„Avšak veliká radost nastala v Domě smrti, když se přinesla mrtvola mladé ženy, a nezáleželo na tom, byla-li krásná či šeredná. Nehodila se ihned do nádrže, nýbrž musela strávit noc na loži některého z omývačů těl, a ti se přeli a metali o ni los, kdo první si k ní lehne.“ Egypťan Sinuhet (citováno podle románu Miky Waltariho Egypťan Sinuhet, Vyšehrad Praha 1969)

Existuje málo natolik strhujících, myšlenkově bohatých a moudrých románů-příběhů, jakým je Waltariho Sinuhet. Kdo ho nečetl, měl by hned v této chvíli zvednout oči od počítače a snažit se ho sehnat a přečíst. Stane se otrokem četby, bude chvátat od události k události na prkně neobyčejně atraktivního koloritu staré egyptské civilizace, na nichž Waltari předvádí velkou kontemplaci osudu člověka jako takového. Málokdo se však ve spěchu umí soustředit a zklidnit, děj ho žene dále – a tak to, co je na knize tak příjemné, tak úchvatné, zakrývá její mnohem podstatnější dimenzi. Podobně je tomu u dokonale svůdné ženy, u níž si pro návaly svého vlastního chtíče muži nevšimnou její dobroty a charakterové čistoty. Zde je také důvod toho, proč četba největších děl světové literatury není zdaleka tak příjemná, snadná a události k události se ženoucí. Ostatně kdyby se lidé měli při čtení Waltariho Sinuheta zamýšlet nad tím, co říká, zdaleka by se jim nezdál tak strhující. Přečtou jej, odloží, pamatují si rozkoš. Leč co je to rozkoš? Stejně jako omývači mrtvol jsme i my všichni v Domě smrti. Máme potřeby a máme omezené možnosti je ukojit. Konvenčně vzato je jistě nepochybné, že ty naše možnosti jsou mnohem větší, že nejsme nuceni uchylovat se k nekrofilii. Jenže v principu není rozdíl mezi normální a nenormální rozkoší. V principu je rozkoš či libost, jak ukazuje Waltari velmi dobře v celém svém románu, ukojení potřeby, rozechvění buněk, bzučivé hledání fyzického maxima v kleci fyzické existence, mířící k zmaru a rozkladu. Sinuhet tím vším prochází a to vše reflektuje. Něco se s ním děje, něco mnohem hodnotnějšího, než kdy může být rozkoš. Jen tak ovšem může mít život smysl, povznést se nad marnost, je-li takové povznesení či vůbec smysl života něčím víc než iluzí. Bez této víry či iluze, nutno říci, však není rozdílu mezi životem nitěnky a člověka.