20. červenec

 

                Podívej se na jeden zajímavý jev v dějinách Evropy. Všechna křesťanská přísnost nakonec neodolala pomalému, leč jistému působení lidské přirozenosti. Mnozí z toho činili mylný závěr, že právě proto je lidská přirozenost v zásadě špatná, nenapravitelná. Není však spíše špatná ona křesťanská přísnost? Vždyť při pohledu na ni jen podivuhodně ustrojení lidé mohou cítit jakousi úctu (nebo spíše posvátnou hrůzu), člověk s rozhledem a se zdravými instinkty musí naopak odvrátit oči.

 

                Může být silnější důkaz o úpadku instinktu a správného vztahu k životu než odpor k pohlavnosti, který je u křesťanů ještě vyvinutější než u židů a muslimů? K čemu to mohlo vést než k dalšímu kydání hnoje na lidskou přirozenost, k nenávisti k Božímu dílu a ke žhoucí mystice, k blouznění, k porušení hranice mezi důstojným milostným vztahem a zvířeckým, říjným souložením?

 

                Kdybychom byli tak silní a zdraví jako Řekové, pak by bylo vůbec nejlepší všechno křesťanství směle zavrhnout. Jsme ovšem pouzí barbaři, a tak je třeba vzít tuto barbarskou víru jako dobrodiní, seslané z nebes.

 

                A právě zdejší zemi, kde trávím vyhnanství, už nespojuje žádné náboženství, žádný duch, žádná skutečná politika – nýbrž jen obchod. Nemám samozřejmě v úmyslu tvrdit, že by snad hospodářství státu bylo nepodstatné, vždyť Marx měl v mnohém pravdu, když mluvil o ekonomické podmíněnosti dějin. Náboženství však a duch národa má mnohem významnější roli – jednak mají podstatně větší vliv na moc, než má obchod (lidé si přece zvyknou i na tu nejhorší bídu, mají-li ovšem pevné náboženství), jednak jde člověku přece vždy více o duši než o tělo, proto i pro národ platí, že duch je pro něj to nejpodstatnější. – Ale k náboženství se nelze vrátit hlavou, kalkulem, že by bylo výhodnější než ateismus, nýbrž jedině srdcem. Podle mého mínění to zdejší lidé už nedokáží.

 

                Tyranida či anarchie – nejhorší stavy věcí obecných se od sebe v mnohém liší, shodují se však v tom podstatném: v libovůli, která nastoluje zmatek do všech mravů, zákonů i do náboženství národa. Tyranové či anarchisté neuznávají nic než svou libovůli, která nemá žádná obecná měřítka, žádné objektivní hranice – a musí být proto uvězněna v naprostém zmatku osamocené subjektivity – v absurditě.

 

                Zatímco tyranid bylo v dějinách mnoho, anarchie snad ještě nikdy nikde nebyla. Anarchie totiž předpokládá, že ve všech lidech dané země zavládne zmatek a absurdita, aby naprosto odvrhli myšlenku řídit se rozumem lidem společným a aby místo něj dosadili jenom svou libovůli. Je zřejmé, že na takovém uspořádání věcí by mohli snadno tratit všichni, neboť by to byl návrat do nevyzpytatelné džungle. – Nyní se však v této zemi anarchie rozmáhá, a to snad již celé století. Je tu zmatek v mravech, v náboženství, v zákonech a vůbec ve všem, co stojí za řeč. Lidé zde ztratili společného ducha a jediné, co jim zbývá, je jejich libovůle. Tato libovůle a nejednotnost je posilována tyranidou peněz, kdy každý chce více, a tak jsou všichni bez skrupulí proti sobě.

 

                Pokud je podstatou člověka mysl a pokud mysl zakládá porozumění mezi lidmi a společné zásady, pokud se člověk s myslí může zrodit jen působením společnosti a nikoli mezi zvířaty, pokud řeč vůbec vyžaduje společnost a řeč je základem mysli, potud je také společnost, společný duch a podřízení jedince společnosti nutné vůbec jen kvůli tomu, aby člověk zůstal člověkem. Ostatní si domysli sám.

