Ten, kdo se bojí, ten se vrací stále znovu do bezpečí před nejistotou světa, čili utíká před něčím, vyhýbá se tomu, co stojí před ním. Mohlo by se říci, že takový člověk spíše chce zůstávat na místě, že nemá, odkud by se vracel. Jenže všechno se mění, a také on. Nevyjme sám sebe z dění světa, i kdyby se zavřel v nejhlubší kobce. Takový návrat je útěk, čili aktivní odmítnutí odpovědnosti, snaha opevnit se v iluzi bezpečí, které neexistuje. Často se právě tak lidé vracejí k autoritám, k minulosti, k hodnotám, k základům. Snaží se najít pozitivní, vlastně apodiktické odpovědi na otázky, s nimiž si nevědí rady. Mnoho věcí předpokládají jako zcela samozřejmé a vůbec snaží se žít v modu, který Heidegger trefně nazývá ono se. Ono se ví, že je to tak či tak, ono se vyžaduje, aby ses choval tak, a ne tak. Zde je autorita zvyklosti, již není dobré se vysmívat, neboť bez zvyklostí není myslitelná lidská společnost, právo, jazyk, prostě nic. I ten, kdo, jako třeba Sókratés, hledá svou autenticitu ve střetu s banalitou předsudků, zvyklostí a jiných autorit, to může dělat jen díky zvyklostem, díky nimž nežije mezi vlky, leč mezi lidmi. Tak oč se to Sókratés pokoušel a proč? K čemu se to vracel stále znovu?

K otázce? Dost možná jsou otázky v mnohém ohledu důležitější než odpovědi, ale otázka pro otázku je zcela prázdný, nesmyslný podnik. Otázka by se měla vyvíjet s tím, jak na ni hledáme odpověď. To se často jasně ukazuje v Platónových dialozích. Vracet se k otázce je proto vlastně nemožné, protože bychom se museli vrátit před samo tázání, neboť každá otázka má svou historii. Sókratés se nevracel k otázce, nýbrž otázka mu byla prostředkem, který dosti zručně (často velmi sofisticky) ovládal tak, aby svého diskusního partnera, případně okolní posluchače, přiměl k tomu vystoupit z bezpečné samozřejmosti. Míří k tomu podstatnému, ke smyslu života, ne však proto, aby se stále dokola ptal, aby získal alibi před nároky praktické části života, to vůbec ne. Nešlo mu o útěk, ale ani o pozitivní, apodiktickou odpověď. Šlo mu o otevřenost, naladění, dychtící po pravdě, o horizont, v němž člověk může být u sebe.

Opakuji, není a nemůže to být útěk před konkrétním životem! Jak jsem zdůraznil ve svém předchozím článku, jedině tak lze poznávat sebe jako člověka a ostatní lidi jako lidi. To ostatní, co by se tak rádo vydávalo za reflektovanou lidskost, za analýzu osudu, smyslu života atd., to jsou jen pojmy. Dychtit po pravdě nemůže ten, kdo očekává odpověď od rozumu, ten dychtí po řešení, ne po pravdě. Sókratés také v raných Platónových dialozích, kdy byl ještě samostatnou osobností, a ne jen tlumočníkem učení svého žáka, rozum používá maieuticky. Je tu, aby navodil připravenost, očekávání. Tak se děje vždy nedořečená odpověď na smysl toho všeho kolem nás i nás samých. Nechci říci, že by taková odpověď byla jen nějakou hypotézou či stádiem na cestě k jistotě. Je prožívána, a to pouze v té otevřenosti, kterou Sókratés chce ve svých společnících vzbudit, aniž by jim dal odpověď, již musejí prožít sami. Stejně tak tím není vůbec řečeno, jak by mohl říci rozmarný rozum, že by Sókratés chtěl šálit lidi nějakým optimismem, který slibuje to, co nelze ověřit a nahmatat, aby uchlácholil lidskou fantazii. Je absurdní představovat si, že někdy, třeba při loupání cibule, nás sókratovská otevřenost osvítí a ukáže nám konečný, pravý, apodiktický smysl života. Nejspíše ani nic takového není, neboť by bylo velmi zvláštní, kdyby se to, co člověka zásadně převyšuje, nějak podobalo logice, jež vyvstala z jeho úhybných potřeb, z jeho útěku k něčemu, co představuje pozitivní, poznanou, obecně přijímanou jistotu.

Stále se vracet – sókratovsky se vracet – to může znamenat i vracet se k otevřenosti, již má šeď a banality života tendenci neustále zanášet slepotou dění poslední chvíle. Je to také vracet se k autoritě, k vnitřnímu životu kultury a tradice. Ne ke vzpomínkám, ale k životu – ba jak jinak myslet život v kontinuitě než jako sókratovskou otevřenost? Bez ní přec nemá život dějiny a dějiny život. Bez ní se přítomnost naparuje jako nějaká kurva, která se nabízí všem, kdo kolem projdou, ale jež stárne a mizí v nicotě dřív, než stačí podat plnost rozkoše, kterou slibovala. Bez ní je život uzamčen svým tajemstvím.

