Rovnostářství je jednou z nejvlivnějších myšlenek moderní doby. Už Tocqueville ve své Demokracii v Americe definuje USA jako rovnostářskou společnost a myslí tím ovšem i určitou uniformitu, sklon k diktatuře většiny. Proč ale zrovna rovnost a co má rovnost vůbec znamenat? Nejlépe to lze pochopit odkazem na starou aristokratickou společnost, v níž měly některé společenské třídy privilegované postavení před zákonem. Proto také revoluce z roku 1789 zavedla princip, že všichni jsou občané a jako občané jsou si všichni před zákony zcela rovni. Rovnost, volnost, bratrství dodnes vystihují hlavní pilíře moderní demokracie. Volnost cosi říká o onom zákonodárství, před nímž si mají občané být rovni, a bratrství zase hovoří o solidaritě, o společenské sounáležitosti.

Samotná rovnost před zákonem je nicméně dost abstraktní věc a nemusí být splněna za vlády většiny, za demokratického hlasování. Suverénní většina zřejmě nestrpí výsady těch nahoře, leč snadno by mohla strpět své vlastní výsady proti těm dole. Princip rovnosti musí být proto nadřazen principu většiny a takové nadřazení nemůže v demokracii učinit suverén, neboť tím je většina sama, nýbrž sdílená představa o správnosti, o úctě k člověku. Zde je totiž původ myšlenky rovnosti. Jedinec, byť by mu třeba i bylo bráněno vnějšími podmínkami, jako je místo a doba narození, původ, vrozené dispozice, životní osudy (ztráta rodičů, nemoc) atd., nesmí být společností a priori odsouzen k bídě, nedůstojnému životu, nízkému postavení, s nímž nemůže nic udělat. Rovnost před zákonem je základní předpoklad pro člověka nízkého původu k tomu, aby společensky uspěl. Chtěl bych zároveň upozornit na to, že takový úspěch často předpokládá schopnosti, úsilí, štěstí a není ničím automatickým. Proto rovnost občanů před zákonem není jen zárukou rovnosti, nýbrž i nerovnosti.

Z úcty k člověku nutně vyplývá i úcta k nerovnosti, či spíše k jinakosti, svébytnosti. Nectíme totiž nějakého abstraktního člověka, šablonu, nýbrž člověka jako konkrétní bytost, tj. v tom, čím je sám sebou, ale i v tom, v čem ho poznamenal jeho osud. Ačkoli lidé chtějí tvořit stáda a kolektivy, srovnávat se s jinými, zapadnout a být stejní, ačkoli mají tendenci všechno poměřovat samozřejmými banalitami, jejich osudy, nadání, jejich vrženost jsou rozdílné. Jistě, právě tuto samotu máme sklon emočně zastírat představou rovnosti jako stejnosti: jestliže se držíme vyjetých kolejí, toho, co dělají lidé okolo nás, je náš pocit odpovědnosti a naléhavých otázek menší. Život se zpovrchňuje a ztrácí v šedi průměrné masovosti. A taková rovnost je tím nebezpečnější, čím je globálnější, neboť v malém prostředí, mezi sousedy je vždy patrné, že každý je jiný, svébytný. Odtud ostatně čerpá sílu i klasický román, jehož úpadek bych dal dost možná do souvislosti s přebujelou stejností, která bere svou sílu zejména v tom, v čem se stejnost koncentruje nejvíce, totiž v konzumu. Ten je ve své podstatě s úctou k člověku zcela neslučitelný, nýbrž naopak lidské degeneruje v (s Čapkem řečeno) mločí.

Stíhat a proklínat konzum je však příliš jednoduché. Místo toho je třeba ukázat na sebevědomou, hodnotnou, svébytnou alternativu, jež není jenom nějakým avantgardním snem o novém světě, novém člověku, novém umění, leč která se vrací k tomu podstatnému, co tvoří lidskou kulturu a civilizaci. A k tomu patří i úkol znovu promýšlet rovnost, znovu hledat její montaignovské kořeny, aby se zabránilo neblahému domnění, že snad stejnost, demokracie, konzum a civilizace splývají. Ne, nesplývají. Což není pravda nějakých aktivistů, ale celých dějin naší civilzace.