„Neumím nic opravovat. Jsem jako tygr. Když neuspěji při prvním skoku, stáhnu se s mručením do své džungle.“ George Gordon Byron (citováno podle Poutník z Albionu, Československý spisovatel Praha 1981)

Montaigne k tomu přistupoval docela naopak: nedůvěřoval svým schopnostem napsat něco lépe napodruhé, a proto zásadně nemazal, nýbrž jen připisoval a doplňoval. Lord Byron jako básník měl sice větší důvod vracet se k svému dílu, pěstovat jeho formální dokonalost, ovšem jako obvykle se jako romantik ze svého úkolu vylhává mocným gestem: jsem tygr. Plný citů a zároveň dandy, muž efektních gest, krásný mladík i hrdina, nevinné dítě i zženštilý požitkář, autor mocné poezie, která dospívající dětství odnese na rozevřených křídlech, aby se po letech jevila banální, příliš blyskotná a snadná – to je George Byron. Jeho básně pro mne byly někdy ve čtrnácti patnácti vrcholem básnického umění, kánonem pro všechny doby. Nitro se chvělo a neuvěřitelně sladce rozplývalo s donekonečna čtenými verši, které dnes bohužel přestávám poznávat a rozumět jim, byť na dávný pocit si velmi dobře pamatuji. Kdo se s tímto básníkem setkal v příhodné době, nikdy zřejmě nepřestane aspoň trochu věřit tomu, že byl tím tygrem, že z jeho mocné duše tryskla poezie výsostná a dokonalá, již nebylo třeba s nízkým úsilím řemeslníka přivádět k dokonalosti. Ano… i když to není pravda, stejně jako není pravda, že by bylo možné umění nahradit výlevy vlastního nitra a výrony hrdé fantazie. Byron je pro nás všechny zasažené jako blažený letní sen dítěte, které věří, že motýl, slunce, louka, řeka a jeho rodiče jsou veškeren svět, který je a ve svém prostém bytí navždy setrvá. Teprve až i mladí přestanou rozumět Byronovi, bude romantismus zcela mrtev. A to, dej Bůh, se nikdy nestane.