 

                Zdejší lidé se vracejí ke svému původnímu barbarství, k Hobbesovu přirozenému stavu boje všech proti všem. Jak se s touto zvířecí libovůlí má však srovnat lidský duch, který již prošel všemi výkvěty civilizace? – Tento konec by nebyl nevyhnutelný, kdyby zdejší lidé proti němu aspoň něco činili, kdyby jím byli zděšeni, kdyby ho vnímali jako problém. Jestliže však svou situaci snášejí s tím klidem, který tu kolem sebe vidím, zdají se býti už nezvratně zmutováni v Čapkovy mloky.

 

                Jsou tu jisté skupiny, které se zdánlivě duchovně probouzejí: obracejí se nejrůznější víry a hlásají slova plná ducha. Jsou to ale hlupáci, kteří nic nechápou, a tak šíří jen sektářství a vzájemnou nenávist. Především pak křesťanství a církve, které se k němu hlásí, jsou plné úzkoprsosti a ve srovnání s antikou působí přímo obludným dojmem. – Z oněch duchovně zdánlivě probuzených mnozí pohrdají tradicemi svých předků a buď chtějí stará náboženství tak změnit, že z nich vlastně nic nezbude, nebo se hlásí k náboženstvím cizokrajným, jež nikdy nebudou moci skutečně pochopit.

 

                Jaké mohou mít zdejší křesťané pojetí o křesťanství, když se narodili v té době a v tom místě, kde křesťanství vlastně neexistuje? V tomto zmatku musí křesťanství vypadat jako sekta a sektou nakonec je – což podle zásad lidské přirozenosti mohou tito křesťané-sektáři lpět na něčem více než právě na tom, co je od jiných sekt odděluje?

 

                Mnozí pak jsou podle srdce skutečnými křesťany – jak se ale mají dívat na svou zemi a svou dobu? Chybí jim hlava a duch, filozofický nadhled i filozofické řešení, čin a odvaha, aby se dokázali s tím vším zmatkem vyrovnat. Buď bláhově lpí na svých dogmatech a dávají si klapky na oči, nebo přiznávají jistý díl pravdy všem těm nesmyslům kol, opírajíce se ve svém vlastním přesvědčení jen o své srdce, které ovšem nemůže být obecnou mírou – a tak buď proklínají a nenávidí (i když se tváří, jako by milovali) anebo jsou stejně zmatení jako jejich nevěřící spoluobčané, od nichž je odlišuje jen neurčitý cit, hasnoucí s věkem a životní rutinou. Upřímní duchové jsou skleslí a bezbranní, bez jakéhokoli opravdového vzdělání a stále jsou strhováni autoritou šašků s tituly před a za jmény.

 

                Všechny tyto úvahy se ti mohou, zajisté, zdát příliš břitké a jednostranné – přesto je nikdy neodvolám, dokud mne někdo skutečně nepřesvědčí o jejich opaku. Přiznávám, že je v nich díl ostrosti lesního vzduchu a zatrpklosti samotářovy, myslel a psal jsem je totiž po celý dnešní den jednak v lese, jednak doma v naprosté samotě, ve vyhnanství. Přijeď sem však a klidně se mnou nesouhlas. Nebojím se toho! Dal bys mi zapravdu.

 

                Ze samé povahy mých zápisků však plyne varování před cestováním do zdejších krajin – nemyslím tudíž, že bys podnikl toto riziko je pro naši při.

 

 

 

                21. červenec

 

                Zdejší lidé nemají vůbec žádný smysl pro historii – a to protože jsou slabí. Mluvil jsem dnes ráno v jedné krčmě s nějakým profesorem historie, který si mě vybral za stěnu, do níž bude mluvit své ohavné nářky, nihilistické sentence a cynickou protřelost – to vše spolu a najednou.

 

                Je to člověk, který bezesporu zná průběh událostí lépe než já, o člověku však nemá ani potuchy. Musel jsem mu tedy říci doslova: „Vaše hloupost mě již unavuje, a protože je to hloupost nenapravitelná, musím vás ihned opustit. Sbohem.“ Dále jsem se o něj již nestaral, vyvolal však ve mně určitý druh vzteku na celou tuto zem: což nemají už vůbec žádnou sílu, aby šli za svými cíli, či nemají už vůbec žádné cíle, když nechápou, že historie není nic jiného než právě to? Zřejmě jsou zděšeni velkým příkladem svých předků a majíce před očima svůj zmatek a nihilismus, nedovedou nic lepšího, než čekat, až umřou.

