22. červenec

Procházel jsem se opět v lese a přemýšlel trochu nad církví. Je jisté, že podle těch názorů, které tvrdí, že každý má nárok na své křesťanství, že všechny obřady jsou fraška a význam má jen neurčitá, vřelá niternost, je církev nesmysl a rouhání. Ať mi také nikdo neříká, že Kristus chtěl založit právě takovou církev, jaká je, vždyť nejsem tak slaboduchý. Asi nikdy také nepřistoupím na dogmata, která mají platnost jen v rámci instituce a nestojí za nimi nic než institucionální sankce, neboť na půdě filozofie jsou to většinou jen chabé výmysly pro lid.

Myslím, že to všechno by přijali všichni vzdělaní preláti všech dob, avšak přesto by trvali na smysluplnosti církve – a já bych jim dal zapravdu. Nebylo-li totiž Kristovým cílem zcela vyhladit lidský rod všeobecným mnišstvím, mystickou rozervaností, nenávistí k věcem přirozeným a neplodnou náboženskou horlivostí, nýbrž naopak, potom musí i křesťanství tak či onak přistoupit na pravidla praktického života.

Všechna náboženství vznikla zřejmě z dvojího důvodu: jednak aby člověku dala „metafyzický horizont“, který nutně potřebuje a bez nějž už není podstatného rozdílu mezi člověkem a zvířetem, a jednak aby zajistila život v jeho správných a přirozených mezích (tak všechny starověké, křesťanské i islámské zákony se opírají o náboženství). Zde je už jasný vztah mezi náboženstvím a morálkou národa a také tedy mezi náboženstvím a politikou.

Všechno, co je pouze niterné a nedostane ani formu, ani výraz, jako by ani nebylo. Myšlenku, kterou neumíme vyslovit, prostě nemáme. Když ještě vezmeš v úvahu myšlení prostého lidu, je ti jasné, jaký výraz náboženství musí mít. Vždy tomu tak bylo. Srovnej to s výrazem filozofie, tedy něčeho, co vytvářejí lidé s vyšším duchem, a zkus si představit, jak asi je filozofie přístupná lidu (nic na tom nemění fakt, že „studovat“ ji může kdokoli, kdo si zamane – „studovat“ ovšem není zdaleka totéž co pochopit). – Nemyslím, že by se protestanté v tomto smyslu něčemu vyhnuli, spíše naopak. Jejich víra je jako nepodařené umělecké dílo, v němž má umělec mnoho co říci, ale nemá k tomu prostředky. Vyhnali umění z chrámů a teď nemají nic než touhu, které chybí výraz. Když se na ně podíváš napoprvé, vidíš chlad, v nitru jsou však příliš vřelí. Díky tomu, že tato vřelost nemá výraz, piplá se v biblických citátech a nesmyslně dlouhém modlení, spíše podléhá plané horlivosti a prázdným fantasmagoriím, než je tomu u katolíků. Nakonec celá reformace byla v jistém smyslu jen přemrštěná zbožnost.

Lid vidí nadpřirozeno po svém a nemá ducha pro filozofické abstrakce – proto také potřebuje zázraky, hmotné duchy, relikvie atd. Kdo mu to však vezme, vezme mu celou jeho víru, jejíž výraz je sice primitivní, ale jejíž jádro, které je bez tohoto výrazu nemožné, je často čistší a silnější než u všech pochybovačů, teologů a vědců zároveň. Nikdo nechápe lidské srdce, kdo pohrdá jeho prostotou.

Prostý lid měl nakonec vždy zdravé instinkty: nikdo více nepohrdal náboženskou přemrštěností, ta přišla až se znuděnými syny šlechty a obchodníků. Pokud šli sedláci za tím či oním reformátorem, pak vždy spíše z ekonomických či politických, nikoli z náboženských důvodů. Vždycky si sice vážili lidí, kteří šli dobrovolně do chudoby, špíny a poníženosti, ale nikdy je nenásledovali. Kdyby jim tito lidé chtěli rozkazovat, sotva by je poslechli, a tak by náboženství v rukou asketů ztratilo svou politickou roli a uvedlo vše v anarchii.

