Jen se posaď, rybáři,

rosa zrovna spadla

a slunce tiše vychází.

Zašuměl rákos,

žbluňkla hladina

a rybáři sedí

na bárce u vína.

Cítím vůni v chřípí…

Že bych žil?

To věčnost voní,

jádro chvil.

V tom letním parnu,

v tichém podvečeru

hrál jsem kostky s Panem

a vyhrál báseň.

Do šíře se rozstírá

jak mysl génia

dráha hvězd ohnivá

a nedá vše, co má.

Cáry par nad lesy,

v nichž hraje si

duch šer a tich

těsně po dešti.

Nezdá se lidem hodna

lásky duše básníkova.

Polib hvězdu na svit,

vydechni své slovo díků,

a pak pohleď na smrt,

jak ztratila se ve vesmíru.

Vzal rolník kámen,

vzal znovu další,

tisíckrát své pole,

tisíckrát prochodí.

Tajemství je veliké

mezi mnou a vesmírem:

jako měsíční svit

láska všude zní.

Sedl jsem si pod strom,

vzal krůpěj rosy

a hledal v světla lomu

snu unavené oči.

Dal jsem ti poklad do srdce:

neumři, dokud ho nenajdeš.

Pravidelný deště šum

otevřel zas zástupům

podivných myšlenek

srdce mého dveře.

Přišla brzy tma,

a tak v hodince temné

vypráví se příběhy,

v nichž se lidskost chví.

Nad rybníkem hastrman

seděl a pískal si písničku.

Vzal chlapec stéblo trávy

a do vody jím foukal,

až vykouzlil si

na hladině jemný sen.

Tluče mi srdce v hrudi:

jak bych tě mohl zradit,

světe Bohem stvořený,

když v tom srdci tepeš ty?

Novou vrásku vyryl ti

krutý vládce Osud,

nové bolesti ochutnat

do dna ti dal.

Trhalo si mladé děvče

ty bílé, letní kopretiny.

Modlil ses, odsouzen,

ať zastaví se čas:

však kohout zakokrhal

a není spásy pro tebe.

Hrad zbudoval si krtek

výstavně nad zemí,

ne vždy je to dobré:

již spěchá zahradník.

Posaď se tady, vedle mě,

pozoruj, jak západ žhne

a jak vládnou bohové.

Zastavil se poutník

na křižovatce snů,

slavík začal tlouci

a poklid vrátil se dnu.

Někdy zachmuří se svět

a duše matky sevře se

– krása na povrch vyšlehne,

ač těžká, krutá je.

Satyr sám na lukách

v bouři tancuje

a cítí síly tah,

jež nebem lomcuje.

Země si vzala čelenku

z nejjemnější tříště

vody a božských paprsků:

příteli, je svátek!

Když vůbec nic se nedaří,

sedni si s přítelem k láhvi vína.

Měsíc se nad námi hýbal

jak lodní lampa v bouři

a tajná červeň vína

dýchala naším přátelstvím.

Myšlenky, jež nás napadají,

kdo způsobil?

Máš-li své srdce poctivé,

kdo než Bůh?

Člověk bez člověka

je jak vyschlá řeka.

Venku prší

a v nedohlednu dlí,

co jsme prožili

– ach ty krásné dny.

Vyšel Měsíc,

vyjí psi

a má milá dlí

v márnici.

Zakokrhal kohout

na pozdrav dni

a tobě nad hlavou

velký zázrak vychází.

Nad řekou se brzy zrána

vlhká radost pozlatí,

okamžiku otevře se brána

do srdce věčnosti.

Nechal jsem tě, slunce,

abys mě polaskalo.

Vzal jsem dvě jitrnice,

trochu tlačenky,

ovaru též kousek

– a víno na zapití.

Nač tolik spěcháš?

Nač tolik hlučíš?

Počkej chvíli jen,

už počíná se den.

Podzimní nebe

s chmurou soutěží,

kdo více svět

srdci zatemní.

Nech srdce rozechvělé

vůlí dobře spoutat.

Kdo řekne, jak chutná život?

Usmíval se satyr na mě:

jak bláhová jsi jepice!

Mrzí tě, že to nejde vyslovit!

Objal jsem strom

a vzhlédl vzhůru,

cesta do nekonečna

mi vzala můru.

Šla bosá dívka

z hor po cestě,

o lásce si zpívala

a milovala svět.

Jak je tu hluboko?

– Ach, úděsně, kapitáne!

Roztančená světla pravdy

z hloubi srdce věcí

na povrchu svítí

– jen ji polapit.

Ne temno,

leč světlo

všude plane

z hloubi vesmíru.

Šuměla voda v nížině

jako tichý podvečer.

Chytáš světlo do rukou?

Ach blázne!

Marný je tvůj úkol:

vždyť ti zhasne.

Ticho roztáhlo křídla

a do věčnosti vzlétlo.

Chytili slavíka do sítě,

i zpíval slavík ten

tak, jak bělostné labutě

píseň v svůj poslední den.

Rozhlédl se podzim dokola

jak pán nové doby

a kouzel slavnost začala,

když vzal štětec a svoje barvy.

Na vrcholku smrku

zpěvák zpívá ódu

– já připojil se k němu

pro tajemnou tu vzpruhu.

Jen na povrchu zčeříš moře,

stojatá je hlubina.

Mech je město snů,

ověnčen jsa borůvčím

tu permoníka hostí

a broučky zase tu.

Všude ranní přítmí,

jen lovec se chýlí

nad svou zbraní

do spánku kolébání.

Jaký rozhled!:

zemský okrsek

svou láskou objal tě

a dává se ti domovem.

Jinak nedosáhneš vrcholu,

než lézti stále nahoru.