 

                Avšak čin pro čin (nihilismus v jiném hávu), nevycházející z hloubky mravnosti, nemůže nic napravit a spíše ukazuje zrůdnost a ubohost, než by cokoli mohl léčit – příkladem je Adolf Hitler a historie nacismu a komunismu.

 

                Stejně jako úpadek historie, která má být mnohem více moudrostí než vědou, je pro zdejší zemi charakteristické velké množství nauk, které jsou úpadkové od základu, a které se – bůhvíproč – považují za vědy. Jediným výsledkem psychologie, sociologie, lingvistiky atd. je škatulkování lidské přirozenosti a víra v praktické použití těchto věd na úkor náboženství, umění a prostého rozumu, přičemž toto praktické využití bývá velmi zhoubné. Především jsou tyto vědy natolik pyšné, že se domnívají, že objeví tajemství člověka tím, že jej degradují na pouhý stroj. Zabíjejí tak lidskou duši a lidského ducha a svou praktickou aplikací rozsévají jen pavědecký nihilismus.

 

                Do krčmy – abych se vrátil – jsem se vypravil jen díky onomu mladému muži, o němž jsem psal výše. Včera jsem se ho ani nepokusil vyhledat, dnes ano, avšak zprvu zcela marně. Potkal jsem ho totiž paradoxně až u sebe doma, jak se dohaduje s mými sloužícími – ihned jsem vše potřebné vyřídil a za chvíli jsem s ním seděl u večeře. Ve svých očekáváních jsem se ale velmi zklamal. Vysvětlil mi, že už o mně slyšel, a že se tedy rozhodl za mnou jít. Potom začal suverénně sypat z rukávu jedno velké jméno za druhým, zahlcovat mě hloupými myšlenkami a krátkozrakými postřehy. A to je zvláště trestuhodné. Tak třeba rád opakuje po Nietzsche, že Dante je hyena básnící v hrobě. Zatímco však Nietzsche to řekl jen okrajově, ba snad přímo ve stavu šílenství, zatímco jeho zaujatost je nezávažná a omluvitelná, neboť je ve shodě s ostatními jeho, mnohem geniálnějšími, postřehy, tento mladý pitomec z onoho výroku udělal celou svou pavzdělanost, neboť není schopen vlastních myšlenek a tím méně také je vybaven pro reflexi myšlenek jiných, myslících lidí, mezi něž patřil Nietzsche. Inu, dal jsem mladého muže vyhodit.

 

                Co je mi po všech těch kubismech, dekadencích, dadaismech a diletantském šaškovi Salvatoru Dalím? Zde těm chudákům v této zemi ještě ani nedošlo, že jsem šlechtic – ba oni ani netuší, co je znamená, být šlechtic. Že mám klasické vzdělání, že znám Michelangela, Rafaela, antiku, že „nové“ umění mi nemůže nic říkat. – Přečetl šosák vůbec Danta? Nesmíš se mi divit: tady jsou „vzdělaní“ lidé, kteří nepřečetli (a možná i přečetli, ale naprosto nemohli pochopit a promyslet) Danta, Horáce, Homéra nebo Racina – a odváží se mluvit do umění (což je ovšem nakonec pochopitelné). Blázni! Když uvážím, že skutečný vzdělanec je proti géniovi diletant, co jsou potom tito?!

 

                Zadarmo příroda ani Bůh nikomu nic nedají. – Měli dávno odvrhnout preventivně umění celého posledního století, když vidí, kam je dovedlo – a až zase nabudou sílu, pak se k němu vrátit a posoudit ho. Oni se však „vzdělávají“ právě v posledním století a vše, co je skutečně velké, obejdou jen jmény. Snad i najdeš někde odborníka přes Racina – pro něj je však velký Jean Racine jen stroj, více ho zajímá vše mechanické a náhodné na Racinově životě, protože je to snadno pochopitelné a přístupné jeho ubohému intelektu. Tento člověk pak učí na univerzitě a systematicky kalí a ničí ducha svých studentů, ze kterých pak vyrostou jeho „důstojní“ nástupci.

 

                Těmito úvahami, které, jak vidíš, mne dovedou rozohnit, se snažím zabít svou nudu, která mne po večeři přepadla, neboť s lítostí vidím, že tu není jediný opravdu zábavný muž.