Kdysi jsem považoval Heinricha Heina za velkého básníka, ale jen do té doby, než jsem ho začal číst. Jeho básně ani próza se mi nelíbily, i když jejich autor určitě nebyl duch jen tuctový. Heine podle mého názoru představuje zvláštní typ dobového literáta, který dobře rezonuje s hlubokými proudy doby, který v sobě jakoby spojuje všechny hlavní cesty směrem k budoucnosti, ale jenž je zároveň příliš povrchní, těkavý na to, aby přinesl umění vskutku tak autentické, jak bylo umění jeho předchůdce Goetha či umění jeho prokletých následovníků. A v tom se podobá Byronovi, byť jinak jsou dosti nepodobni.

 

                Heinrich Heine pocházel z nebohaté židovské rodiny a narodil se v Düsseldorfu na konci osmnáctého století (1797). Byl tedy současníkem Byrona, Huga i Puškina. Ale německý romantismus byl poněkud jiný, rozvíjel se a mohutněl dříve. Němci si své osvícenství vlastně prožili s Francií, vůči níž se ale od počátku stavěli kriticky, romanticky. Důležitým nástrojem jim v tom byla spekulace, reflektované zastávání se náboženství, vážných citů či společenské morálky. Němci neměli svého Voltaira či Benthama čili nikdy pořádně neprošli ve své vlastní kultuře kritikou tradic, hodnot, sentimentů. Goethe patřil víc Evropě než Německu, stejně de facto i Kant. A německý romantismus bujel svým životem v různých variacích: v herderovské či hegelovské, ve fichtovské, schlegelovské, v schillerovské apod. Když se Heine narodil, to vše již tu bylo, zatímco když se narodili Byron či Hugo, Anglie a Francie přecházely z velké éry osvícenství do velké éry pozitivismu. Romantické hnutí zde bylo tudíž spíš protestem než afirmací. Bylo obhajováním jednotlivce, práv lidské bytosti, vypreparované osvícenstvím ze spárů tribalismu. V Německu naopak romantismus s tribalismem podstatně víc splývají. A tak chce-li Heine zachránit svou nezávislou individualitu, nemůže se spojit s romantismem, jak se vyvíjel v jeho rodné zemi, nemůže přistoupit na německý tribalismus, ale hledá útočiště – kde také jinde? – na druhém břehu Rýna, ve Francii.

 

                Nejprve, podporován svým bohatým strýcem, studuje v Bonnu, v Göttingen a také v Berlíně. Je pod vlivem G. W. F. Hegela a A. W. Schlegela. V Berlíně se živě účastní života místní společnosti, je také členem Spolku pro židovskou kulturu a vědu. V roce 1825 se stává právníkem a zároveň konvertuje na křesťanství. Pak různě cestuje, vycházejí mu zároveň jeho první knihy. Posléze (1831) přijíždí do Paříže, kde se usazuje natrvalo. Seznamuje se zde také s Balzakem a s Hugem. Svým dílem se postupně dostává do střetu s německými poměry, což vede spolkový sněm k zákazu šíření všech Heinových spisů na území Německa. Tento spor je z výše řečeného snadno pochopitelný. Heine je prostořeký, nevybíravý, téměř pornografický, nebere vážně náboženství, pohoršuje. Od roku 1843 se Heine přátelí s Karlem Marxem, ačkoli sotva lze říci, že by sdílel jeho ideologii. To, co měli oba společné, byl nikoli jen židovský původ, ale zejména odmítnutí stávajících německých poměrů, osvícenská skepse a touha po tom říci, jak se věci mají ve své nahotě, bez falše a pokrytectví. O pět let později Heine padá pod úderem těžké, již dlouho se ohlašující nemoci do „žíněnkové hrobky“. Trvale připoután na lůžko žije (i tvůrčím životem) ještě osm let, do roku 1856.

 

                V krátkém výboru z Heinovy poezie Písně a lamentace (Československý spisovatel Praha 1966) můžeme najít básně, které připomínají to nejlepší z romantické tvorby Byrona či Puškina, např. báseň Tou vlahou jarní nocí zpit. Není to však pro Heina typické. Jeho poezie je většinou příliš umluvená, prozaická, připomíná jarmareční písně. Ve skutečnosti v ní není nic pohoršlivého, ale ani nic silného. Převládá svěží pravda, řečená na plnou hubu, ironie a sebeironie, sympatické osvobození člověka od typicky středoevropského maloměšťáctví – leč všechny ty Heinovy básně musely mít svůj pravý účin teprve v salónech a ve společnostech, v nichž se pohyboval. Zde musel být prorokem nebo spíše předobrazem nové doby, která je za hranicí romantismu a v níž dochází k zásadnímu střetu homogenní společnosti s těmi, kdo se proti homogenitě postaví ve jménu svobody, ne-li přímo autenticity. Tento básník mohl mít pravdu „proti všem“, pravdu obyčejnou, lidskou, velkým básníkem však nebyl. Představuje na jedné straně jeden z prvních útoků na to němectví, které bude kulminovat v éře nacismu, to jej však na druhé straně váže k politickému a společenskému kontextu své doby, nikoli ovšem k nadčasovému horizontu umění. Dodnes může být jeho hrob na Montmartru velkou otázkou pro německou a evropskou kulturu, zda má na čem stavět, zda humanismus, který se jen těžce rodil od dob Montaigne, má dnes pevné a hluboké kořeny, které neohrozí případný návrat té či oné verze tribalismu. Ale on sám těmi kořeny být nemůže.

 

                Já osobně mám Heina nejraději tam, kde je podobný Burchiellovi, Ceccovi nebo i Catullovi. Tam dokáže svou podstatu koncentrovat, spojit melodii verše s ironií obsahu, dát své myšlence spád a ostří, nebo elegantní nenucenost spojit s cynickou, smrtelně vážnou a tak nenávistnou obžalobou života, jako je tomu v básni Poslední vůle. Ano, jsou chvíle, kdy se ve skrytu duše rozředěného, salónního básníka rodí Baudelaire či Burroughs. I proto není čtení Heina vždy ztrátou času, byť hlušiny je v jeho rozsáhlém díle obrovské množství. Ale i tak je snad dobré občas se vrátit také k ní samotné. Heinova doba je s dobou naší stále spojena, a to velmi podstatně. Měli bychom se totiž znovu ptát, kam od Goetha přes romantiky, prokleté básníky a beat generation kráčí literatura jedenadvacátého století.