To, že došlo k pádu komunistického režimu v Česku, bylo jednou z nejdůležitějších událostí mého života. Samozřejmě si to tak uvědomuji teprve při zpětném pohledu. Ve svých třinácti letech jsem ničemu nerozuměl. Věřil jsem tomu, co nám říkají ve škole, a bál jsem se tvrdého, přísného světa dospělých, miloval jsem přírodu, snění na vesnici a barvité příběhy ze knih Dumase, Verna a Maye. Nikdo mne neupozornil na svinstvo, v němž celá ta společnost žila, na to, jak popřela lidskou svobodu, rozmanitost, smysl pro pravdu, čili dříve či později bych musel sám za sebe čelit drsné srážce s realitou. Hlavní smysl života, jak jsem ho neurčitě cítil kolem sebe, bylo požírání, vyměšování a sexuální požitky. Nikdo neměl svůj obchod či své pole, svou firmu, nikdo neměl důvod být schopnější, podnikavější a budovat kariéru bylo rovno aktivní spolupráci s celým tím systémem lži, útlaku, s celou tou vládou blbců a hajzlů nejhoršího kalibru. Nechápal jsem, že sovětská armáda, roztahující se v mém rodném městě, je armádou okupační – ale běda mi, až bych to pochopil, až bych byl vržen do dilemat pravdy a lži bez opory okolí, které o pravdě přinejmenším mlčelo, ba se na komunistickém svinstvu přímo aktivně podílelo. Toho mne Sametová revoluce ušetřila. Otevřela mi stránky knih, jež se do té doby nesměly vydávat a číst, dala mi možnost nebát se myslet samostatně, dělat si na všechno svůj názor, hledat… věřit v život, ve své schopnosti, v kontinuitu života.

Revoluce musí být pro mladého člověka vždycky zážitkem. Jako by mu dávala za pravdu v jeho mladistvém pocitu, že právě s jeho životem začíná něco nového, smysluplného. I proto bývá mládež často revolučně naladěna. Sametová revoluce ve svém nenásilném a dost neuvěřitelně sjednocujícím étosu navíc představovala žádné trauma, rozdělení. Teprve hodně později jsem vůbec začal přemýšlet nad tím, že svrhnout vládu KSČ ještě vůbec neznamená, že došlo k reflexi toho, co vlastně přinesla a proč měla být svrhnuta. Antikomunistou jsem se stal až o zhruba deset let později, a to už nikoli v souvislosti se Sametovou revolucí, ale spíše proti ní. V době bezprostředně po revoluci jsem se dostal k Čapkovým Hovorům s TGM, jimž jsem ale moc nerozuměl. Více na mne zapůsobily Hovory k sobě od císaře Marka Aurelia, leč ty jsem chápal spíše jako psychologické cvičení – žádní zásadní pohyb ve mně nevyvolaly.

Do atmosféry svobody a obrody, hledání smyslu nové republiky, do prostoru, jenž byl otevřen k novému tázání se po morálce a zároveň uhýbal stínu minulosti, ve vakuu školy a jejích banalit, v tupé maloměstské jednotvárnosti se mi dostaly do ruky (koupil jsem je pouze náhodou, aniž bych někdy předtím znal jméno Jan Patočka a aniž bych o Platónovi věděl víc než šestnáctiletý gymnazista, vychovaný komunistickým základním školstvím, mohl vědět) vysokoškolské přednášky Jana Patočky o Platónovi. Nahnědlá brožura z produkce Státního pedagogického nakladatelství, na jejímž lesklém povrchu bylo alfabetou psané jméno starého filozofa a jejíž listy měly zvláštní, našedlou barvu. Díky Bohu se tehdy začalo ve vydávání knih dohánět všechno, co bylo od roku 1968 (ne-li od roku 1948) zanedbáno. Takže jsem brzy mohl nakoupit i první svazky brožované edice spisů Platónových, Tak pravil Zarathustra od Nietzsche, Kantova Prolegomena a spoustu dalších knih. Patočka a Platón byli ovšem ti, kdo udal tomu všemu směr, kterým se – po mnoha přehodnoceních – ubírám doposud.

Kdo byl Jan Patočka? V jakém ohledu mi otevřel filozofii a Platóna? Masaryk, jenž myslel způsobem mi cizím, byl jistě velká osobnost, nicméně příliš tatíčkovsky poučoval. On měl smysl pro danost, pro zkušenost, pro pozitivní zakořenění hodnot, které je důležité spíše společensky a politicky než existenciálně. Věřím, že Masaryk by negativní platonismus, jak jej chápal Jan Patočka, považoval přinejmenším v hloubi nitra za dekadentní subjektivismus. A proto jsem k Masarykovi nikdy nepřilnul, byť jsem se ho později naučil respektovat jako osobnost, která překonává výrazně horizont běžné české malosti. Ale přesně to bylo to první, co mne přitáhlo k čtení Patočkových přednášek jako magický magnet: ten obrovský duch, ta spousta duševní potravy! Našel jsem obzor a byl jsem jím osudově stržen.

