Známe z historie nejrůznější morálky, kodexy a obyčeje, ba neustále se potýkáme i s naší vzájemnou růzností, jak spolu žijeme, sousedíme, jak do sebe narážíme. Někomu vadí to a někomu ono, dvě podobné situace v různém obsazení mívají odlišné vyznění. V člověku se neustále mísí omyl se slabostí, zanedbáním, útěkem, sklonem k pohodlí apod. Každý ale asi cítí rozdíl mezi tím, kdo udělá něco špatného třeba pod vlivem vrozených sklonů, vlivu prostředí atd., ale kaje se a hledá odpuštění, a mezi tím, kdo se narodil tak, že ho netrápí nic, nedostal se do žádného pokušení, nikdy nemusel vést žádnou mravní bitvu, je prostě „čistý“. Ale může být člověk vůbec čistý? Není to sebeklam? Nový zákon říká velmi radikálně, ba je na tom celý postaven, že to sebeklam je. Každý, jde-li do sebe, najde důvod, proč se zabývat sám sebou. Ne snad ve smyslu, že si vezme nějaký seznam definic hříchů a vin, aby je v sobě hledal, diagnostikoval a odstranil, čili stal se čistým. To je právě iluze, že by člověk mohl tak či onak vystoupit nad sebe sama či nad bližního, učinit soud, vyměřit trest a vyjít z toho ven. On je totiž vždy ten porušený, ne ten čistý, nemůže se pozdvihnout nad sebe, může pouze být se sebou. Pravé pokání tak nevyplývá ze soudu nad sebou, z jistoty vlastní viny, nýbrž z toho, že člověk chce být pravdivý, čili z autenticity.

Nikoli to, že vyjádříte své pocity nebo že dovedně zkonstruujete nějaké dílo, nýbrž to, že si všimnete něčeho radikálně nebanálního, co tvoří základ života jako života, je kořen umění a jeho moci. Třeba si to ani nebudete chtít přiznat, ba budete před tím utíkat, nicméně jestliže to nakonec, často v boji sami se sebou, vyjádříte, jste umělec. Všechno ovšem, včetně toho, co lidé označují slovem Bůh, může být mělké a banální, cokoli lze vtáhnout do takového modu prožívání, v němž to ztratí veškerý život. Proto ani morálka, ani amorálnost, ani Bůh a ani Satan umělci nezajistí autenticitu, zvolí-li si je za téma. Tématem musí být on sám tím, co on sám prožívá v takové hloubce existence, že tak odhaluje existenci samu. Nesmí mluvit o tom, nýbrž musí mluvit to. Nevyzdobuje život, nýbrž je životem. A zde vzniká pozoruhodný paradox, neboť život, který není povrchním přežíváním, stojí svým těžištěm mimo život zde, totiž ve věčnosti. Umělec zná a svým dílem představuje kontinuitu života, která ale fyzický život de facto popírá. Proto hlasuje pro život i proti životu, proto vždy musí být jeho dílo tak či onak imaginární, neboť není slučitelné s absolutní plytkostí smyslové reality přežívání.

Jeho úkolem není být vzor dobroty a moudrosti, nýbrž odemykat lidské nitro tak, aby se jeho prožitky, včetně prožitku vzorů, mohly stát autentické, aby si člověk pustil k tělu to, co prožívá, byť tak bude ztrácet mnohé samozřejmé iluze a bude se cítit osamocený. Také ale jeho úkolem může být stěží pouhá kritika a negace hodnot či přesměrování současných hodnot na jinou kolej. Samozřejmě a na druhou stranu se umělec jakožto pouhý člověk v tom, co vytvořil, snaží, ať chce či nechce, o různé cíle. Mohou být i politické i morální, nicméně ty představují tu rovinu díla, jež bytostně není uměním. Umění neexistuje nikdy v nějaké vskutku ryzí čistotě, je vždy součástí směsi z různého materiálu, jímž se umělec pachtí vyjádřit to, co je věčné, svými ryze efemérními možnostmi. A stejně tak není umělec jakožto člověk pouze a především umělcem. Kromě toho, že dokáže vyjádřit hloubky existence, to může být piják či abstinent, slaboch, „dobré srdce“ nebo naopak závistivec a mstivec atd. Není ale na nás soud nad ním, ba jeho osobní život by nás měl zajímat nikoli z důvodu morálního zhodnocení, ale spíše z důvodu pochopení kontextu jeho autenticity, v níž prožíval právě to a to, čím jsou jeho díla typická (třeba zvláštní druh smutku, třeba faustovskou hysterii). Jde-li nicméně o někoho, kdo byl opravdu mimořádným umělcem, bude zřejmě patrné to, že takový člověk žije svou autenticitu tak široce, že ta vytváří jakýsi paralelní svět, jak je bohatá na prožitky a na látku. Tak třeba Dante, Michelangelo, Shakespeare nebo Proust. Osobní život těchto lidí je pouhý, u Shakespeara dokonce skoro úplně neznámý, bezvýznamný pendant k jejich dílu. Oproti tomu jiní geniální umělci, jako např. Sofoklés, Cervantes, Goethe či Beethoven, přetavují život ve smyslu zde a tady v mohutná fragmentární díla, která jej vyčerpávají.

