Za to, že jsem takový, jaký jsem, může z velké části má záliba v procházkách po lese. Mám to štěstí, že jsem se mohl tomuto tichému, nedružnému koníčku věnovat volně již od svých desíti let a trávit v lese hodiny a hodiny času. Chůze po lesních cestách dokonale vyhovuje mému fyzickému uspořádání, které se brání rychlým, náročným pohybům, nýbrž je schopno se hýbat pouze poklidným, přirozeným způsobem. Ostatně stále častěji slýcháme, že právě chůze, kromě plavání a mírného běhu, je skutečně zdravým pohybem, zatímco ostatní specializované sporty mohou tělo předčasně opotřebovávat. To hlavní, zač vděčím své zálibě, je však nikoli tělesný, nýbrž duševní rozvoj.

Nikdy jsem nepřilnul k houbaření či k turistice, ba už vůbec ne k trampingu. Tyto způsoby užívání lesa nedávají mysli dostatečný prostor k tomu, aby se zabývala sama sebou či estetickou krásou krajiny vůkol. Cílem mých procházek není něco najít, jít odněkud někam, vidět nové věci, zažít dobrodružství, být s někým. Nejdůležitější je nebýt rozptýlen, nechat své nitro všechno procítit, uvážit, vyrovnat se s různými všedními i nevšedními dojmy, otevřít se sám sobě i rytmu přírody kolem sebe. V lese je proto vždycky krásně. Podzimní studené deště či mlžné holomrazy se skřeky sojek mohou vytvářet složité (dis)harmonie s různými stavy nitra, mohou vyvolávat spoustu myšlenek stejně jako krása jarní květeny či vůně rozpálených palouků o letních polednách. Vystavovat se sobě, krajině i vesmíru, přijímat to všechno, zas a zase se tomu učit, to je nejbohatší zkušenost života.

Lidé si často pod „zkušeností“ představují jednotlivosti, zážitky. A bez nich jistě je nemožné pochopit, co je to bolest, láska, selhání, věrnost, nenávist, víra atd. Jenomže právě ty existenciální rozměry života mizívají pod konkrétní tváří jednotlivostí – pod shonem, zábavou a nudou. Drtivou většinu života lidé prožijí, aniž by byli sami se sebou ve svém nitru. Myslí si, že důležité je někde se vyskytnout, a tím už nabýt poznání: mohou mluvit o tom, co viděli a co zažili. Avšak to, co člověk vidí či zažije, je velice závislé na tom, jaký ten člověk je. Jak si dovede všímat, přemýšlet, analyzovat, jak vyhodnotí bezprostřední pocity a jak se mu zdaří je uvést do kontextu vlastní omezené zkušenosti, idiosynkrazie. Proto duševní rozvoj člověka vyžaduje tři hlavní pilíře: zážitky, širší bázi pro jejich interpretaci (jazyk, kulturu, vzdělání a tradice) a dostatek času, kdy bude mít příležitost všechno niterně zpracovat.

Když srovnám myšlenkovou plodnost svých procházek s ostatním časem, jak jej trávím v práci, mezi přáteli, při psaní článků do Tématu apod., mohu zodpovědně říci, že za těch pár hodin týdně (asi šest) načerpám 90% elánu, sil, vizí a 70% myšlenek, z čehož všeho pak žiji celý zbývající čas. Ba dalo by se říci, že kdybych nechodil na procházky, přestal bych žít, byť bych navenek vykazoval všechny známky života.

Procházka jako činnost vhodná pro povzbuzení myšlení a vnímavosti patří k dlouhé tradici evropských kulturních zvyklostí již od toulavého Sókrata či od vyučujícího Krista. Je-li dnes na první pohled zatlačena různými jančivými pohyby, není to nic převratného – tak tomu bylo vždy, že lidé z různých důvodů – a vždy ke své vlastní škodě – dávali přednost blbnutí před ušlechtilou kratochvílí procházky. Teprve z odstupu let, kdy se na hlouposti zapomene, vyvstane však dílo, vliv, osobnost těch, kdo rostli do obrazu niterné plnosti na osamocených a nade vše těkavé jančení krásných procházkách. Vždyť je to tichá voda, co břehy mele.