Už několikrát jsem různě zaslechl postesk nad tím, že (údajně) naší době chybí tzv. velký příběh. Emancipace různých utiskovaných vrstev zde na Západě bylo vesměs dosaženo a i kdyby ne tak úplně, přece jen jsou ty zbytky na velký příběh málo. Chybí nám prý skupina, za niž bychom se mohli brát, v jejíž osvobození bychom mohli doufat jako v něco zlomového, co by vtisklo další happyend dějinám. To by byl námět pro tvorbu, pro disputace, to by náhle intelektuální póza snadno nabyla na významu, to bychom si s kulturou, filozofií apod. mohli zas připadat v centru dění a mít proti lhostejnému byznysu a „vědotechnice“ pravdu. Kde ho, ten velký příběh, však znovu najít? V globalizaci? V bídě třetího světa? Ve změně klimatu či v boji za záchranu přírody? Jistě, všechno jsou to cíle ušlechtilé, stojí za to jim obětovat dobu svého života, nicméně jsou příliš složité a neposkytují jasnou identifikaci s nad slunce jasnou morální pravdou nějakého my. Je ovšem vůbec žádoucí mít velký příběh? Myslím si právě, že nikoli, a proto píšu tento editorial a ne jiný.

Ne, nejsem odpůrce emancipačních hnutí, právě naopak. Hluboce si cením všech, kdo – byť někdy naivně a pomýleně – bojovali za emancipaci dělnictva, žen, barevných lidí či homosexuálů. Domnívám se ale, že samy o sobě ty příběhy nemají vůbec žádný smysl. Proč by mělo být důležité, aby dělník nebyl vykořisťován, homosexuál, přistižený in flagranti, zase zlynčován nebo aby žena měla stejná práva jako muž? To je podstatná otázka, bez které musí být všechno nadšení velkých příběhů pouze fanatické a nebezpečné. Bez ní neporozumíme ani cíli, za kterým jdeme, ani těm, jimž chceme pomoci, a už vůbec ne sami sobě. Spravedlnost a dobro by neměly být něčím samozřejmým, co chápe každý a co lze jen tak beze všeho uvádět se svatým zápalem do praxe. Nestačí cítit, že to tak chceme my, kdo stojíme na správné straně a kdo si proto můžeme diktovat podmínky, pravidla a pravdy. Emancipační hnutí v této, jak bych řekl, nelidské formě, je něčím podobným komunismu či nacismu, ideologiím s obludnou vizí učinit svět dokonalým.

Emancipace tak, jak mi imponuje, vychází z křesťanského a humanistického kréda, že hodnota je v člověku a nikoli v pojmu, že lidé se rodí jako nekonečně hodnotné bytosti, jež nesmí vyřazovat ze společenství něco vnějšího, nahodilého. Naopak je především na člověku samotném, jak naloží se svým životem v ohledu mravním, pro co se rozhodne ve svém srdci. A zde je podle mého názoru skutečný velký příběh, ten největší příběh vůbec. Ne snad jenom to, jak bojujeme o svou morálku, ale ještě více vržená existence sama: smrt, láska, bolest, čas, marnost, identita, vůle, svoboda, pád, zoufalství, vzkříšení… Zde již není nějaké my, které se bere za práva nějakých oni v nějaké historické situaci, ale je to jeden každý. Život každého člověka je velký, kosmický příběh. Křesťanství to vyjadřuje golgotským mystériem: sám Bůh, Stvořitel nebe a země, se ve svém Synu za tebe vydal na smrt, protože mu na tobě nekonečně (slovy Kierkegaardovými) záleží – protože tě miluje. A z toho neplyne happyend, vždyť ten Bůh byl umučen. Mnohem spíše se vynořuje spousta otázek, konfliktů, selhání, lží, nového a nového odhodlání přejít Jordán, boje, proher, odevzdanosti, víry i rouhání. Dobro bez tohoto procesu, a vůbec nemusí jít o náboženské pojmy!, a bez vědomí, že i ostatní kolem jsou v téže složité situaci, je mocnou léčkou Satana a s Bohem či s pravdou nemá společného nic.

I tomu se budu v hlavním bloku článků tohoto čísla věnovat. Kromě toho se znovu setkáte s pravidelnými rubrikami a s trochou drobků. Věřím, že se k Tématu budete vracet i o svých dovolených, neboť – aspoň podle mého názoru – není krásy moří, zemí ani vzduchu bez povznesení ducha, což je smysl existence tohoto časopisu, který jste si oblíbili, nebo si jej, jak doufám, brzy oblíbíte. V září si připomeneme čtvrté výročí jeho založení a tematicky se zaměříme na otázku: kam nás vede Allen Ginsberg na začátku našeho století?