Dle staré věštby jakési

síla stojí proti síle

v dráze všeho nahodilé:

tak v divném světa procesí

tes větrá, plam se rozsvěcí,

hnijí krásná křídla páva,

jak je střevo zpracovává –

stálost?, to je pochlebnice,

které věří každá svíce,

než ji zhasí věčnost tmavá!

Smysl proti absurditě

to prostě vždycky prohraje,

ač ona věštba jiná je

a smrt krotí v jízdě hbité:

zbožné přání? kdo to víte?

Z hvězd se šepce věky dějin

navzdory všem odpovědím

tajemství spásy pro všechny,

nový soud a s ním nové dny.

Smrt se směje: vykolejím?

Její hlas se ironicky

škube jako pýcha sama,

síla ta však předstíraná

o mříž bije mocné klícky:

život totiž, nejen lidský,

nekončí se smrtí zcela.

Stín svůj mají mrtvá těla,

jenž tam dole v šeré hloubi

podsvětím bezcílně bloudí

jako ovce osiřelá.

Ne, ta říše je děsivá,

v ní světlo věčné nesvítí,

to dno je všeho nebytí,

leč dechem přec se zachvívá…

tak napjatá se tětiva

kraje dotkne a zastaví,

na dno klesne své obavy,

by mocnou silou zase zpět

mohla se v život rozletět

jako zjara pták jásavý.

Zde soud je, však světský jenom,

celá ta zem z řádu zkázy

zrodila se jak my nazí,

i v ní vládne mnohý démon,

byť tak trochu na zapřenou…

Tam, kde proudy Ókeána

pojí se jak vláčná lana,

tam se kdesi na pevnině

mocná propast nehostinně

otevírá rozeklaná,

tam z matky Země zrozený

trojhlavec hlídá hlubinu.

Jméno? Kerberos řekni mu!

Samoten mezi kameny

svíjí se, tlapy skrčeny,

štěká a vyje do nebe,

pohled strhává na sebe:

po krvi touží, po mase!

Marně na stíny vrhá se,

leč živý s ním moc nesvede.

Pták či zvíře když omylem

mu ocitnou se v dosahu,

už řítí se k nim do svahu

jsa hladem štván, ne vysílen.

Ba nezhrdne ni motýlem…

tak přístup hlídá k podsvětí

a je jak ti, kdo nevědí,

že mukou svou a vášní zlou

v temnotě kdesi uvízlou

osnovu světa posvětí.

Za otvorem v hoře dále

stíny jdou níže pospolu

až k břehu, kde pak gondolu

vyhlížejí vytrvale.

To řeka Styx. Slavná, ale

děsná hranice života.

V té tmě co puchů kolotá!

Každý stín tu pod jazykem

minci hledá, a pak s díkem

převozníku ji snadno dá,

každý myslí totiž v skrytu,

ať už světcem, ať už vrahem

býval v těle teplém, nahém,

že za řekou dírou v sítu

projde snadno, bez záchytu…

ne že by byl dobro samo,

vzato v celku ale ano!

O jiných pak myslí zase,

jak to s nimi asi má se

zle a chmurně poděláno.

Sádlo odměn bez námahy

láká z břehu mysli stínů:

zoufalý, kdo prázdnou slinu

v ústech najde a ne prachy.

Ten smí jen svůj pohled vlahý

upřít na loď plnou druhů,

jak se šine v těžkém vzduchu…

co je tam, kdo nová říše

začíná, to nepopíše

nikdy více svému duchu.

Převozníku, kostře staré,

která Charón (či Žár) zve se,

zas a zase vnutit chce se,

neneseš ty ale, Žáre,

marně jméno svoje jaré.

Nepřevezeš bez obolu.

My pak pozděj, lásko, spolu

v bájí řeku překročíme,

ať už Charón svolí či ne.

Ukončím však kapitolu.

Než se k lidem dojde v čase,

zrod bohů musím vypsati

a výšku, plnou závratí,

z které vládli zemské chase.

Svět, jsa bez nich, prázdný zdá se,

ty však zříš jej do hlubiny:

všude div a všude jiný,

život všude, i kde němo…

zázračné je nevyřčeno,

nikdo není ten nevinný.