Kdo byl Carl Linné? Kdy žil a proč bychom na něj měli vzpomínat? Za tři sta let se mnoho věcí změnilo a osvícenské nadšení pro racionalistickou přírodní vědu dneska už může být považováno jenom za dětinský sen. Jenže velikost nespočívá ve věčné platnosti myšlenky či uměleckého díla, v nepomíjejícnosti činu. Tváří v tvář tajemství kosmu na tom nejsme o nic lépe než naši předkové a za to, že máme (nebo měli bychom mít) o sobě již menší iluze, za to vděčíme jim, protože naše poznání, naše kritika jejich naivity je pouze důsledkem úsilí, které vložili do svých vizí a do odvahy je realizovat. Carl Linné byl otcem jednoho z nejsmělejších a nejrozsáhlejších projektů v historii novodobé přírodní vědy.

Narodil se již před třemi sty lety v jižním Švédsku do rodiny kazatele a měl, jak to tak chodí, pokračovat ve šlépějích otcových. Již od dětství však plane pro botaniku. Dokáže velmi dobře rozlišovat mezi různými rostlinami a určit, jak se která jmenuje. To jej ovšem odvádí od otcových představ od studia teologie, jemuž se vyhne díky přátelství botanického nadšence, místního lékaře doktora Rothmanna. Linné ovšem opustí i studia medicíny, je stále více přitahován přírodní vědou, která je v oné době teprve ve stavu zárodečného kvasu a víc než naléhavě potřebuje jasnost a řád. V Uppsale se mladému nadšenci daří zaujmout zdejšího mimořádného ducha, profesora Rudbecka. Vymůže mu královské stipendium a práci ve zdejší botanické zahradě. Díky tomu je Linné nezávislý na rodině, ba mohl by se spokojit s tím, co už dokázal, založit rodinu a směřovat do společenské smetánky. Místo toho se však účastní na výzkumné cestě do Laponska. Výsledky svých pozorování po návratu publikuje. Postupně, a to ještě před dokončením studií, přednáší, zkouší a vede katedru za Rudbecka. Nakonec je ale nucen k odchodu, zasnoubí se a míří do Holandska. Vezl si s sebou disertační práci o střídavé zimnici, kterou na harderwijkské univerzitě obhájil, čili stal se doktorem medicíny. Holandské vědce ale fascinují především jeho přírodovědecké ambice. Podporují vydání průkopnické práce o třídění rostlin Systema Naturae. Linné přináší jednoduchou a geniální myšlenku, která má usnadnit botanický výzkum tak jako objev kola přepravu věcí: pro každou rostlinu název jen se dvěma slovy! Získá podporu purkmistra v Amsterodamu, aby uspořádal jeho slavnou zahradu podle nového systému, a vydává další knihy. Na nátlak rodiny se ale musí vrátit zpět do Švédska – za snoubenkou. Ožení se, získá profesuru botaniky v Uppsale a rozvíjí slavný systém dál.

Linného systém nebyla jen formální pomůcka, sahal ve svých důsledcích mnohem dále. Toho si byl vědom i Vatikán, který jej odsoudil. Jedním z důsledků této kompetentní klasifikace byla i myšlenka vývoje druhů a zařazení člověka do systému živočichů! Linné se tak stal předchůdcem myšlenek Darwinových. Ačkoli jeho myšlenky nebudí nadšení ani mezi luteránským klérem, přece jen v liberálním Švédsku sklízí i společenský úspěch a stává se od roku 1761 šlechticem. Jeho systém dobývá svět a platí až dodneška. Bez něj či bez podobného systému by se věda o přírodě nestala nikdy vědou jasnou, v níž podobnosti mezi strukturou jevů, jejich příbuznost či odvozenost bijí přímo do očí.

Carl Linné zemřel roku 1778 v Uppsale. Dodnes je ovšem možné rozsáhlost jeho práce snadno posoudit listováním v různých atlasech, v nichž za latinskými jmény bývá často vidět tajemné L., jež odkazuje na to, že tento druh popsal a zařadil do systému Carl Linné. Tak třeba v dvoudílném Kapesním atlase chráněných a ohrožených živočichů (SPN Praha 1983) lze najít, že Linné je zodpovědný např. za otakárka fenyklového (Papilio machaon), kapra obecného (Cyprinus carpio), sluku lesní (Scolopax rusticola), kukačku obecnou (Cuculus canorus), slepýše křehkého (Anguis fragilit) a mnoho dalších živočichů. Tak zařadil také člověka (Homo sapiens), jahodník obecný (Fragaria vesca), pelyněk pravý (Artemisia absinthium), jírovec maďal (Aesculus hippocastanum) a co vás všechno napadne.