Následuje sbírečka básnických hrátek ze stejného období jako Hudební momenty, ale více ovlivněná mými pocity ze
gymnaziálního prostředí, z mého okolí… sbírečka Střep.
I
Ó
ten zadeček!
Nožka mine nožku:
po schodech vzhůru
– a přede mnou:
ó ten zadeček!
II
Smáli se
– a já smál se jim
a oni se smáli,
že já přidal se k nim…
III
Další
z jedniček?
Střádám je ve svůj nočníček
– a pak
do žumpy je vylívám.
Jen ta námaha mě bolí
a život ztracený.
IV
Ó strope! Proč se
mi tak směješ?
„Že přede mnou nepoklekneš,
oč vyšší jsem – a ty přec:
hrdě se neseš!“
A to k smíchu – říci
snad chceš?
Z rozhazovačné radosti
jen se směješ,
jen, že jsi, ti je příčinou
tvé radosti.
V
Ó schody! Příliš dlouhé,
když nechci po vás jít.
Trapně cítím se tuze
takhle maškařit:
snad prominout to půjde,
maska se směje když,
srdce je však trudné.
VI
K čemu mi to
povídáte?
Jaký smysl to má?
Nechci jen poslouchat,
když pochybnost mě hněte:
chci se ptát.
VII
Stáří rozumu nabralo dosti:
že již život nechce začínat?
VIII
Chci se radovat!
A mám jak!
Ty střípky radosti mé
jsou důkazem.
IX
Krnove – město
předrahé!
Nikdy tak neměl bych tě rád,
nebýt ulic, do nichž
nahlížím
očekávání pln – neb mi
ožily.
X
Kdo odvážil by se pět,
nebýt těch mladých let?
XI
Na ptáky jsme krátcí,
ó to je tak.
Nějaký Daidalos byl však,
a ten našel sílu hnací,
již závidí nám i ptáci:
důmysl a nad něj duši.
XII
Není-li to naopak:
ne že ty,
že já
mám tě rád?
XIII
Nebýt Beethovena,
já radost z ničeho
nemám,
v tuto chvíli aspoň,
neb
Schillerův poslouchám zpěv
a v radosti topím se…
XIV
Ne já psal!
To vše péro přec!
Až je pálit budete,
mě nenuťte přihlížet,
neb to péro – je mi nadevše…
XV
Tak dlouho se kácí les,
až drvoštěp se stane
velikánem:
neb není nad něj!
Co na tom pak,
že nesnese slunce svit?
XVI
Gymnázium!
Ty školo nahých!
Co z tebe zbylo,
nahý-li nikdo není?
Jméno jen…
XVII
Do páru slov
chceš všechnu sílu nahustit?
Jak zmateně to pak zní!
A nikdo nepochopí nic.
Snad život je naučí
rozumět…
XVIII
Miluji tu jednu místnost,
na niž budu vzpomínat.
Krutě bodá mě ten hrot:
že vzpomínka jen zůstane
na mládí prohrané,
vás všechny mám rád, mí
přátelé!
Kde, ach, kde v čase
pak
mi zmizíte?
XIX
Do paměti vtiskuji
si
všechna dnešní zákoutí
pro vzpomínku týrající.
XX
Že mám papuče,
pojď se přesvědčit!
Od bot jen chutí poznáš je:
tak hola! – podrážku olízni!
XXI
Ó blázen jsem:
už se nemám čeho bát.
Urážka na blázna nepadá,
oč méně pak bič na záda!
A že jsem neškodný:
brát mě vážně je šílenství,
tak nebudu ni zavřený.
XXII
Oč se vsadíme:
svedu ji!
Ač mě svádět naučíš…
XXIII
Naši mladost nám
závidí
profesorů bědná cháska!
A to ještě: ledacos nevidí!
XXIV
Jen co zazvoní:
to teprve uvidíš!
Jen zda smysl pro krásu máš,
zda cos nebrání ti?
Ó – tady je máš:
odtížení žít spěchají.
Co na tom, že do pasti,
na to teď nemysli.
Cítíš tu slast,
již pohled na ně skýtá?
XXV
Užs viděl ty oči
zmatené?
A ne že ne!
