Jazyky se pochopitelně nevyvíjejí bez vzájemného vlivu. To lze pozorovat třeba i na angličtině, o které se má dnes za to, že ohrožuje jazykovou pluralitu a stává se univerzálním jazykem, již nikoli jen vzdělanců, ale širokých společenských vrstev. Angličtina, která je plná latinských a francouzských slov, vznikla jako podivuhodná směs na pomezí germánského a románského světa, přičemž v ohledu kulturních vlivů byla vždy blíže kultuře francouzské. Na výsluní světového jazyka se dostala v soutěži s dalšími novodobými imperiálními jazyky díky tomu, že právě s anglosaskou civilizací se prosadila dnešní civilizace západní: kapitalismus, věda, technika, parlamentní demokracie, náboženská a jiná tolerance, inkluzivita.

 

                Co ale může angličtina přinést národnímu jazyku? Cožpak jej neohrožuje? Možná ano. Cožpak nelze v národním jazyce a státu realizovat moderní demokracii? Určitě ano. Aby bylo možné správně pochopit vztah mezi národním jazykem a angličtinou jako jazykem, který lze dnes označit za univerzální jazyk lidstva, je třeba se zastavit u pojetí jazyka jako takového. Jazyk je tu pro lidi, nikoli lidé pro jazyk. Je pravda, že jazyk je pro lidi velmi důležité, že bez něj by mohli být sotva lidmi v plném smyslu toho slova, o to je však důležitější, aby se jazyk nestal samoúčelem, nýbrž aby naplňoval lidské potřeby. Je přirozené, že se jazyk mění, že se vyvíjí, že umírá či že se rodí. Možná ho máme rádi v jeho současné podobě a právě na ní též lpíme, jenže naši předkové lpěli na něčem úplně jiném, na něčem, co se nám zdá archaické a hloupé – kdo má pravdu? Ne, jazyk nelze vlastnit a balzamovat. To nejlepší, co pro něj a pro sebe i pro další generace lze udělat, je myslet v něm, tvořit v něm, žít v něm, a to tak, aby díky tomu byl obohacen, vskutku obohacen!, člověk sám, který myslí, žije a tvoří. Tak je jazyk i vzděláván, oživován, stává se znovu a znovu koloběhem emitovaného bohatství.

 

                Tím, že autenticita života (a tak i jazyka) koření v konkrétním člověku, nikoli v té či oné skupině, tím je také vztažena k lidstvu vůbec. Autentický člověk je především člověk, již ne tolik Čech, Japonec či Indián, to až daleko na druhém či jiném místě. Jedním z důležitých prvků Západu, který umožňoval takto vnímat člověka a v tom smyslu i kultivovat jazyk, bylo křesťanství a z něho vzešlý humanismus. Tento univerzální horizont umožňoval lidu různých zemí a národů cítit se v jednotě západní civilizace, a to až do osvícenství. Všechny evropské národní jazyky by bez tohoto jednotícího podkladu byly nesmírně chudé, jejich vrcholná díla a jejich největší géniové jsou jinak nemyslitelné. Národní jazyk jako do sebe uzavřený celek je nutně odsouzen k maloměšťáckému nacionalismu a šovinismu, k degeneraci ve skleníku, v němž je národnost více než podstata věci samotné. Bylo by jistě lepší, kdyby zcela zanikl, než aby přežíval v nějaké takové formě. Naštěstí je svět – i díky angličtině – stále otevřenější a umožňuje svobodnou komunikaci, cestování, srovnávání a uchopování problémů doby jako problémů lidstva. Tím se může národní jazyk jen obohatit a ubránit se sebezbožňování. Plachá a upřímná láska k rodnému jazyku, jak ji můžeme najít u Karla Čapka, se zároveň sotva může bát, že by díky angličtině národní jazyk zanikl. Zaniknout mohl díky politické germanizaci, díky válkám a nenávisti, nikoli díky univerzalistické civilizaci s jedním obecným jazykem pro všechny. Ostatně západní křesťanská a humanistická civilizace vždy stála na univerzalismu, jenž nepotlačoval pluralitu, ale z ní vyrůstal – tak jako je korelátem lidstva svébytný, vždy od jiných jiný jedinec se svým vrženým osudem.

 

                Nepochybně závažnou otázkou zůstává to, zda současné jednotící se lidstvo není ke své jednotě příliš vedeno uniformitou a prázdnotou konzumu. Zde však nelze hledat odpověď v potvrzení či zavržení angličtiny, nýbrž v tom, zda současné umění a náboženství, zda dnešní myslitelé dokáží dát životu jinou, vskutku autentickou a ne jen mravokárně smyšlenou a zas a zas vnucovanou, perspektivu plnosti.