Proč by mělo být důležité, ptát se na vztah mezi umělcem a morálkou? A to tím spíše v dnešní době, kdy se morálka – až na fundamentalisty – nezdá zřejmě nikomu zajímavé a bezpečné téma. Právě proto mi připadá důležité věnovat se nejprve morálce samotné, neboť v ní, a nikoli v umělci, spočívá složitost celého problému. Jádro svých postojů ke vztahu mezi uměním a morálkou jsem vyložil v Tématu již dříve (Umění jako klíč ke křesťanství), zdá se mi však, že širší rozpracování je nezbytně nutné, a to jak pro morálku, tak pro umění. Předně úvahy nad morálkou dnes zápasí se dvěma klíčovými faktory, které patří k základnímu napětí současné západní civilizace – jedním z nich je přehodnocování hodnot, trend typický pro celé dvacáté století (v dobrém i ve zlém smyslu), druhým je zase přehodnocování relativismu, což je reakce na hodnotový chaos, způsobený přehodnocováním hodnot. Druhý trend má často fundamentalistické zázemí. A je to možná způsobeno tím, že nemá na své straně umění. Samo umění také neví kudy kam, neboť doba vzpoury je pryč, Ginsberg s Burroughsem jsou právě deset let mrtví, aniž by bylo jasné, jak by mohlo vypadat umění budoucnosti. Přitom morálka vždy byla, je a bude jedním ze základních témat umělecké tvorby, není-li nějakým latentním způsobem ukryta v úplně každém dobrém umění.

Nechci v žádném případě říci, že by se umění mělo dát do služeb fundamentalistům, a tak je zkulturnit, čili nastínit jim složitost života a osobního příběhu proti striktní nelidskosti jejich „zjevených hodnot“. Mělo by se spíše pokusit o řešení konfliktu, které může být sotva někde jinde než v nitru dnešních autenticky žijících lidí. Umění, jak už znáte moje názory na umění, je netriviálním, hlubokým vyjádřením takové autenticity. Tak je pro umění naprosto klíčová morálka (ne ve smyslu pouček, ale ve smyslu prožitku) jako pro morálku umění. Můj postoj vznikal jako mnoho let promýšlené východisko R. Rollanda, které vnesl do „velkého“ Beethovena. Nechci však, abych byl chápán jako „rollandovec“, je totiž možné, že to, k čemu jsem nakonec dospěl, s Rollandem až zas tak moc nesouvisí.

Vraťme se ale k fundamentalistům. Jaký je jejich základní argument v diskusích? Já bych řekl, že tento: nejsou-li hodnoty tradiční a pevně dané, dojde ke korozi a zničení všech hodnot. Docela podobně uvažují ti, kdo se domnívají, že člověk má věřit v Boha nikoli proto, že k Bohu má osobní vztah, ale především proto, že je součástí komunity, která oprávněně víru v Boha považuje za předpoklad veškeré morálky, bez níž společnost nemůže fungovat. Nebo jinak: všichni tito lidé implicitně uznávají, že život a přežití daného typu společenství je základní hodnotou, která utilitaristicky zdůvodňuje potřebu rigidní morálky a víry v Boha. To je velmi důležité východisko, které odkrývá podstatu takových hodnot: strach o přežití, onu neschopnost zorientovat se v životě a vynucování si jeho homogenity. Také by se dalo dobře hovořit o frustraci. Odtud vyplývá úzkoprsá nesnášenlivost, přesvědčení o tom, že všichni se musí podřídit témuž, neboť na všech závisí budoucí společné dobro, byť by to mohlo někomu třeba připadnout v rozporu s jeho svědomím. Svědomí je potom jistě mnohem méně důležité než definovaná morálka, neboť ta vede k přežití, kdežto ono je riskantním aktem libovůle, ve své podstatě ohrožujícím společný zájem všech. Bůh soudí podle své nekonečné moudrosti a může snadno v hnutí svědomí, byť mylném, rozeznat pravou poctivost, mravní ryzost člověka – vidí totiž až do hlubin jeho srdce. Tohle mechanismus, jímž působí tlak vnějších podmínek zde na zemi, není schopen. Proto je-li ta či ona morálka podmínkou přežití, nelze se spoléhat na to, že příroda nechá přežít každého, kdo to myslel dobře, nýbrž musí se počítat s tím, že se naopak celému společenství povede zle, pokud se danou morálkou nebude řídit.

Existují, mám za to, dvě základní námitky proti fundamentalistickému pohledu. Tou první bych se chtěl podrobněji zabývat zde, tou druhou v příštím článku. Předně jde o to jasně ukázat, že morálka, pochopená fundamentalisticky, není tak morálka ve smyslu něčeho, co má rozlišit dobro od zla, nýbrž je spíše souborem zvyklostí, jež se přirozeně mění po celé dějiny lidstva, ať už se to fundamentalistům líbí, nebo nikoli. Odtud vyplývá námět dalších úvah: je totiž zřejmé, že pravé hodnoty dobra a zla musí spočívat hlouběji, mimo dobové zvyklosti, mimo subjektivní omyly, vrozené vlastnosti atd., tedy mimo to, co je na člověku to vnější, to, co nevyplývá z jeho identity, čili z jeho svobody.

