Běž! Utíkej! Před tebou je
cíl!
Již k němu blížíš se,
to chce jen klid:
přímo, přímo k němu miř.
K němu! Hej – k němu jen!
Život tě tam dovede,
jen utíkej
a z plných plic jej užívej,
neb k cíli stejně dospěješ
a stejně rychle, ba rychleji
i,
když dráhou jen prolezeš:
ta vždy dovede tě ke smrti!
a dožívat se mi střez!
Ó!
Mít rád někoho...
...to příliš je nádherné!
To křičí na mne odevšad:
někoho, někoho, někoho,
ó někoho mít rád!
...další už je zbytečné:
jen tebe, tebe mít rád
je mi nadevše.
Někoho, někoho, někoho,
ó někoho mít rád,
když v tobě vše mísí se
a bez tebe žití proklínám.
Jen k tobě, s tebou, o
tobě...
ó tebe příliš mám rád!
Miluj mě, prosím tě,
opětuj, co dávám ti,
ó mocný vzklič v tobě cit,
láskou mi odpověz,
nic ostatních nestyď se:
ó někoho milovat,
vždyť tebe, tebe mám rád...
tebe, tebe – ó tebe jen
miluji, že víc nelze již,
ó k tobě vzplanul jsem...
Proč tu hru nechceš hrát?
Vždyť tak krásná je,
jen ji hrej!
V sobě skrýváš pravidla,
je pro tu hru,
jež vším ti má být,
proboha ciť
a nauč se je sobě ctít.
Ať provždy život ti
krásou zve se dál,
vždyť je tím největším,
co vůbec máš...
Proč myslím jen na tebe,
dávná lásko má,
bez níž srdce příliš pusté
je?
Proč osud nás rozdělil,
že už jen vzpomínám
– vždyť nelze mi bez tebe
žít.
Jen na chvíli,
na nic víc,
mně přibliž se...
Ó vzpomínko, proč tak týráš
mne?
Tak blízko jsi,
a přec tak vzdálená...
Pro tebe pěji:
zda víš, co to znamená?
Ó překrásná, že mám tě rád,
navěky rád, má jediná...
Ó jak obloha leskne se
a září pravé poledne,
když v sobě vůli máš
žít a stále plně žít.
To v sobě ciť,
neb stále živoříš.
My však vyhráli jsme,
mí přátelé,
neb zde není smrti
království.
My nebojíme se nicoty,
plnost vládne nám,
v olivovém háji,
kde bohové zasedají,
k věčnosti spějem my.
Ó my jsme vyhráli:
ať smrt si brousí pařáty,
ať Hádes čeká stíny naše,
nikdy nicota jich nedočká
se!
A co chceme víc,
co víc, než žít?
Tak jsme vítězi...
Bouře zuří,
trhá plachty,
není spásy,
námořníku!
Ocelové svaly
se napínají,
není spásy,
námořníku!
Jsi nula,
nejsi nic,
ó není spásy,
námořníku!
Bohové tleskají ti,
když umíráš na jevišti.
Není spásy,
námořníku!
A přec:
šou musí jít dál,
i když spásy není,
námořníku!
V poslední křeči
do moře hrabeš:
není spásy,
námořníku!
Naprázdno...
...dýcháš vodu, když
není spásy víc,
námořníku!
Ó jedna však spása je,
poslední dýchá naděje:
že šou dál musí jít
a tobě žít dopřeje
– ty jen musíš to uchopit!
Tos promarnil,
námořníku...!
***
Co v říši stínů chtěl bys
více,
než na život vzpomínat?
Že byl a nikdy již se
nevynoří,
žes jej promarnil...
Když v temné noci na obloze
své barvy roztírají
ohňostroje,
permoníci zlato dávají ti
jíst,
sudičky z knihy života zas
číst
a cestu otvírají ti do nebe,
tu uvěříš, že život kouzlem
je.
Však i dnes
a provždy stále
to druh kouzla probleskuje
navzdor temnu nicoty
do prázdna lysého
a neztrácí se...!
Pojď do kola
a uvěř na kouzla:
cos úžasného v nich rýsuje
se,
cosi čím skutečnost je
nesena.
Ó uměj se mi radovat...
Cítíš? Je tady vše.
Už nikdy víc nebude,
už nikdy méně:
jen stále stejně,
vše tady je.
Třesou se mi kolena,
jednou že přijde doba,
kdy nic už nebude.
Tak chtěl bych stále žít
a nikdy neumřít,
neb děsí mne nic...
Kdo se mnou chce
prověky žít?
Ó – nenajdeš odvážlivce,
jenž „ještě jednou“ nebojí
se říct,
jenž „nesčetněkrát znovu“
zná v té hrůze ctít.
Neb: tíží život
a strhuje tě do propasti,
kde v temné síle starých
reků
obdivuješ se dávnověku...
A strhuje tě do propasti
plné žalu, plné slasti,
z níž není úniku:
až na jediný – nic.
Už odložil osud brko,
dokreslil milióny skic,
jež v jejich nedokonalosti –
to víš! –
dál měnit nebude.
I tys už proklet byl...
Chceš čekat,
že z temných kur tuch
jen vylíhne se nic?
Není žití, v němž necedí se
vše
síty s největšími oky na
světě.
Stále chceš žít?
Stále – když vše ti utíká?
Stále smrt chceš radostí
vykoupit?
Je pozdě již...
...existence strhuje tě
do bláznovství žití.
A i kdybys žil navěky,
vždy vše by ti unikalo –
i okamžik.
Vše ve své zřejmosti,
však necudně odhalené,
skrytě vždy
zde s námi přebývá.
Chceš stále žít?
Chceš! Ó arci chceš!
Neb nebyl bys nic,
jehož tak děsíš se.
A víš, co je žít?
Žádná marnost!
Plnost jen,
k růstu vůle,
k slasti i k žalu...
...neb bez něj nelze žít.
Tím mi vstaň:
že krásný je žal!
Když v prachu šakal svá
ta ztuhlá olizoval játra,
musel jsem přemýšlet o tobě
na hrobu Prométheově.
Už se jich vzdej přec!
Neb zatvrdnou – a pryč bude
vše...
Touze nelze uniknout,
ó nelze beznadějně!
Být sám, zcela sám,
to je nejhorší,
nenacházet nikde břeh
a milovat a trpět láskou
tou...
Jsem v moci tvé,
tak mě spas,
dixi
et salvi animam meam,
krom tebe
žádnou naděj nemám.
Řekni, řekni, řekni,
ó to řekni jen:
„Ten vzlyk byl pro tebe...“
Ó mě spas,
neb tebou umírám!
Zachraň, zachraň, ó zachraň:
prosím tě,
co tvé je,
svým mě nazývej...
Ó bez tebe
mé žití chmurné je,
nač zásady stoické školy,
srdci neporučíš, srdce bolí!
A nechce, nechce
žít bez tebe,
tím více zvlášť,
že zdáš se nadosah.
Stačí jen říct,
do mdla pošeptat
– ó mě spas!
Řekni, řekni, řekni...
rychle však,
vždyť není čas,
do ticha zašeptej...
– ó mě spas!
Zachraň, zachraň, můžeš-li,
duši mou
hrůzou tmy zkoušenou,
též tě zachráním!
Též tě zachráním
svým přiznáním...