Lehl sis do trávy

s beruškou na prstu:

čekáš, kdy odletí,

do nebe, do ráje snů.

Praskají na ohni polena

a vzdušná vůně kadidla

hvězdný chrám vysvěcí

půlnoční přírody.

Vstala jsi,

protáhla se

a v rohu básník

láskou dusí se.

Tolik jsem ti věřil,

tolik trpěl za to.

Starý Silén

se svým úsměvem

nechal osla jet

a pil jen.

Duchové vesmírní,

nesmírné pocity,

mýlíme se snad,

když vzýváme vás?

Postříbřil se les,

roztančili duchové,

když Měsíc zve

ke své hostině.

Zaleskl se v očích tvých

záblesk duše vesmírný,

až dovoleno bylo číst

v nejbožštějších tajemstvích.

Do kroku, do skoku, hudba vládne

a štěstí chví se mihotavé.

Těžko chápeš lásku,

z níž vyznáváš se,

duše má, vesmíru

– vždyť tak podivná je!

Kde stojím já,

kdo všechno přede mnou stál?

A ta země má,

odkud ta se vzala?

Být malíř,

a přece mučit se

tou krásou věcí všech!

Co pak básník!

Již se ochladilo

a Arab sedí stále

před stanem na poušti.

Ať už stojíš na Kavkazu,

ať už na dně oceánu:

všude tajemný ten zvuk,

ta pravda vesmíru.

Tisíce chvil

zachytil

vířivý zvuk tamburín:

však odzněl již.

Za obzorem

jsem nic neviděl:

přece cítě,

že tam něco je.

Na východě se rozevřelo nebe

a modrá shlédla na nás.

Rozstříkl kol sebe vodu,

vykouzlil čarokrásnou duhu

ve světle královském

ptáček, když koupal se.

Vzal jsem srdce do dlaní,

rozevřelo křídla

a už uhání

a do výše se zvedá.

Pstruh se mihl v řece,

když se voda vlnila

a už jen pohledem

únavu mou chladila.

Pomalu jdeš do vody,

když ticho lásku šeptá,

slunce právě vychází

a pozlácí tvá stehna.

Vlnka se válí přes vlnku

a moře temně mlčí.

Pohledem jsem zčeřil nebe

a příboj duše narazil

na mé tělo ubohé,

jež jí brání vzlétnout výš.

Přebrodil jsem bystřinu,

lehl si do trávy

a nepočítal vteřinu,

jež nám chybí do smrti.

Hochu! Nalej! Prosím.

Posaď se teď vedle mě

a poslouchej tu snivou chvíli:

vždyť jen ty mi rozumíš!

Rozbalila se kapradina

a dala lesu zase svůj

tak lahodný stín.

Stočil jsem z tvých očí

kapku lásky do srdce

a udělal z ní vesmír.

Půlnoc bije zvon

a v osamělém kostele

rozlétlo se okno:

duch se přišel pomodlit.

Z márnice

roj netopýrů

do noci vrací se:

tak zázračně se mihl.

Rozepjal slavík krásu

po celém světě,

až andělů zástup

otevřel nám nebe.

Bůh tu seděl v trávě

a sledoval ještěrku,

ta chvíle náhle

věčnosti má záruku.

Mluvím těžko, příteli,

mluvím, nač slova nestačí.

Vyhnal jsem stádo zrána,

vzal psa věrného

a do moří těch zelených

šel za svým údělem.

Jitřenka mě políbila,

vzal jsem ji kol pasu,

však nahá se mi vysmeknula

a dala zářit svému jasu.

Mezi mračny

modrá jezera,

v nichž se zračíš,

lásko má.

Vzdychl jsem po minulosti,

však hvězda řekla mi:

ach, básníku, v mých očích

všechno splývá s věčností.

Dýchali mí předci

a dýchám i já.

V zakouřené místnosti

vzal jsem láhev vína

a nalil tobě, příteli,

nesluší ti prázdný pohár.

Všechno uplyne

jak voda po kameni,

jen srdce hlubinné

stále stejně zní.

Tvarohová vůně

rozdělila vesmír,

kuchyň v půli jedné,

v druhé vše ostatní.

Pohladila chlapce

a ten cítil sladce,

že na světě je krásně

– vedle maminky.

Vítr kadeřník

učesal mračna.

Zchromlý zajíc

ptal se nebe,

jak dlouho žít

dá mu ještě.

Až obzor jednou zmlkne,

až láska přestane se chvět,

až ztratím černé oči tvé:

pak mě pohřběte.

Na stole rozlité víno

a starý farář sedí,

před očima snivo

do věčnosti hledí.

Stouply děti do řeky

a vylezly jak starci.

Rozplakalo se slunce

a dalo zemi rosu,

jen ten, kdo miluje,

zná její cenu.

Svaly těžce napjaté,

much otravné bzučení,

když rozmáchnul se

drvoštěp k ráně poslední.

Vstaň! – pravila mi Múza –

a navždy zůstaň stát!

Tak pomalu ses rozvíjel,

růžový můj květe,

však vadneš rychleji

a prach je tvůj cíl.

Vzala řeka smítko

jako věčnost život můj.

Kdybych mohl, co vidím

také tak říct,

už bych nikdy nebásnil

a jen mlčel bych.

Rozvázala se náhle bílá

ze světa idejí

a ovečka tiše, štíhlá,

vyšla zpod listí.

Zabečel beran,

ten okamžik však

už dávno vítr odvál

– bohové, kam?

Dal jsem ruku v ruku tvou

a věděl, že když se duše rozhodnou,

hluboká nejtišší přátelství

věčnosti srdce ve svých hrudích mají.

Roztavily se barvy

a spekly v jedno zdání.