Quintus Horatius Flaccus, v evropské literatuře známý jako Horác, se narodil roku 65 př. Kr. v jižní Itálii. Jeho otci, bývalému otrokovi, záleželo na tom, aby se synovi dostalo výborném vzdělání, a proto se také rodina stěhuje do Říma, kde Horác nachází kvalitní učitele a celkově podněcující prostředí. Z mocenského centra říše, která právě procházela krizí střetu o moc s následným pádem republiky, odchází v souladu s dobovými zvyklostmi mladík získat zkušenosti do centra vzdělanosti, do Athén. Tu se nechá zverbovat Brutem do republikánské armády, mající čelit moci Augustově. V roce 42 ovšem republikáni definitivně prohrávají u Filipp a Horác se musel skrývat. Po otcově smrti přichází i o rodinný majetek, který se stává předmětem konfiskace. Na druhou stranu jeho básně nezůstávají v Římě bez ohlasu, všímají si jich Vergilius s Variem a Horáce přivádějí do slavného Maecenatova kroužku již v roce 38. A to je také klíčová událost v jeho životě. V Maecenatovi nachází přítele, ba zprostředkovatele přízně samotného císaře Augusta, ale také štědrého dárce, který zajistil Horácovy poměry tak, že mohl až do své smrti – roku 8 – vychutnávat život v ústraní sabinských hor na darovaném statku, kam se zvláště v pozdějším věku uchyloval stále častěji.

 

                Horáce lze považovat za epikureika, za moralistu, za střízlivého pozorovatele života a za básníka, který si velmi potrpěl na dokonalosti svých veršů. Ale nic z toho nemůže vůbec vystihnout tisícinásobnou vnitřní bohatost této šťastné, v každém směru léčivé osobnosti. Na prvním místě a nikoli s podivem je třeba říci, že je hluboce zakořeněn v antice, v jejím tvrdém a nesentimentálním pojetí života. V zrcadle antických bájí se obráží utrpení, smrt, chaos a vše, co jest, tedy i to pozitivní, krásné, nadšení budící, jako fakt, který je nutné přijmout. To Vergil dokázal z tohoto těsta hníst vizi, být zaujatý, ba občas i romantický. Horác a Ovidius byli ve srovnání s ním mnohem tradičnější. Ovidiovy Proměny hledají východisko lidského osudu ve schopnosti života se měnit, být vždy hlubší podstatou než rozčeřený, krvavý, slastný povrch, než právě se odehrávající konkrétno. Změna jako podstata ruší individuaci, rozpouští jedince v hloubi veškerenstva. Nejde tu o orgiasmus, ale o zvláštní, smělé pojetí umění, které dokáže sice uchvátit, ale zároveň existenci jednotlivce neřeší. K Ovidiovi se ale v Tématu ještě někdy vrátím. Teď jde o Horáce. Tento muž, na rozdíl od obou zmíněných, upírá pozornost na sebe, na své názory, pocity, prožitky, příběhy. Není přitom vůbec důležité, nakolik jeho básně snad vystihují reálného básníka věrně, zásadní význam hraje to, že všechno se vztahuje k němu a že to on hledá pravou krásu, radost života.

 

                Epikureismu se Horácovy básně podobají zejména v principu negativní, umírněné slasti, čili v důrazu na odstraňování bolestí, extrémů, v důrazu na kultivované štěstí. Když je čteme, všimneme si nejspíše, zvláště v Ódách (Vavřín a réva, Odeon Praha 1972), jak velmi básníkovi záleží na ukázněnosti verše, na umné metrice, ale i jak si dovede všímat smyslové a významové bohatosti přírody, detailů a souvislostí. Jeho svět není v žádném případě omezen na hmotu, jako je tomu u Lucretia. Obrací se k bohům i faunům, uznává bájné příběhy, na něž se odkazuje pro příklady, ale to mu – jak už je v povaze antické mytologie – nijak nebrání mít život za v zásadě omezený smrtí. Stejně tak mu jeho náboženství dovoluje vidět v pozemské rozkoši jakýsi smysl a cíl života. Horác přistupuje k milostným tématům s typicky antickou a odzbrojující otevřeností. Často upozorňuje adresáty svých básní na problém stáří, na různé milé banality zamilovanosti, ale dokáže i spojit drsný popis ošklivého těla, tvrdou kritiku stáří s šibalským pobídnutím k orálnímu sexu (Epódy VIII). Pro Horáce je samozřejmé, že rozkoš je pravou rozkoší teprve tehdy, je-li zarámována do širšího rámce prozíravosti, stability a řádu s jasným důrazem na nepokřivené společenské poměry. I proto mají jeho básně (dost možná i jaksi povinně) politický podtón, ačkoli hlavní Horácova tendence je neangažovanost a chvála venkovských radostí. Zájem o společnost se pak projevil zejména v Satirách, k nimž se za chvíli dostanu. Nyní bych však chtěl uvést na ukázku aspoň jednu ódu (3/XVIII), v níž každý může vychutnat hlavní přednosti Horáce-básníka:

 

Milenče nymf plachých a prchajících,

dobrý Faune, projdi se v slunných polích

mého statku; milost přej při odchodu

mladému bravu.

 

Vždyť co rok já příteli Venušinu

v oběť kůzle zabíjím, plním vínem

pohár a můj prastarý oltář dýmá

bohatou vůní.

 

Když se pátý prosinec, den tvůj, blíží,

veselí se na lukách všechna stáda,

celá ves i s dobytkem odpočívá

slavnostně v trávě.

 

Vlk si brouzdá uprostřed klidných ovcí,

háj své listí pro tebe sype z korun,

šťastný sedlák v třídobém tanci tepe

nevlídnou zemi.

