Lidé si dnes málo připouštějí význam autorit, ačkoli naopak často lze slyšet stesky po nedostatku výrazných, autoritativních osobností, které by udávaly směr. Co si vůbec lze pod pojmem „autorita“ představit? Někdo může autoritu ztotožnit s někým, kdo si tak či onak osobuje právo vnucovat jiným nějaká přesvědčení či jednání. Vatikán řekne, věřící poslechne. Soud vynese konečný verdikt, proti němuž není odvolání, a ten musí každý respektovat. Otec řekne, že se dítě nebude dívat v noci na televizi, čili povinnost dítěte je jít spát. Autorita dává – nebo možná spíše vnucuje – hranice, tvar našim životům. Ano, takové pojetí autority je asi nejběžnější a konkrétní vztah lidí vůči autoritám tohoto typu bude vždy kontroverzní. Existují spíše proto, aby potlačily zlo, svévoli, naprostý chaos a rozvrat, přičemž se samy pouze těžko svévoli vyhýbají. Jsou to autority, které jsou nutné pro fungování života a někdo je musí mít, byť by nebyl zcela vhodný. Proto existují úřady a společenské role. Zpochybnění úřadu kvůli nevhodnosti osoby, která ho zastává, je ohrožení společnosti anarchií – stejně i nehodný otec zůstává stále otcem. Přitom je zřejmé, že musí existovat mez, kdy žádný úřad ani žádný otec nemůže nárokovat svou autoritu, je-li ta mravně rozvrácena jednáním dané osoby, jež chce své společenské postavení pouze zneužívat ve svůj prospěch.

Zatímco negativní autorita je v neustálém napětí mezi posvátností svědomí na jedné straně a posvátností lidského společenství (obce) na straně druhé, pozitivní autorita je něco zcela jiného, je obzorem. Nebo spíše vzorem? Kdybychom měli hovořit o vzorech, správnější by bylo říci, že vzory jsou autoritami – a nikoli naopak. Vzor, který se může stát vzorem pro někoho z různých důvodů (nejčastěji z nutnosti někoho napodobovat, někoho, koho spolu také napodobují ti, jichž si okolo sebe z nějakého důvodu cení), je vždy eo ipso autoritou, ovšem nikoli autoritou pozitivní, nýbrž neutrální. Vzor může být psychologicky tou nejdůležitější formou autority, něčím, bez čeho se minimálně v určitých obdobích života nedokáže zcela obejít nikdo, ale neotvírá v člověku jeho vlastní identitu – vzor je vždy tváří v tvář lidskému nejvnitřnějšímu bytí vnějškový. Vzor nejsem já a nikdy já nebudu, vzor za mne neručí, vzor za mne nebude nést odpovědnost, nebude za mne umírat, milovat, žít a cítit. Proto člověk, jde-li mu o autentickou existenci, mnohem více potřebuje obzor než vzor. Existuje tak určitý typ autority, který člověka otvírá jemu samému a bez nějž by člověk sám sebou být nemohl.

První takovou autoritou v životě jsou zřejmě smysly. Asi každý uzná, že mozek by se bez smyslů utvářel ve svých schopnostech radikálně jinak, než se utváří díky tomu, že je má, že má vstup a výstup – že věří a zároveň vstupuje do hry, a tak se učí, jak a v čem může věřit, čili efektivněji používat svůj nástroj. Ano, nástroj! Není ovšem mezi pojmy autority a nástroje rozpor? Zdálo by se, že nástroj je to, co ovládáme, ale pravdou je tak nějak i opak. Je totiž zřejmé, že pokud chceme nástrojem něčeho dosáhnout, musíme se s ním naučit zacházet. V utváření takovéto autority-obzoru je obsažena i naše aktivita, náš zájem, bez kterého je ta zcela nemyslitelná. Je tu především já a jeho potýkání se s problémem. Kdokoli jiný může dát radu, zasáhnout do procesu, ukázat, jak se s nástrojem zachází správně, ovšem jedině aktivita učícího se já si může to předávané osvojit – a díky takové aktivitě dochází také k ověřování a překonávání, což je možné jen díky tomu, že nástroj je autoritou nad všemi, že ten, kdo lépe pozná jeho pravidla, jeho možnosti, ho prostě bude ovládat lépe, i kdyby se ti ostatní stavěli na hlavu. Tak zakouší člověk objektivitu v intersubjektivním prostoru.

