Dámy a pánové, děkuji Vám za věrnost a doufám, že nové vydání Tématu, jež právě otevíráte, nezklame Vaše očekávání. Trošku jsem teď propadl molekulární biologii a chystám se na přísun skvělých knih z oblasti, již bych nejraději nazval „filozofie fyziky“, kromě toho bych se měl více zaměřit na pěstování angličtiny a cestování, než jsem činil doposud… ale Téma, díky Bohu, funguje dál, byť jistě s mnoha překlepy i jinými nedokonalostmi. Mělo by být své, mělo by spočívat v tom naplnění, které mají ti, kdo (se) milují. Jiný ostatně nemůže být ani smysl umění a uvažování nad ním, má-li mít umění hodnotu samo v sobě.

Ale s tím to bývá ošidné. Nejlépe se o tom můžete ostatně přesvědčit teď v květnu, který bývá považován za čas lásky. Vždyť kolik věcí souvisí s láskou, parazituje na ní, různě ji zakrývá nebo naopak se za ni vydává! V rudimentárním smyslu je láska role, odkoukaná ze širokého okolí od pohádek, přes rodiče až po televizní seriály. Téměř všichni si myslí, že ji už zažili, téměř všichni znají žárlivost, chtíč, dilema věrnosti, bolest samoty, rozkoš souznění – a o tom všem se dokáží bavit v obecně sdílených banálních frázích. Taková láska patří k životu jako něco, co ho dělá snesitelnějším a příjemnějším. Umožňuje navíc pokračovat ve všem, co se po generace opičí a co začleňuje opičící se do normality života: svatba, děti, zaměstnání, stáří, smrt – a tak stále dokola. Každý je nějaký, ale všichni jsou stejní. Nikdo není svůj. Ale je to vůbec možné být svůj? Co by to mělo znamenat? Být bez svatby, zaměstnání, dětí? Jistě ne, jistě to podstatné je uvnitř, nikoli ve vnějších okolnostech. Dalo by se říci, že být svůj je být uvnitř. Jenže jak být uvnitř a nebýt sám? Jak být uvnitř a nezděsit se té bezvýznamnosti všeho, již uvidí ten, kdo ve ztišení otevře dokořán svůj zrak?

Získal to, že je sám za sebe, a ztratil všechno ostatní. Ba dokonce ani není sám za sebe, protože je svázán, zdeformován svou vržeností. Není svobodný! Svobodný se naopak mohl cítit, když se opičil, neboť tehdy dělal všechno, co se mu chtělo, či aspoň usiloval dělat podle toho. Teď ale vidí, že to byl útěk před prázdnotou, před černou dírou vlastního já. Kdo ho miloval, kdo ho znal, kdo s ním žil? Byl přívěskem, tu přivázán silnějšími provazy, tu zase slabšími, ale vždy jen něco vedle něčeho. Proto byl jeho život jen sledem epizod, dění, kterým dávalo smysl jenom to, že právě jsou, že poutají jeho pozornost, ale jež znicotněla v absolutní prázdno hned poté, co uplynula. A tento život kolem něho plyne nerušeně dál – poplyne dále i v době, kdy on bude mrtvý, akorát už bez jeho pozornosti.

Smysluplnost já roste z ty, z pohledu, v němž mne ty miluje a dává mi hodnotu. Tím ty je primárně Bůh. A je úplně jedno, jestli se „někde vyskytuje“. V šumu opičení, komunit a pompy i nuzného živobytí se hemží miliardy zapomenutých já. Umění, milostná láska nebo přátelství jsou v tom nejlepším smyslu, v jakém si je snad ani nedokážeme pořádně představit, jakýmsi pokusem o vnesení Božího pohledu z absolutní vertikály sem mezi nás. Pokusem o to stát se člověku jeho ty. Ano, jak bychom v tom neměli stále selhávat? Ale nic jiného nemá a nemůže mít hodnotu samo v sobě. Září-li luna, září díky slunci, tak se já rodí z Božího ty, ať už o tom pojmově ví, nebo neví; ale luna nemusí chtít zářit, může světlo schovat a kochat se jen z toho, co dostala – je pouze na jejím rozhodnutí, zda k tomu, co dostala, přidá i to, co má hodnotu samo v sobě, totiž své rozhodnutí svítit, chtít být jinému já jeho ty. V tom ohledu je vždy dobré se ptát: jak mne ten druhý chce vidět a jak ho chci vidět já? To platí vrchovatě i pro umělce, který přece píše proto, aby se člověku stal jeho (krajně nedokonalým!) ty.

V tomto čísle Tématu se znovu setkáte v různých rozvitích s tímto existenciálním přemýšlením nad uměním, ale i s úvahami o Janu Patočkovi, s drobnými recenzemi na knihy Horáce a Heina, s drobky atd. V červenci bychom se měli setkat nad třiadvacátým číslem, jež bych rád věnoval úvahám na námět umělec a morálka.