Za jednu z nejpůsobivějších heuristických vizí evoluce zvykových pravidel považuji myšlenky F. A. von Hayeka. Tento ekonom, který ve své vědě dokázal nemálo, aby nakonec přešel do mnohem větší šíře prozkoumávání základů fungování společnosti jako takové, kladl vždy velký důraz na schopnost společnosti regulovat samu sebe. Zatímco stroj, zkonstruovaný člověkem, funguje tak, že jej lze přehlédnout a ovládat podle plánu, společnosti, přesahující určitý počet lidí, musí mít jiné mechanismy přizpůsobování se okolnostem, neboť jsou příliš složité. „Okolnostmi“ nerozumím nějaké náhlé změny, vyžadující např. konformitu s nějakým dobyvatelem, nýbrž pozvolný tlak ekonomických, sociálních, geografických a jiných faktorů. Dalo by se také mluvit o stylu života. Jiný bude v nomádské společnosti, jiný v zemědělské či v průmyslové. Některé věci lze připsat klimatu, možná také zvláštní paradox v pojetí sexuální morálky, kdy na katolickém jihu vítězí po staletí uvolněnost, kdežto na protestantském severu spíše puritánství. Přitom katolicismus je oproti protestantismu v sexuální morálce podstatně méně liberální. Ba ze všech národů, žijících v teplých krajích, jakoby sálá cosi z Boccacciova Dekameronu, kdežto chladné kraje přejí více niterným vášním. Ale ať už je to tak nebo onak, jisté je, že různé, ať už zeměpisně či časově, společnosti se liší ve svých zvycích. Ostatně je to vystiženo již v pořekadlu: jiný kraj, jiný mrav. A nejde o nějaké kosmetické odlišnosti. Dobře to ukazují slavné Hérodotovy Dějiny, ale myslím, že to není třeba rozvádět. Je, myslím, jasné, že to, co se někde považuje za smrtelný hřích, jinde může být oslavováno jako krásný čin.

Různé kultury přežily různou dobu s různými morálkami, přičemž u žádné zřejmě nejde říci, co bylo její morálkou „původní“, které by se měla držet, aby přežila déle. Přežití je spíše otázkou příhodných okolností a schopnosti pružně se přizpůsobit. Zvyklosti vznikají od společenství zvířat až po vysoce organizované mnohamilionové státy nikoli jako rozhodnutí naší vůle, ale jako něco, co čeho se rodíme, a co ovlivňují výrazně nadindividuální tendence, hýbající seskupením. I ti, kdo si myslí, že mohou být vědomým ztělesněním „potřeb doby“, jsou jen figurkami v širším procesu, který není v žádném smyslu slova uvědomělý, leč děje se pouze jako neustálé hledání rovnováhy sil, rušené novými impulsy, novým vychylováním ze starých kolejí. Někdy se to děje rychleji, někdy pomaleji, vždy však zde na našem dvorku bez nějaké vertikály, bez pravého dobra a zla.

Společnosti, jejichž osud spočívá více na objevování nového než na konzervování starého, vyžadují nutně, jak podotýká Hayek, soutěž nápadů, a to i v oblasti zvyklostí, neboť je nemožné zároveň konzervovat zvyklosti a stimulovat změny, plynoucí z objevů. Zde ale snadno přispěchá fundamentalista s argumentem, že jsem právě učinil jakékoli porušení práva a morálky legitimním. Já ovšem hovořil o nápadech a o procesu, který není definován tím, že se někdo rozhodne řídit se těmi či jinými hodnotami. Není třeba porušovat zákony, aby ty se nakonec změnily v důsledku změny mentality lidí. Ovšemže změna může být k horšímu, tak či onak se změnám ale vyhnout nelze, a to ani pro společnosti zcela konzervativní. Nic lidské není věčné, a tak ani ryze lidské zvyklosti.

Můžeme ale přesto mluvit o evoluci pravidel? Je-li evoluce proces, který je schopen vytvářet živé struktury, různě je vylepšovat, ale zároveň i ničit, pak určitě ano. Záleží přitom velmi i na náhodě, jako ostatně výsledky bitev či místo dopadu velkého meteoritu. Pro někoho z toho může vyplynout nihilismus, čehož se obávají fundamentalisté, pro druhého naopak spíš soustředění se na debatu a soutěž samotnou, to je charakteristické pro liberály, k nimž se rád počítám. Ztotožnění se s otevřeným modelem civilizace, nebo jeho odmítnutí, přijetí možnosti a stejně tak strach z ní, to jsou věci související mnohem spíše s výchovou, s emocemi, s tím, co člověk právě prožívá, se společenskou rolí, již si připisuje, než s hodnotami dobra a zla, ač se za ně často ty i ony postoje ukrývají.