Ale smysly k lidskému bytí nestačí. Jedním z důležitých nástrojů a autorit-obzorů je jazyk, abstraktní myšlení a kultura. A zde záleží velice na tom, kde žijete, koho potkáváte, jak a kým jste ovlivňováni. Navíc – jak je v životě obvyklé – neplatí, že by cesta vzhůru šla nějak samovolně. K používání smyslů jsme donuceni realitou: každý pohyb, každá potřeba, samotná orientace v našem fyzickém okolí nás k tomu nutí. Je to obtížné, ale jinak to nelze. V raném dětství jdeme stále do kopce, avšak jinou cestu prostě nemáme. Jakmile však člověk zvládne vše nutné pro svou fyzickou existenci, získává svobodu, kterou je snazší využít jinak než tím, že by se poohlížel po nových nástrojích, schopných rozšířit radikálně jeho obzor. A dokonce i když je přirozeně zvídavý a inteligentní, musí mít např. vůbec šanci setkat se s písmem, musí mít nějakého učitele (byť třeba jenom knihu) matematiky a nějaký celkový kulturní kontext, aby si mohl přečíst např. Eukleidovy Základy. Ale proč by to měl dělat, že?

Zde bych se rád ponořil do období před mým setkáním s Janem Patočkou – jistěže setkáním, které proběhlo skrze jeho knihu, neboť on sám umřel zhruba v době, kdy jsem se já teprve narodil. V Tématu už jsem se o svém iniciačním zážitku krátce zmínil, nyní bych jej rád zařadil do širší souvislosti úvah nad autoritou a nad dnešní situací v kultuře, vědě a vůbec v lidské společnosti. Patočka mi totiž od počátku ukázal cestu, o jejíž existenci jsem prakticky vůbec nic netušil, než jsem se s ním potkal.

Dospělí lidé si nejčastěji myslí, že duševní obzor, který dosáhli, je aspoň v zásadě dostatečný jejich životu a účelům, které v něm chtějí nebo jsou osudem přivedeni sledovat. Je také pravda, že nějak výrazně se navzájem v obsáhlosti toho obzoru neliší – a pokud by někdo chtěl namítnout něco ve smyslu, že někdo zná více faktů nebo má více zkušeností, mluví o něčem zcela jiném než já. Fakta a zkušenosti ještě nemusí znamenat široký obzor. Vezmeme-li si na pomoc srovnání s prostorem, lze říci, že prožít mnoho let aktivním životem v daném regionu nebo dokonalé prozkoumat nějaké údolí není totéž co vystoupit na vysoké hory a sledovat rozsáhlý okrsek zemský daleko za obzor malých regionů. Zatímco ovšem lidé docela rádi lozí různě po horách a dívají se z vyhlídek, obzory myšlení je vesměs nezajímají. Má se za to, že to podstatné v životě je konkrétní, dá se smyslově vnímat, že prostě člověk podobně jako zvířata nepotřebuje zvednout čumák od země ke hvězdám a klást si abstraktní otázky. Je pravda, že v kdejakém populárním pořadu o evoluci je lidstvo opěvováno jako vrchol všeho úsilí biologické mašinérie, že se stále zdůrazňuje, že člověka od zvířete odlišuje mozek, který mu umožňuje vytvářet nástroje a ovládat přírodu. Málo se však hovoří, že mezi vrcholem a vrcholem může být, jak všichni pocítí, když se nad tím zdůrazní, dost velký rozdíl. Člověkem druhu homo sapiens sapiens, korunou evoluce, je jak pralesní Papuánec, tak Henri Poincaré. Oba mají svou kulturu, své tradice, hodnoty, jeden ovšem žije v úzkém obzoru myšlení, je bez dědictví abstraktní vzdělanosti, předávané knihami a stále doplňované, přebudovávané, více se vzmáhající a rostoucí, druhý je naopak její součástí. A to je dost klíčový rozdíl.