Každý den na chodbě
tápající v temnotě…
párů tisíce!
XXVI
Já radost měl!
Na okamžik jen:
jenom že se vzpínám
k nebesům…
XXVII
Rozbil jsem sklenici:
ó – s červeným vínem!
a na ty střepy:
ó – píši si svou píseň.
XXVIII
Mám se smát?
Ó – ne? Jen tak: se smát?
Údělem svým přetěžkým:
…se smát?
XXIX
Že jsou znudění?
Na to nic nedbej, příteli!
To chce: nadhled mít:
inter pares víme své,
to oni nevědí.
XXX
Nemohu se zbavit
pocitů?
Tak je prostě vybliju…
XXXI
Všechna radost mě
přechází
a přepadá zlovolný trud
a skličující splín,
na tebe když pomyslím.
A tak: stále víc tě vzpomínám!
XXXII
Přejeden střípky
svými
žaludek mám rozřezán
a spíše zvracet chce se mi,
než vůbec psáti dál.
XXXIII
Ty oči!Ty oči – ať
uhořím!
Ty oči – již popel jen a
dým…
Však bývaly ohněm pekelným:
dám jim oheň – aťsi uhořím!
XXXIV
Až zvedat se budeš,
dbej, bys jaký prostor měl,
abys nezvedl se v nic.
XXXV
Když vstupuji do té budovy,
tak vždy zdá se mi,
že tak hrozné to nebude,
jak se pozděj ukáže.
A vždy, když odcházím,
co tušil jsem, už vím:
vždyť proti zdání všemu
dal jsem život, nevím čemu.
XXXVI
Nevizme život bědně
tak!
To hodí se pro chátry mrav,
by zhrdla vším:
pro nás však chátry dav
velmi dusným ovzduším –
jak se ukáže! – může být.
XXXVII
K čemu střípky
jsou?
Snad jeden pro štěstí:
do koše ostatní.
XXXVIII
Nežádám tvořit bezchybně,
stačí mi: nevidět chyb.
XXXIX
Jak se přihlásit
k básnictví?
Že jednou umřeš – přiznat
si.
Jak jinak pak vše zní:
do života jakoby…
XL
Milionář, jenž Slunce chtěl,
nechtěl nic:
mnohem víc, tisíckrát víc!
každý z nás by jistě
chtěl!
XLI
Tak zase sám,
úsměve můj posmutnělý,
nemaje už ani stín
nésti život mám.
Že dlouho nevydržím?
Vždyť je to to nejtěžší!
XLII
Až z nebe tě vyhostí,
svatý anděli…
naplněn lítostí
o bídu tvou s tebou se
podělím.
XLIII
Ty bys věřil, že
tlachám jen?
Neobracej se tedy ven:
dovnitř, prosím, vhlédni:
že den – to víš! – ubíjíš po
dni.
A pokud, co říkám, ti je
nevhodné,
neváhej – a ubij i mě.
XLIV
Jak směšně i to nejkrásnější
dílo,
jak trudně by působilo
na spáleništi uloženo,
kde uhly ohlodává hmyz?
XLV
Náš krásný Mozart!
Tolik oslavován.
Nezemřel zoufalstvím?
Nač teď tolik pompy,
když v poslední svůj
okamžik
proklínal své zrození?
XLVI
Možná:
dá se žít bez chleba,
bez vody, bez vína,
kdo však chtěl by žít bez
žití?
XLVII
Nezesměšňuj moji lásku:
jak k tobě, tak
k moudrosti!
XLVIII
Mou největší
moudrostí
asi mělo být:
vůbec se nenarodit.
XLIX
To že je tvá
vznešenost? – ó Eróte můj drahý?
As moudrý být a naučit se to
vše ctít:
i pro ta vše zákoutí, skrýše
a tajemství, i pro ty pachy:
že člověk může příliš krásný
být, je-li nahý.
L
Proč neříci:
jsem veliký?
Abych se pak neskácel?
Vždyť jak tu výšku unésti!
LI
Co je i co není,
v mystériích se zjeví
veršem rytmickým
Hérakleitovým…
LII
Proč mi unikáš?
Zda víš, kdo jsem já?