 

V této intimní modlitbě se nádherně spojuje vztah básníkův k bohu i k zemi, k tradici i přesně k té chvíli, kdy to všechno vidí ze svého domu. Jsou tu slunná pole a v nich se užuž prochází bůh, je tu víno, pohár, dýmící oltář, dobytek, nezemědělská příroda v podobě háje… a jeho listí padá, čili je zbarvené podzimem. Všechno uměřené, všechno dokonalé ve své prostotě, do níž se koncentruje celý složitý obraz – obraz s tisíci dimenzemi. Málokdo dokáže, kdybych měl ukázat na další cennost v básni, vyjádřit tak upřímnou a zároveň hrdou pokoru, tak plné splynutí touhy člověka a přírody po božím požehnání, které se ovšem neočekává v nějakém strachu z možného odmítnutí, ale v dobré víře jako ušlechtilý člověk čeká hosta, kterého chce z celého srdce pohostit u svého stolu.

 

                Horác se, jak je v antice obvyklé, obrací na nejrůznější, ať už smyšlené nebo reálné, lidi jako na jednotlivce, náležející do téhož lidského údělu, do téhož světa, v němž platí stejná pravidla lásky, stáří, rozkoše, dobra a zla. Ačkoli tento pohled není v antice neobvyklý, Horác jde přece jen dále a píše zvláštní satiry, které nejsou tak moralistické, jak bylo tehdy zvykem, nýbrž spíše pobaveně sledují společnost z pohledu spokojené rovnováhy: někdy je burleskní jako Catullus či později Rabelais, někdy zase odhaluje lidské charaktery s duchaplností a také dosti nekompromisně (v tom se podobá La Bruyèrovi či Thackerayovi). Dalo by se říci, že pro Horáce charakteristický sklon hledat smysl a hodnotu života v klidném, poctivém požitku bez extrémů se v jeho satirách projevuje společenskou kritikou všeho nepoctivého, předstíraného. Zastává se jasně prosté pravdy a zdravého rozumu. Tak vyznívají i jeho Listy, z nichž je zcela nejslavnější ten adresovaný Pisonům, který vstoupil do dějin literatury pod názvem O umění básnickém. V něm se Horác jen velmi obecně zastává rozumné náležitosti v umělecké tvorbě, dává praktické rady a opakuje stará moudra, aby tím vším posloužil začínajícím básníkům ke správné orientaci. Stejně jako všude jinde, i zde se ukazuje básníkova schopnost vystihnout všechno bohatě, a přitom prostě a jasně, vytvořit dokonalé verše, aniž by tím jakkoli páchal násilí na srozumitelnosti obsahu. Jako by ve své nelyrické poezii spojoval Vergila a Cicerona. Kromě toho je opravdu důležité s jeho názory se seznámit. To, co zní banálně a samozřejmě, je v životě často pomíjeno, protože lidé si myslí, že to není podstatné, ačkoli to může být ve skutečnosti hluboká životní moudrost. A naopak často to, co zní na první poslech zajímavě, přelomově, je úplná banalita. Mohu uvést třeba tento příklad za všechny: je spousta dnešních „básníků“, kteří budou za událost, o níž je třeba mluvit, považovat vyjití nějakého almanachu, leč už mnohem méně budou chtít uvažovat o moudrosti, mířící na samu podstatu básnické a umělecké kvality, totiž o tomto (Pistonům): „…básníkům připustit však jen prostřednost nemohou nikdy / smrtelní lidé ni bozi a výklady knihkupců též ne / … tak báseň / zrozená k potěše ducha a k tomu i stvořená, jestli / sestoupí z vrcholné výše jen o krůček, klesne až ke dnu.“

 

                Horác je básník prostoty, ale přece je komplexní. Je tisíckrát bohatý, jeho krystalově čiré básně mají mnoho hran a nejrůzněji se třpytí v bohatosti jedné zralé osobnosti. Číst jej je zvláště dnes nepostradatelné. Na jedné straně jeho humanismus a otevřenost obohacovaly celé dějiny západní kultury o hodnoty, které zejména současná otevřená společnost považuje jasně za klíčové, byť se v nich po dramatech, ideologiích a složitosti dvacátého století nedokáže moc vyznat. Zároveň je ale Horácovo dílo i rukovětí kultury pro každého, kdo nechce utonout kolem v těkání světa, v chaosu reklam, novinek, v konzumu, v prázdnotě mločí existence. Je opravdu málo knih na světě, jež tak průzračně, prostě a bez velkých morálních, náboženských a jiných nahlédnutí dokáží zdravému rozumu ukázat, že štěstí, rozkoš a lidství spočívají nutně ve vnitřní kultivovanosti, v náročné cestě hledání správné míry, jež je dost dobře nemyslitelná bez smyslu pro trpělivost, pro vnitřní řád skutečnosti, pro pokoru před pravdou. Již dokonalá forma Horácovy poezie působí jako vynikající lék, který se čtenáři může zdát jako z jiného světa jen díky tomu, že je sám ohlušený banalitami současnosti. Banality řvou, ale Horác je tichý. On, který ovlivnil a ovlivňuje věky, se nepředbíhá. Je tu pro každého, kdo po něm bude jako po úvodu do umění sáhnout… a takový ztišený, zkultivovaný člověk se po četbě Horáce jistě podiví, kolik mu bylo otevřeno: celá západní kultura s jejími skalisky, uragány, pouštěmi či oceány, celý svět, v němž je Horác jen něco jako Tolkienův Kraj s milými hobity. Proto je také nejpříjemnějším, nejpodmanivějším místem, kudy vstoupit.