Jako malý jsem vyrůstal v pocitu, že všechno podstatné je v mém konkrétním okolí, byť dobrodružné knihy (a zase knihy!) mne naučily snít o tom, co je za obzorem mé uzoučké zkušenosti a de facto stejně uzoučkých zkušeností všech dospělých, kteří byli kolem mne. To, oč se všichni zajímali a proč všichni žili, bylo teď a tady: jídlo, uklízení, nemoc, práce kolem domu, škola, sbírání pomerančových slupek, dětské hry atd. Ve škole tomu nebylo jinak: látka se probírala (až na malé výjimky) jako soubor faktů, které detailněji vysvětlovaly okolní věci, ale žádný nový obzor nemohly přinést. Dnes vím, že cokoli, třeba i Shakespeara nebo teorii relativity, lze pojmout takovýmto způsobem, pokud je takový člověk, který to pojímá. Nic, co jsem se ve škole naučil, nebylo v napětí s maloměstským prostředím, v němž jsem žil – a jde-li o autority, velcí spisovatelé, vědci atd. pro mne byli autoritou jen ve smyslu výkonu, vůbec jsem nepředpokládal, že by mohli mít v nějakém smyslu jiné názory, jiný životní horizont než měli mí učitelé či příbuzní. A možná by tomu bylo tak navždy, kdybych nepotkal Patočku.

Připouštím, že život je složitější, že člověk kromě toho, co jej stimuluje z okolí je také nějak vnitřně nastaven. Ne každý tíhne k širokým obzorům, ne každý by je dokázal kol obhlédnout, když by se mu naskytly před očima. Zároveň ale platí, že naše civilizace je bez lidí, kteří obzory otvírají a vychutnávají, rozšiřují a prohlubují, naprosto nemyslitelná. Jedná se navíc o kontinuitu obzorů, o předávání nejdrahocennějšího dědictví intelektuální a kulturní výšky, které nemůže být nahrazeno nějakým samorostem, jenž se k tradici nedostane, protože ta už odumřela. Potkat autoritu osobně, tváří v tvář se ale podaří málokomu, proto mají zcela nezastupitelnou, klíčovou roli knihy. Ano, knihy, kterými pohrdají „znalci života“, kteří si ve své zaslepenosti myslí, že osobní zkušenost je všechno. Ale jaká bývá ta jejich zkušenost? Jak ji interpretují? Vždyť zkušenost, krom té zvířecí, nelze mít bez myšlení, bez postoje k tomu, co se odehrává kolem nás.

Ještě než jsem se potkal s Patočkou, myslel jsem si, že si dokážu na všechno udělat nějaký svůj názor, a to nejsnadněji na otázky filozofické a metafyzické. Četl jsem Úvod do filozofie od A. Anzenbachera a chodil po lese s myšlenkami, které měly během několika dnů vyřešit všechny záhady světa. To je přirozený stav člověka. Civilizaci bere za něco, co je tu tak nějak samozřejmě, a vůbec si neuvědomuje, že je to dějinný výtvor ducha, který vyrostl z úvah nad mnoha velmi složitými otázkami, že se jedná o spletitou síť idejí, v nichž se různě setkávali a potýkali největší duchové Západu. Otázkou zůstává, jak otevřít člověku obzor jeho civilizace. Specializované disciplíny tíhnou k faktům, kultura se rozmělňuje bez ambicí být velká, jako byla kdysi, obecně srovnání a vřazení současnosti do velkých tradic našich předků (jak to dělal ještě Eliot, Popper, Einstein nebo Joyce) zcela chybí, aniž by někomu scházelo. Ale z toho, co jsem už řekl, je jasné, co potřebujeme, totiž číst velké autority minulosti, které nám ukážou svou dobu, abychom ji mohli vidět z naší perspektivy, a naši dobu, abychom ji mohli vidět z jejich perspektivy. To neumožňuje četba ledakoho, nýbrž pouze toho, kdo jasně a široce otvírá obzory, kdo představuje důležitý uzel v pavučině naší civilizace a dokáže do této výše povznést i své čtenáře. Bez toho, byť by člověk četl všechno, co právě vychází a je různými soudobými spisovateli, vědci atd. myšleno, nemůže nikdy vstoupit do kontinuity naší civilizace v tom, v čem je sama sebou nejvlastněji.

Shrnuto: než jsem potkal Patočku žil jsem jako pes v domě svých pánů, pes vůbec netušící, co jsou cihly, konstrukce střechy nebo sklo v oknech. Pes, který si neuvědomoval, že nějaký dům kolem něj vůbec existuje! V Patočkovi a skrze něj brzy i v Platónovi jsem našel své první autority-obzory v tom nejryzejším slova smyslu – díky nim jsem si nejen začal snad všímat domu kolem mě, ale uvědomil jsem si, že je vysoce sofistikovanou stavbou se základy položenými tisíce let před mým narozením.