A zda víš před věky,
to že se nesluší:
milenci utíkat?
LIII
Co je nad lásku
vážnější?
To nevíte, že se nesluší
zahnívat na hnoji
„dobrého chování“?
LIV
Ó kdos smělče,
že chceš tvrdit,
kamenný ať je filozof?
Nechť tobě sluší ona póza!
LV
Ó bídný splíne!
Že se tě nikdy nezbavím? Nu
ať!:
stejně budu bojovat – a
psát!
LVI
Sto střípků bych
složit chtěl
v jeden lesklý velký
střep.
LVII
Jaký jsme lid, Horáci,
železným-li tvůj byl?
Ne-li již jen výkaly?
I to mnoho bylo by:
nejsme však nic…
LVIII
I Platón uznává,
každý že v sobě ďábla
má,
nechce uznat však:
vládu mu dát.
A to se mu vytýká!
Ďábelský je totiž dav.
LIX
Že filozofii nemáš
ráda?
Ó to mi nevadí!:
pro cos jiného rád tě mám.
LX
Nevím, co jsem – a
vědět mám!
Jedno však vím:
dobro ctím!
LXI
Jsou ideály
a mnohý jimi pohrdá.
Jsou ideje
– jako jediné skutečné.
LXII
Oh, drahý Freude!
Jen mi neříkej,
Amor že mě zmáhá,
vždyť to vím!
LXIII
Báseň bídná když se
vine
jak dýchavičná řeka,
ó nesebere tolik bídy,
jak ta, jež střípek slyne:
též ne tolik radosti.
LXIV
Bujarostí vykup
nebe!
Bujarostí vykup bídu,
již ti báseň „skvěle“ přede
shnile ležící v klidu.
LXV
Je už jen otázkou,
zda můj pes je pánem mi,
či já mému psovi spíš
pána dělám procházkou.
Ne že by chtěl vyvenčit:
to mě zrovna napadlo ven jít.
LXVI
Co si mám myslet,
podívám-li se do zrcadla?
To jsem já?
A kde je ta krutá vřava!:
chce se mi křičet.
LXVII
Záviděl jsem tomu střevíčku,
její že svírat směl nožičku.
Jen: nos nesmíš mít,
střevíčkem jejím chceš-li
být.
LXVIII
Cicerone!
Řekni, kdo víc
než uměřený stoik
krásu vnímat má žití?
Shrben jeho tíží
rozpustilost cítí,
s níž se naše komedie
hraje:
ó Cicerone!
LXIX
Ó nevěřil bys, jak
rozpustilí
mohou být ti,
kdož nejvážněji znají žít!
LXX
Až si budeš dávat rum:
na to si vzpomeň:
k radosti třeba je
se protrpět.
LXXI
Jak Achillovi muselo být,
když Patroklos trudně pad,
tak i mně se bude žít,
až budu zase sám…
LXXII
Někdy, když hvězda padá,
pohled na ni víc se zdá
než sladký rumu pach
a družný přátelský tlach
v zapadlých hospodách…
LXXIII
Proč jsi, Michelangelo,
tvořil Davida tak krásného?
Cos do něj dal,
že ochromnu celý,
když se na něj podívám?
Pozor, Buonarroti,
měl sis dát,
by nebyl krásný tak!
Až uvidím ho ve skutečnosti,
nezamiluji se do něj pak?
LXXIV
Těžko říct,
co bych chtěl víc,
než svět pochopit.
LXXV
Jak se mohu radovat,
když jsem sám?
Ó mlč! To si nepřipomínám!
LXXVI
Řeč hutná
hutně zní:
v páru slov když
najde duch svou skrýš.
LXXVII
Metrum zachovej,
na rým se vykašli!
Bez metra básně není,
bez rýmu říkanky.
LXXVIII
Být básníkem?
Tak říkat si
a tlačit se u koryt
inspirace chabé:
básnit pak výkaly?
I to zve se básnění
pro dav způsobný!
Nikdy však pro Múzy!
LXXIX
Po tvém vzoru, Catulle,
skládám verše své.
Snad mou drzost mi promineš,
snad se i podivíš,
každopádně končím teď a tobě
přeji již,
bys dalších tisíce let
v duších velkých žil.