Petronius Arbiter, známá postava z románu Quo vadis, neboli Gaius Petronius, o němž hovoří Tacitus ve svých Letopisech, je pravděpodobným autorem fragmentů antického románu Satirikon. Žil za panování císaře Nerona a byl pokládán za dokonalého požitkáře, za znalce umění, za rozhodčího ve věcech vkusu. Tacitus ho líčí jako muže dobrého charakteru, statečného, schopného spáchat sebevraždu s dokonalým pohrdáním smrtí. Zdá se, že ačkoli si Petronius za smysl života ustanovil požitek, pohrdal pouhým chtíčem a lidskými neřestmi. Ty ostatně vyčetl i císaři Neronovi ve své závěti. Velká část jeho díla byla brzy zapomenuta, ale přes celý středověk až do dodnes toho přežilo nemálo, což je možná s podivem. To, co totiž ze Satirikonu známe, je nikoli jen v rozporu se středověkou morálkou, nýbrž je zde slyšet ten veselý, satirický, skotačivý duch, jakým vynikal Boccaccio, Rabelais či Chaucer. Ba dalo by se říci, že Satirikon je mnohem přízemnější, je jakýmsi Candidem bez poslání. Od Candida se liší také tím, že je, dosti moderně, psán v první osobě, že obsahuje jen banální, nicméně jistě i kuriózní, příhody ze života, které spojuje cynismus. Autor píše vlastně primitivní reportáž, v níž jednoduše vysvětluje motivy, skládá události, obsáhle cituje řeči, občas se zabývá také svými vlastními pocity. Nejde ale v žádném případě o pornografii, o nevázanost nebo něco, co mělo šokovat, jakkoli to pro mnohé šokující být může. Všechno je líčeno suše, střízlivě, ba dosti přesvědčivě, takže člověk při čtení Satirikonu začne věřit tomu, že životní styl určitých skupin lidí byl, je a bude vždy stejný.

Vypravěčem Satirikonu je vzdělaný mladík, propuštěnec Encolpius, dále vystupuje jeho přítel Ascyltos, také propuštěnec, rétor Agamemnon, a jinoch Giton, o nějž oba přátelé žárlivě usilují. Nejprve zažívají nepříjemné dobrodružství u kněžky Quartilly, děj pokračuje k hostině u propuštěnce Trimalchiona. Na útěku odtud se dva přátelé a jejich miláček seznámí se směšným básníkem Eumolpem, který vypravěče a Gitona zavede na loď, jejímž majitelem, a to v té chvíli právě přítomným, je kapitán Lichas s milenkou Tryfaenou, jíž kdysi oba nějak ublížili. Dojde ke konfliktu a zase ke smíru. Nastane ale bouře, během níž se kapitán utopí. Encolpius, Eumolpus a Giton se poté dostanou do Krotónu, kde zažívají další dobrodružství. Závěr románu se dochoval jen v ne zcela srozumitelných fragmentech.

Proč by měl být ale Satirikon zajímavý a slavný? Představoval určitě po dlouhou dobu pozoruhodně svobodnou výpověď o životě tak, jak si ho evropská kultura nechtěl příliš přiznat. Nejedná se totiž o satiru, o zesměšnění, o kritiku, i když pod touto nálepkou se mohl cítit nejbezpečněji – jde o život bez výše a níže. Motivy jednání postav Satirikonu nejsou moc lichotivé, ale zároveň jsou vyloženy jen letmo, jaksi v přirozeném sledu různých tuh a hnutí. Neexistují tabu, ale ani porušení tabu. Text může provokovat představivost, ale nemá to podle všeho v úmyslu. Na druhou stranu obsahuje různé postřehy a poučení, zprostředkovává barvy života, ale bez fantazie a tvůrčího vzletu. Ačkoli ne v jednotlivých faktických podrobnostech, přece jen v celkovém vyznění je to život tak, jak ho obvykle žijeme – život plynoucí od faktu k faktu, na nichž občas a chvilku ulpíme svými city, svým vědomím. Život bez historie, bez morálky, život faktický, právě-přítomný.

Dnes už můžeme číst Satirikon bez pohoršení, nemusíme se zabývat tím, že vlastně jde o kritiku nějakých činů, nějakého způsobu života. Získali jsme svobodu připustit de facto cokoli v uměleckém díle, ve veřejné debatě, v úvahách nad dobrem a zlem. Podobně na tom byl zřejmě i sám Petronius. Jenže jako kdysi před ním, tak i dnes před námi se objevuje život ve své nahotě, život jako množina událostí. Burroughs v Nahém obědu odkrývá úplně jiný typ nahoty – totiž nahotu jako vhled do hloubky, odhalenost od iluzí a lží, přistižení červa na dně všeho. V tom náleží, podobně jako Ginsberg, spíše do starého proudu západní kultury. Stejně Joyce, který je ovšem Petroniovi asi nejbližší. Podivuhodné na Satirikonu je nicméně to, že – na rozdíl od Odyssea – nemá žádné umělecké, tvůrčí ambice.

Lze pochopit, proč byl Satirikon tak populární v sedmnáctém a osmnáctém století, i to, že stejnou roli – inspiraci ke vzpouře svobodného ducha proti šněrovačce vnější morálky – hrál také později. Král je nahý, to říká dodnes; jenže jakmile je něco takového obecně uznáno, situace se mění, neboť vzniká otázka: co s tím, že je nahý? Moje odpověď je: obléci ho nyní do opravdových šatů. Co tím chci říci? Má-li mít život ještě jiné dimenze, než jsou lineární fakta, která podává Satirikon, musí být schopny podívat se do tváře neidealizované linearitě Petroniova díla, musí se vystavit pohledům dítěte, které řeklo „král je nahý“. Nejpoctivěji se tohoto úkolu chopil zřejmě Kerouac, který z linearity faktů vyvolává trojrozměrnost mýtu. To je to, co nám ze Satirikonu zbylo.