Lidem se často zdá, že konkrétní věci kolem jsou všechno. Zašklebí se a řeknou: to vidím, držím, chutnám, ergo to je & já jsem. Rozum by se jim vysmál, ale o to teď nejde. Jde o to, že pominuli hvězdy, dějiny, zkušenosti jiných, vzdálených lidí… čili všechno, co je pro ně nemožné nahmatat. Nežijí v naději, nevyhlížejí na každém konkrétnu v okolí náznak, zvěst o smyslu, o hloubce života. Nepřemýšlejí nad tím, zda místo, kde se právě ocitli, není dobrou vyhlídkou na nové taje a barvy života. Jako s klapkami na očích míjejí všechno, a tak jim zůstává jen vzpomínka a nikoli spojitost – jejich život je jaké náhodné zmítání Brownova pohybu, nikoli poutí, spojenou očekáváním a otevřenýma očima v jeden celek vyvíjející se autentické existence.

Vracím-li se stále znovu k Patočkovi a Platónovi, tak právě proto, že pro mne kdysi nebyli jen rozptýlením, jen nějakou konkrétní knihou, na niž bych dnes vzpomínal jako na něco, co je minulost, co je pevně spojeno s mou tehdejší zkušeností. Ať už jsem od té doby prožil cokoli zásadního, vždy jsem to reflektoval a chápal v horizontu, který mi otevřeli. Jestli jsem sám sebou, jestli nějak chápu svou identitu, vrženost, sebe sama, pak – ať už tomu bylo jakkoli – vždy právě v horizontu evropské klasické kultury. Mohu svědčit, že je živá a že život dává.

Často se ptám, k čemu je kultura, která nevchází do dřeně života a o níž lze sice jen tak říci, že je dobrá, že nadchla, ale kromě kvality požitku vlastně nedává vůbec nic. Patočka mi v Sókratovi ukázal člověka, který bez velkých gest, bez doktrín, bez všelijaké té odstup mající a mudrující intelektuálštiny dokázal vzít své poslání vážně celým způsobem života i smrtí. Je pravda, že během dvacátého století jsme si zvykli na to, že rozum, který nám dal tolik možností, který stvořil moderního člověka, nám dává moc být nad životem. Vznikly, abych tak řekl, tři typy této pýchy. Jeden z nich představovali totalitáři, kteří vytýčili nelidský ideál života zkonstruovaného podle jejich pojmů. Člověk se svým vnitřním tajemstvím se měl stát robotem, dějiny spásy, hříchu, lásky, krásy, dějiny naděje i rouhání měly skončit a místo nich měl nastat věk rozumu, povýšeného nad všechno lidské. Druhý typ pýchy souvisí těsně s tím, jak moderní člověk chápal vědu. Zdálo se, že technický a vědecký pokrok, neboť je tím nejlepším projevem nahlédnutí podstaty skutečnosti, zahnal všechny pošetilé otázky minulých věků do propadliště dějin. Život není vážná, fascinující cesta, ale vlastně nemá smysl – a kdo se po smyslu, po věčnosti, po náboženském rozměru ptá, je retardovaný. Třetí typ pých je pak ten, který ve Francii sedmnáctého století zosobňovaly preciózky. Je to pýcha těch, kteří – když to trochu přeženu – usedli na trůny proroků, aby předstírali před sebou i před ostatními, že na jedné straně plní vážnost jejich poslání, ale na druhé straně ukazovali, že ta vážnost zase tak velká není, že by se neměla přehánět a rozhodně ne žít. Kultura pro kulturu, tik napodobování, jenž se vyvinul u těch, kdo se nad svou přirozenou chápavost příliš často zabývali četbou knih a kdo nikdy nebyli korigováni opravdovým setkáním s géniem (na to nestačí génia číst!). Jistě je takových lidí hodně, neboť takovým být je snadné. Vytvářejí kulturu mrtvou, zbytečnou, ba škodlivou a nebezpečnou, kulturu kvantity děl, článků, postů a ocenění, kulturu, k níž se nelze vracet, protože nikdy nežila, nikdy nesvědčila, nikdy nebyla autentická.

Vracím se k Patočkovi obzvláště rád zejména kvůli tomu, že v Česku představoval opravdu mimořádnou osobnost, osobnost velikou, jejíž blízkost mi vždy dávala sílu vzepřít se komunitám českých intelektuálů a jít svou vlastní cestou. Člověk se nenarodil proto, aby mohl psát do Tvaru, do Hosta, navzájem se chválit, obdivovat laureáty, držet partu s profesory a tak či onak manévrovat v mraveništi lži a marnosti. Popravdě řečeno, to už úděl prostitutek se mi zdá lepší a poctivější. Nebýt Jana Patočky, skončil bych možná stejně jako preciózní kulturní činovníci či činovnice.