Jinou a podstatnou otázkou zůstává to, zda umělec jakožto umělec má právo cítit se nějak vyvázán z obecných hodnot a zvyklostí. Zdálo by se, že ano, protože umělci byli vždy svobodní a svébytní, což se ve velmi ostrém světle ukázalo s nástupem měšťácké morálky. Ale autenticita je především závazek, nikoli volnost. Morálka nemůže být v umění zavržena, protože umění je nejlepším úvodem do morálky – ano, i Zpěvy Maldororovy! Je-li někde snad autenticita, je tam i věčnost, čili novozákonní horizont morálky. Umění vždy zpochybňuje morálku přežívání, ale vždy ve prospěch morálky žití. Proto je posvátné. A proto umělec jako umělec nemá právo morálně selhat, byť tak činí jako obyčejný člověk. Nemůže také zničit obecnou morálku jen tak, nýbrž měl by ji zušlechtit a prohloubit, což jistě mimo jiné bude též znamenat, že ji může v lecčems usvědčit z amorálnosti.

Umělec může být obžera, smilník, zloděj či vrah a zrádce, nikoli však jako umělec. To z něj umělce nedělá v žádném ohledu. Představa umění jako lesklé cetky, kterou se zdobí hody vepřů, nazývajících se „intelektuálové“ či „umělci“, je naprosto zvrácená. Stejně tak se pouhá citlivost a tolerance, v nichž se idiosynkrazie různých umělců i těch, co se za umělce jen pokládají, mohou shodovat, nedá považovat za charakteristiku „uměleckých kruhů“ nebo „branže“. Branže i kruhy jsou to, co zaniká, co pouze – v lepším případě – zprostředkovává moc umělcovy autenticity. Proto může být herců a čtenářů Hamleta milion, ale Shakespeare je pouze jeden. Ostatně lze velmi pochybovat o tom, že většina herců či čtenářů pochopí tuto hru nějak do hloubky. Moc umění je nutně elitářská.

Kultura a civilizace žijí z velkých vzorů, velkých impulzů. V Evropě je to předně stále se vracející fascinace novozákonní zvěstí, ale i uměním a vědou, v nichž triumfy a zlomy jsou spojeny s několika desítkami konkrétních jmen. Přijetí výjimečnosti lidského osudu je sine qua non Evropy. V radikálním smyslu na každém konkrétním člověku nekonečně záleží, a to ne tak, aby nás to spojilo do jedné šedivé masy, nýbrž každý sám o sobě, a to právě v tom, v čem je sám sebou, v čem je tedy jinaký než ostatní, je nekonečně cenný. Odtud jistě plyne, že nadání, které odlišuje jednoho od druhého, nijak žádnému nepřidává či neubírá na jeho nekonečné hodnotě. Umožňuje však někomu dělat něco mnohem lépe než jinému, a to i s diametrálními rozdíly. A proto se z evropských dějin právě zdá, že to nejdůležitější přineslo pár jedinců, z jejichž dědictví různí lidé přijali – vlivem náhod i nadání – různé věci. Velký umělec se bude cítit puzen k velkým umělcům minulých staletí, protože autenticita vyděluje víc než schopnost a stejně tak více než schopnost lne na svazku s podobným, s autentickým.

Morálku a umění nelze odloučit právě proto, že morálka a umění jsou naprosto něco jiného, než jak se zdají být z pohledu všední samozřejmosti.