Církev jako každá politická masa má své chyby, a ty může usměrnit jen politik, ne však náboženský horlivec. – V této zemi nemá ovšem náboženství zdaleka takový praktický význam, nýbrž vládnou tu peníze a obchod. A ti důvěřiví lidé si někdy opravdu myslí, že tam, kde vládnou peníze, může být ještě nějaká mravnost.

Chci se ale ještě vrátit k některým námitkám proti církvi. Nelze totiž zcela tvrdit, že každý má mít právo na své křesťanství. S náboženstvím je tomu stejně jako s jazykem, myšlením či mravy: tyto věci jsou lidem společné, řídí se společnými zákony, což vyplývá ze společné přirozenosti člověka. Avšak všechny tyto věci, pokud tvoří člověka, tvoří především samostatného jedince, který má svou jedinečnost právě díky společnému lidství. Jinak by si nebyl vědom ani sebe sama.

Církev zároveň nikdy nemůže ublížit filozofii, jako také nemůže změnit skutečnou pravdu, avšak může zabít filozofa. Pokud to dělala z pouhé náboženské nesnášenlivosti, či snad z osobního záští a z touhy po majetku, pak je to více než zavrženíhodné. Nelze to vůbec zavrhnout ale v případech, když ať už filozofové nebo blouznivci chtěli podrýt její autoritu a nebrali ohled na politické zřetele. Pád katolické církve by jistě v minulosti znamenal pád celé evropské civilizace do těžko zvládnutelné anarchie, jako je tomu v této zemi.

Pravda má být lidu přístupna vždy jen ve výrazech, jež jsou mu přiměřené. Tím, že se věda prohlásila za jedinou nositelku pravdy, pravdy prostým lidem naprosto nepřístupné, rozbila z malicherných důvodů pevnost, v níž spočívala lidskost prostého lidu. Pravda vědy je však nepřístupná i samotným vědcům! Představují ji šílené teorie, jež nikdo nechápe, teorie plné nestravitelných, nesmyslných pojmů. Lze pak mluvit o anarchii naprosté, v níž se utopí i to všechno, co by snad mohlo být ještě zdravé. Myslím, že jsem tu dostatečně obhájil, proč jsem ve sněmu hlasoval proti zákonu o povinné školní docházce.

Co na tom, zda je Země placatá, či kulatá! Vytvoří a podepře snad pravda o tom náš životní projekt, naše hodnoty a mravnost? – Vůbec nechci, jako Rousseau, bojoval proti vědě a umění. Tyto činnosti však přísluší jen některým lidem a jsou jaksi navíc. Není pravda, že by snad lidé proto, že se jinak navzájem hodně podobají a že si jsou před Bohem rovni, mohli mít stejného ducha.

Nuda a osamocenost mne trýzní. Proto půjdu brzy spát a zítra se zas vydám do lůna společnosti zdejších lidí.

23. červenec

Celé dopoledne jsem strávil procházením se po městě a příležitostným mluvením se zdejšími lidmi. Ani za několik hodin jsem nemohl najít nikoho, kdo by mne zaujal. V poledne jsem šel tedy do hostince a přemýšlel nad dnešními zážitky.

Velmi oblíbeným tématem hovoru je tu znechucenost prací. Jak to přijde? Řekl bych, že nové stroje sice ulehčují práci, avšak dělají ji jaksi absurdní. Jednak proto, že fyzická práce u těchto strojů je často nepřirozená, dále proto, že člověku berou osobní vztah k tomu, co vyrobil, a konečně proto, že živý jen neužitečný, zhoubný konzum – takže, kromě zisku, je vykonaná práce zcela zbytečná.

Mluvil jsem také s jedním lékařem, z jehož slov vyplynulo, že člověk je pro lidi od tohoto řemesla jen kusem hmoty, materiálu. Důležité je naopak to, zda dostávají peníze. Rád mne poučoval o mnoha faktických detailech své profese, na člověka však ani nepomyslel. Lze říci, že kdyby záleželo na těchto hlupácích a kdyby oni měli stvořit člověka, stvořili by jen mrtvolu. – Lékaři jsou tu také velkou hybnou silou. Cokoli řeknou, to je hned dodržováno, ba s téměř větší úzkostlivostí než ve středověku nařízení kněží. Nic na tom nemění, a to je hodně zajímavé, fakt, že lékařská věda své postoje často mění a odvolává, co tvrdila, aby tvrdila to, co odvolala. Lidé, vykořenění z tradic a žijící jenom pro svůj fyzický život, se tak nechávají bezhlavě ovládat, aby dělali pro totéž zdraví během krátkého života i několik protikladných věcí. Bláznové kralují bláznům.