Patočka nebyl národní hrdina, politická figura, jež měla ukázat směr nové republice, jako byl Masaryk. O Patočkovi vlastně nikdo z běžných lidí a politiků nevěděl a neví možná ani doposud. Přitom tento filozof, narozený v roce 1907, patřil k evropské kulturní elitě. Za svých studií strávil nějaký čas u Husserla i Heideggera a už od svých třiceti let, což bylo v oné době docela nezvyklé, působil jako docent na Univerzitě Karlově. Za nacistů a posléze také za komunistů mu byla pedagogická činnost znemožněna. Věnuje se nicméně překladům, bádání a za postupného tání poměrů v šedesátých letech vydává své knihy, ba vrací se na univerzitu, kde získává profesorský titul. Za normalizace byl ovšem opět vypuzen. Tehdy pořádá různé soukromé semináře, publikuje v samizdatu a staví se proti režimu aktivněji. Jeho myšlenkové kroužení kolem otázek smysluplnosti a pravdivosti života vrcholí rozhodnutím, které dělá asi v podobném věku, v jakém byl popraven Sókratés, totiž odhodláním zaštítit jako první mluvčí Chartu 77. Byla to zvláštní souhra okolností. Patočka měl svůj život za sebou – přežil válku i éru komunistického teroru jako filozof, hledající to podstatné mravní pod vřavou selhávající civilizace. Myslel na to, kudy dál. Roku 1976 umřel Martin Heidegger a na Západě vznikal již nový, postmoderní svět, svět populární hudby, hedonismu, konzumu (existencialismus Sartra, Camuse, hnutí beat generation dostali prasečí hlavu a vyšli do světa) – a na Východě vládl baťuška Brežněv. V Československu té doby náhodou vznikl nápad usvědčit normalizační režim ze lži, ukázat na orwellovský doublethink, vyřknout pravdu. K tomuto projektu, který se stal známý pod jménem Charta 77, se připojilo mnoho lidí s různou politickou orientací a každý věděl, že vystihuje samu podstatu režimu, že ho zasahuje v jeho jádru. Prostá pravda o nesvobodě, o popírání základních lidských práv, prostá pravda o tom, co sem přinesla tzv. bratrská pomoc sousedních komunistických režimů pod Brežněvovým vedením, nesměla být veřejně a jasně vyřknuta, naopak byla vyžadována lež, na níž celý režim stál. Patočka se tehdy rozhodl následovat Platónova Sókrata, rozhodl se jít a probudit svou obec. Tak rozumím jeho účasti na Chartě 77. Režim na Chartu reagoval tvrdě, pochopil její sílu, zastrašoval lidi a tak jako kdysi nacisté, tak i Husákovi komunisté přiměli republikové kulturní „elity“ k otevřené podpoře odsouzení nového hnutí. Jan Patočka umřel při výslechu roku 1977.

Patočka nebyl moralista a hlasatel soudů jako jiná velká osobnost české kultury po druhé světové válce, totiž Václav Černý. Nebyl ani filozof v tom intelektualistickém smyslu, jak filozofa chápeme z karteziánské či analytické tradice, ačkoli je samozřejmě erudován a své myšlenky formuluje abstraktně, spekulativně. Filozofie pro něj byla osobní, angažované hledání pravdy, pravdy, která není jen vystižením faktu, stojícího mimo nás, ale která zároveň vystihuje tajemství bytí i smysluplnost lidské existence. Není to pozitivní pravda, čili nějaká nauka ve smyslu pozdního Platóna či Aristotela, je to naopak sókratovská otázka, vracení se k původnímu neznámému, nejasnému, neuchopitelnému. Proto také Patočka svůj směr nazývá negativní platonismus. A proč platonismus? Proč ne sókratismus? Pro Patočku, na rozdíl od Kierkegaarda či Poppera, je Sókratés od Platóna neoddělitelný. Sókratés probouzí mladého Platóna a získává jej pro filozofii, s Platónem západní filozofie de facto vzniká, od něj se vše odvozuje, k němu se vše vrací, ať už s popíráním, potvrzením či s variantami. Platónovo dílo, a to musí potvrdit i ti, kdo Platónovy názory zásadně odmítají, představuje základní vstupní bránu do celého západního intelektuálního dobrodružství včetně kvantové fyziky nebo nových výbojů na poli logiky a psychologie.

Negativní platonismus je zároveň autentickou, burcující otázkou po tom hlavním a podstatném, po smyslu života, zároveň je přihlášením se k evropské filozofické tradici, k víře v rozum, v pojmové uchopování podstaty. To byla ta nejplodnější a nejméně násilná výchozí pozice, jakou jsem si zřejmě mohl přát. Nechávala problém otevřený, poukazovala k tajemství a k existenciálnímu rozměru člověka – k umění, k náboženství, ke mně samotnému jako ku vržené singularitě. Ale byla tu i neustálá naděje v racionální odpověď, v hlubší proniknutí do vnitřností pojmů, k lepšímu dotyku s tím nevyslovitelným, co je za nimi. Patočka spojil pro člověka v mé situaci étos Sametové revoluce, étos vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí s podstatou evropské kultury, s duchovním základem západní civilizace, ale také s vrženým jedincem, který žije za sebe a který musí být probuzen k pravdě a její hledání prožít sám na sobě. Uvedl mne Platónem do Evropy a i když mne později už nedržel za ruku, dal mi takový výchozí postoj, takový étos, že jsem ji mohl vstřebávat po více než deset let šíleného čtení a promýšlení v její široké rozličnosti – rozumět jí a spojovat ji v tom společném, jež jsem znal v základu právě od Patočky.