám?
To radím ti naposled:
odlož číši
a vzdej se všeho
snažení svého
a budeš dále žít!
A ač nebudeš už vědět nic,
veškerý ztratíš cit
a plahočit se budeš jen a
nýt,
přec to jen zůstane ti:
podrbat se, když hýždě
svědí!
Bylo to v těsné uličce:
pět jí bylo, mrtvé
holčičce...
Proč mrtvá byla už?
Proč nedáno jí žít?
Zděsil jsem se
a začal křepčit
a šílený chroptět šílený
vzlyk,
jenž vyzněl radostí:
já že to smím...
žít!
I láska zabíjí,
i myslet zabíjí,
zabíjí též žít...
Kde život, i smrt má se
ctít!
Láska
jen mrtvé nechá hnít,
k ostatním se však obrací
a stupňuje život ke
zrození...
A ač srdce plení,
každé po ní baží,
jinak není,
neb jen skrze ni se dochází
naplnění...
Ó jak jasně zní
ze sféry nejvyšší
vesmíru harmonie,
jež božskou slyne...!
O Barceloně já jsem snil,
a tak po tobě, ty perlo
krásná,
v duši zatoužil,
že jsem se musel ptát,
proč stále mi odpíráš
a nechceš se mi dát.
K tobě mířil jsem
ve svých pochybách,
k tobě zpíval jsem
ve svých epódách,
o tobě sníval jsem
ve svých úvahách,
že nevěděl jsem, kam už jít,
kdyžs mne odmítla...
Ó to se však prolíná,
že velkost světa
a krása tvá
nedají mi spát.
Ó zda je to ona,
má krásná Barcelona,
kde na nábřeží
moře ještě svěží
o kráse nechá rozjímat?
Není smrt a zkáza jen,
ač osud s tvým údělem
život nechají ti protrpět.
Je láska – i smrtí zhrd,
je okamžik, úžasné napětí,
je vůle též – být tvrd,
jsou temná zákoutí,
necudná tajemství,
také klid
od strachu všeho pozemského,
jímž začíná se žít
a vstupuje se
do boje ukrutného...
Zde jsme
a více nebudem,
tak proč váháš ještě
a den zabíjíš dnem?
Ó tak život prožil jsem,
dnes již mrtev jsem
– teď mi bilancuj!
Vždyť to vědět chci:
zda život jsem promarnil?
Vím – je pozdě již,
co bylo, dávno pryč
– ač by snad
nechtělo si s námi zahrávat
a stále být tu přítomno
se svým mýtem prastarým:
že v jistém smyslu
nic se nemění...
A snad tu je,
co prožil já,
a snad plyne jaká naděje,
že žít se dá...
Není žitím vždy
jas a svit...
Na stromech už nebyl sníh,
příliš předčasně...
A tak hvězdy tančily
příliš bezstarostně...
po holých vršcích smrků
a mě ptaly se,
proč k nim se nepřidám.
Bylo to v noci na palouku,
já všech zbavil se šat
a nahý tančil před očima
těm hvězdám vzdáleným...
A smáli jsme se tehdy smrti,
nechť svými pařáty nás nyní
drtí,
když prožili jsme
okamžik...!
Jde stále dál,
dál stále, nemilosrdně dál
nemilosrdný čas.
Nechá tě zahynout,
nechá tě zavzlykat
– vždy jde dál,
nemilosrdný čas.
Na nikoho nečeká,
kdo zpozdí se, ať naříká,
neb nikdy víc se nedočká...
Tak velí mu to jeho pud
a zákony vesmíru,
že jde pořád dál
zavilý ten čas.
Nenajdeš místo, kde bys
unikl
jeho pronikavému bičíku,
je tam i zde
a jeho panství výsostné
sahá všude,
kde smrt nevládne
– i on jí bojí se!
Jeho si zvol za spojence,
nebuř se proti osudu,
až mrtev budeš,
dosti od něj si odpočineš.
Z chvíle žene
do chvíle zpět.
I na něj se zapomene
a v průběhu zralých let
pak před stářím stojíš
a před smrtí...
Vždyť cítím – a ty ciť to
též –
že vše vzývá mne: "Běž!
Miluj toho, kdo hoden je
lásky tvé,
najdi světa horizont
a z života žádné neutíkej
front!"
To vše z rádia bytí herold
skládá,
z rádia bytí, z rádia Gaga.
Ten herold,
šťastný dílem, dílem ponurý,
zve se,
to věz:
Freddie Mercury.
P.S.
Je zde krása, ideál,
pro ten žít je nám,
nebudeš poslední ani první,
kdo zhrdne hrozbou smrti!
Mohl bych žít
bez přátelství?
Vždyť to nejkrutější
trest je Erinyí!
A co je přátelství?
Ne soucit,
ne pomoc,
ne mír
neb upřímnost,
přátelství je cit.
Až zmírat budeš hrůzou z
nemoci,
jíž přítel vzlyká,
až nenajdeš nikde klid,
že on tě opustil,
až zas jednou ocitneš se sám
a myslet budeš na přítele,
tehdy poznáš, co je
přátelství,
a že bez něj – řku ti směle
–
jak popel chutná žít!
Chci to vše! – život svůj!
Vteřinu žádnou neztratit,
jak třeba, tak žít.
Tak nic mi nepřikazuj!
Chci to vše! – život svůj!
Být sebou sám – bdít, ne
spát,
se světem se vyrovnat.
Tak světe – jen se dotazuj!
Chci to vše! – život svůj!