Výrobci léků jsou velkoprůmyslníci, o nichž nikdo nedokáže bezpečně říci, že by snad upřednostnili zdraví lidí před svým vlastním ziskem. Je pravda, že by je měly držet na uzdě zákony, ale ty mají spoustu mezer. Skoro se zdá, že má-li být lékový průmysl opravdu výdělečný, musí lidem vnutit co nejvíce léků bez ohledu na jejich skutečnou potřebu.

Příčinou toho všeho chaosu v lékařství, přelidnění a degenerace populace je panický strach ze smrti, který žene zdejší lidi do jícnu marného útěku před nezbytným. Jejich život je nakonec stejně prázdný jako život mrtvol. Zemře-li někdo ve třiceti letech, třebaže po životě smysluplně prožitém a smířený s Bohem, je podle nich ubohý, ve skutečnosti je tomu ovšem naopak, neboť co na tom, žije-li se sto či dvě stě let, žije-li se prázdně? A naopak, žije-li se vskutku plně, není délka života zásadní výhodou. Těmto lidem, kteří se tak bojí nevyhnutelné smrti, protože nemají náboženství, nezbývá nic jiného než jejich Babylón.

Po obědě jsem se vrátil domů a začetl se do jakéhosi časopisu. Našel jsem tam samé ploché články, plné nesmyslů. Kuriozita tu váží více než myšlenka a slátanina více než dobrá literatura (pokud tady vůbec někdo tuší, jak dobrá literatura vypadá).

Díval jsem se také na televizi plnou hloupých rozptýlení, která zdejší lidé nutně potřebují, aby zapomněli na svou vnitřní prázdnotu. Nebude dlouho trvat a jejich myšlení se bude podobat duševnímu životu opic, neboť i dětská pohádka je oproti jejich zábavám příliš metafyzická a komplikovaná. – V každém filmu musí být aspoň jedna soulož, aby se zdejší zdegenerovaní impotenci ukojili, když sami nemohou jinak. Člověk má nakonec pocit, že není jiného důvodu, proč se tu všichni se všemi nepáří přímo na ulici, kromě jejich nemohoucnosti.

Marně pátrám po skutečné radosti, již by mohli mít ze života. Jedinou „radostí“ je pro ně zapomnění, kterého dosahují velmi často a velmi různě, až zapomenou, že na tom, že vůbec žijí, je něco nevšedního a krásného. Neumějí pít ani jíst, neumějí myslet, neumějí se milovat, nemají city, nemají Boha, neznají srdečnost a lidskost…

Když dále uvážíš, že jejich řeky jsou mrtvé a špinavé, jejich vzduch, půda, lesy a vše ostatní také, co dostaneš než naprostý úpadek a zkázu? Výrazným rysem krajiny jsou tu odporné komíny, vypouštějící do vzduchu nesčetné jedy – a lidé si už na ně zvykli. Jaký je to rozpor s tou neustálou péčí o vlastní zdraví, s tím otročením lékařské vědě!

Čím dále tím více se mi zdá, že zhoubou tohoto století je průmysl a pokrok. Po tom všem, co jsme zažili ve dvacátém století, je největším zločinem proti lidskosti, z něhož jaksi pramení všechny ostatní, úsilí o celkovou změnu světa k lepšímu. Nejen že neznáme a nikdy nebudeme znát sepětí všech příčin, které vytvářejí to, čemu říkáme svět, čili můžeme se bona fide dopustit fatálních chyb při zanášení velkých změn, ale navíc tím, že někoho vůbec napadá to, že by změnil od základu svět, vzniká jakési titánství, které se vymyká všem přirozeným řádům a může se cítit oprávněné činit všechno. – Otevřu si láhev vína a pro dnešek končím.