Když jsem v nultém čísle Tématu psal o Janu Křesadlovi dva odstavečky (v článku Kuběna, Křesadlo, Vladislav), znal jsem jeho tvorbu jen zprostředkovaně a chtěl jsem se této podivuhodné osobnosti české literatury věnovat brzy podrobněji na základě vlastní četby. To se stalo až nyní po čtyřech letech, kdy jsem se nechal vtáhnout jeho románovým triptychem Obětina. Byl jsem nadšený i zklamaný, protože jsem si stále lépe uvědomoval, jak vysoko se tento autor tyčí nad horizontem české literatury, ale zároveň jak zůstává prázdný a těkavý, ne-li přímo bezobsažný. Co Křesadlovi nelze upřít, to je řemeslo. Kniha je nádhernou přehlídkou slovesného umění, vzdělanosti, ironie a inteligence. Ba dá se říci, že v tom tkví její smysl. Děj je povrchní a zbytečný, jde o karikaturu lidstva, z níž nelze vyčíst nic smysluplného. Velmi důležitým námětem, vinoucím se všude jako červená nit, je jakási anatomie lidské sexuality či sexuální perverze. Jde o demonstraci analytické systematičnosti, nikoli o prožitek. Křesadlo je sotva něčemu tak vzdálený jako existencialitě. Jeho duch je pitevnický, povrchně sjíždí kolem po detailech, aby je vyložil, uspořádal, dal do kauzálního řetězce, ale nezajímá ho člověk jako osoba. Vytváří konstrukci, nikoli umělecké dílo.

Ještě než se letmo dostanu k samotné Obětině, k její struktuře a ke konturám jejího příběhu, chtěl bych zmínit, že bych ji vnímal o dost lépe, kdybych neznal Joyceova Odyssea a Burroughsův Nahý oběd. S Joyceovým dílem sdílí přehlídku slovesného umění, ironii, veselé až fraškovité pojetí děje, smysl pro životní banalitu a smrdutost, vzdělanost, intelektuální sílu, Joyceův člověk je však plný prožitků, vnímá sebe jako problém, je otevřený mystériu smrti a lásky. Křesadlo mohl ještě chápat svou karikaturu člověka jako jasný protest proti ní, podobně je tomu u Burroughse. Jenže ať si každý srovná Křesadlovo a Burroughsovo pojetí sexuality! U Křesadla jsou lidé strojky na sex, na touhy, na nápady, nejsou to však lidé.

Obětina (Národní divadlo Praha 2006) se skládá z trilogie, která je uvedena jakýmsi prologem ve formě veršovaného románu Fialový anachoréta. Jde o geniálně bizarní dílko, jež spojuje dokonalou knižní češtinu, mechanické, leč neúmorné, libozvučné verše, kouzelné, ba i dobrodružné prostředí staré šlechty, lekci o různých druzích sexuality spolu s didaktickými poznámky o morálce, pokrytectví, životních náhodách atd. Nejvíce obdivuji Křesadlům jazyk právě v tomto dílku a doporučuji ho každému, kdo je dostatečně zralý na sexuologické vidění sexu, ke studiu, zvláště mladým lidem. Jistě, celý Fialový anachoréta je dílko ironické, jazyk je této ironie součástí, tím však není vysmíván on sám. Naopak je geniálně ovládaným, zcela duchaplným prostředkem ke Křesadlovým cílům. V češtině jsem dosud o něčem podobném, až na Jiřího Kuběnu, nikdy neslyšel. Jenže Kuběna je silný spíš ve své vizi, v obsahu, než ve svém řemesle, a tak se tolik nehodí ke studiu. Děj Fialového anachoréty je celkem svižný a zajímavý, plný různých bizarností, úsměšků a inteligence. Rozhodně jde o nejpovedenější část Obětiny. Hlavní chybou, jak už jsem řekl, je nivelizace člověka na sex a moc. Kdyby se tomu Křesadlo nějak šikovně vyhnul, mohl vytvořit něco mnohem trvanlivějšího, rozkošnějšího a zároveň hlubšího. Bohužel, nestalo se tak.

S první vlastní částí Obětiny se přenášíme do banální současnosti (čili do času před rokem 1989), v níž se Jindřich Henry, autor Fialového anachoréty, snaží svůj román prosadit vydavatelům. Dozvídáme se o spisovatelově banálním životě (samozřejmě jde hodně o sex), o situaci v emigraci, zejména mezi spisovateli-emigranty, neboť Henry žije jako český emigrant v Británii. Jediným trochu zajímavým momentem nejen této části Obětiny mi připadá despekt, s nímž Křesadlo přistupuje k soudobým ikonám české literatury a k české literátštině, k české emigraci vůbec. Říci pravdu takto naplno není opravdu v našich poměrech zvykem, ostatně je na pováženou pochybovat byť o Tylovi a Hálkovi. Na druhou stranu mi připadá věrohodná, a to velmi silně, ona vulgarita, pitomost a povrchnost českých spisovatelů, jak ji Křesadlo líčí. Věřím tomu, že tento podivuhodný člověk, stojící stranou snad právě pro svou výjimečnost, je mnohem autentičtější než všichni Škvorečtí, Vaculíkové, Kunderové a jiná „esa“. Když už nic jiného, měli bychom se aspoň naučit pochybovat o svých literátech…

První část trilogie je ukončena knihou Pangerach z pera Henryho kamaráda, totiž Ronalda Jakeše. Pangerach mi přijde jako patlanina všeho možného bez ladu a skladu, souhra náhod, bizarností, faktografická meditace nad tím, co by bylo, kdyby Bůh nebyl atd. Podle mne je napsána velmi nešťastně a autorova inteligence se v ní staví proti sobě. Ačkoli stále je možné, že by mohlo jít o záměr. Poslední dva díly trilogie v lecčems připomínají Pangeracha, jsou však méně fantastické. Henry se snaží dosáhnout slávy tak, že na svou stranu získá dosti významného spisovatele (Kunderu?) – za tím účelem hledá, dosti bláhově a bezhlavě, v jeho knihách nějakou představu o spisovatelově perverzní sexualitě. Chtěl by po své ženě, a když se mu nepodaří ji přesvědčit, získá pro ten účel jednu narkomanku, aby vyšla vstříc touhám dosti slavné ikony; tak si, aspoň podle Henryho představ, může neznámý spisovatel získat pro svou práci uznání, jaké si podle něho zaslouží. Jde o duchaplnou frašku, směs náhod a znovu bizarností a sexuologické didaktiky. Za tím vším lze ale vycítit, aspoň myslím, výsměch slávě spisovatelské, výsměch celé branži, která postrádá jakoukoli velkodušnost a duchaplnost. A je to právě duchaplnost, i když jaksi samoúčelná, co je pro Křesadlovu Obětinu nejtypičtější. Ba, určitě by knize prospělo i méně duchaplnosti a více prostoty a autenticity. Ovšem vzhledem k tomu, že i pouhá duchaplnost (čili esprit) je v Česku velmi vzácná, přečnívá Křesadlo podle mého názoru vysoce přikrčený masiv českého moderního písemnictví spolu s jenom několika nemnohými literáty. Tak by se o Obětině mělo učit jako o jednom z našich nejvýznamnějších románů, ačkoli vlastně nemá valnou úroveň.