Loni uplynulo již sto let od narození jednoho ze zakladatelských duchů moderního malířství, aniž by si toho pořádně někdo povšiml. Zapomněl jsem i já. Paula Cézanne (1839-1906) pocházel z rodiny finančníka, který se vzmohl v provinčním jihofrancouzském městě Aix-en-Provence. V jinošství se seznámil se spolužákem Émilem Zolou, s nímž navázal silné přátelství až do roku 1858, kdy Zolova rodina byla nucena odejít do Paříže. Je přirozené, že Paulův otec měl se synem vlastní plány, do nichž malířství příliš nezapadalo. Přesto nakonec pod vlivem manželky, která se v nadání dítěte shlížela, souhlasil s Paulovou cestou do Paříže, kde se měl věnovat studiu malířství. Budoucí génius v Paříži ovšem zmalomyslněl, vrací se domů a nechává se zaměstnat u triumfujícího otce. Malování ho však neopouští. Znovu a zase se vrací do metropole a odtud do Aix. V Paříži se mezitím formují nové směry malířství, které lze spatřit na tzv. Salónu odmítnutých, kde byla vystavována díla, jež oficiální malířství mělo za špatná, nepovedená díla.

 

                Boj o podobu umění, který svědčí o živé, planoucí podstatě kultury a který dneska tolik chybí, měl vždy své složité kontury a nebyl nikdy střetem homogenních mas či ideologií. Umění, žije-li, zmítá se na proměnlivé hladině moře života – je neseno jak hlubokými proudy, tak náhodnými vlnkami osobních osudů. Zola se vrhl do boje za moderní malířství, ale svého přítele Cézanna nezmiňuje. Ten totiž není stále příliš znám a především žije z otcových peněz, což mu umožňuje nezávislost přímo provokativní. Cézanne neodpovídá představě zavrženého, hladovějícího umělce. Je šťastně zamilován, ignoruje válečné události z let 1870-71 a věnuje se malování mimo Paříž. Narodí se mu syn Paul a postupně nachází sebe sama i jako malíře. Vzdává se totiž romantické vášnivosti, aby se od svého nitra obrátil k podstatě přírody. V té době se malíř seznámil i s doktorem Gachetem, svým blízkým přítelem.

 

                V roce 1874 Cézanne spolu s Pissarrem, Degasem, Renoirem a Monetem uspořádá novou výstavu, která sklízí výsměch tisku a je hanlivě označena – za Zolova mlčení – za tzv. impresionistickou. Cézannovi se ovšem nedaří prorazit ani v dalších letech. Snižuje se přísun peněz od otce, který se dozvídá o synově milence a dítěti. Ani když se v roce 1882 konečně dostane do Salónu, nesklidí úspěch, naopak… Jedinou spásou je pro něj stále znovu Provence. Žení se s matkou svého syna, ale ztrácí přátelství Zolovo i svého otce, který v té době umírá. Mezitím se však tvorba Cézannova stala předmětem obdivu malířů, jakými byli Gauguin nebo Gogh. Mohlo by jej to však uspokojit? Oba malíři, byť je dnes považujeme za jeden z mála vrcholů světového umění, ve své době neznamenali nic, jen výstřednost a bídu, podivínství. Ale situace se postupně mění. Kritika už se impresionismu dávno nesměje, ba postupně začíná chápat Gogha i Gauguina, za jejichž předchůdce je Cézanne najednou považován. Pomalu se stává předmětem obdivu, byť stále znějí i zcela odmítavé hlasy. Když v roce 1906 zemřel, byl na půli cesty ke slávě jako nějaký mladý génius za dob renesance. O padesát let později se tak jeho obrazy staly jedněmi z nejdražších na světě.

 

                Cézanne musel celý život hluboce trpět lhostejností veřejnosti k jeho tvorbě. Jinak si nežil zrovna zle. Ale jako vášnivý, zarputilý umělec, který je uchvácený svou vizí, splňuje to základní, bolestné, v epoše měšťáků ze společnosti vyřazující sine qua non každého umění, má-li být velké, totiž autentické podhoubí tvorby – osudovou vrženost člověka, který se až do kořenů svého osudu stává tvůrcem a odtud saje vláhu, smysl své tvorby. Proto Cézanne nebyl a nemohl být osobností prostředního formátu, která se zařadí do stáda a jež neprahne po tom, aby její osudové dílo našlo mimořádnou, ohromnou odezvu. Pro živé umění, pro skutečného umělce je proto velmi inspirujícím, příkladným druhem do nepohody, a to zvláště v době, jež na velké umění, velké osobnosti a velké příběhy dost možná už nevěří.